Útěk.
Bílá hora douškem střebe vřelou krev,
Večerní mrak tiší bitvy strašný řev.
Již se Fridrichův voj brání patami,
Vítěz béře se pražskými branami.
Jede zakuklený jezdec k Náchodu,
Láním běhouna pohání k pochodu,
V ledví bode jej, jezd stále zrychluje,
Cvalem jede, co jen skoku stačuje.
Podál dráhy kovárnu jest viděti.
Žena vaří, kovář sedí u dětí.
V tom se zvenčí tluče na okenici:
„Vstávej, mistře, otevři mi vrátnici!“
Kovář se světlem se na dvůr šramotí,
Kvapně přichází mu jezdec naproti:
„Podkovu kuj, mistře, mému ryzáku,
Rád ti dám za práci míšek žluťáků!“
68
A bojácným zrakem dílnu obzírá,
Líce unylé si pláštěm zastírá.
Starý mistr skoumavě zří na oře:
,O tím rezkem, tuším, nikdo neoře!‘
„Netlachej mi!“ jezdec se naň oboří. –
,Nu, což pro uhlí jste přišel, rytíři?‘ –
„V nekvapu,“ dí host, „mi hrozí pokuta!“
Ještě ráz – a podkova jest ukuta.
Tajemný host rychle stoupá v střemení:
„V dáli jedu,“ vece, „a čas nelení!
Chci ti, statný mistře, státi ve slovu,
Na památku nech si starou podkovu.
Ke mzdě kladu ještě zlatý náramek,
A mlč dobře, dej si jazyk na zámek!
Zjevíš-li přec stihačům mé šlepěje,
Červen kohout na krovu ti zapěje!“
,Zradím-li vás, nech mne pozří vlčice!‘
Zlatem oslepený kovář odvece.
Jezdec důvěrně s komoněm hovoří,
Tu jej bodne – a již ti tam z nádvoří.
69
Sotva vkročí mistr s dary v sednici –
Buch, bác! znov se tluče na okenici.
Stane mistr, vyhlédne ven skulinou.
Před kovárnou stojí hejtman s družinou.
„Rci nám, zdaž tu jezdec nejel před námi?“ –
,Jel zde,‘ dí jim mistr, ,kdosi neznámý.‘ –
„Tys ho nejal, ó, ty kletý hastroši!
Toť byl Fridrich!“ sápají se zbrojnoši.
,Vězte pak, že dojel již ten chuděra,
S koněm v řece utonul zde s večera.‘ –
„Žel té pěkné ceny!“ jezdci volají,
Z výpravy své zpět ku Praze klusají.
Falckrabě se stihačům svým vyvinul;
Ráno na hranici slezkéslezské spočinul.
Upachtěný kůň se pase po stráni,
Jeho královský pán tone v dumání.
Vlhkým okem zírá psanec na Čechy,
Z ňader jeho vystupují povzdechy,
Není mu zde k srdci, vzlyká v úkrytu,
Čechám s Bohem dává, mizí v úsvitu.
* * *
70
Rod po rodě dědil kovářovu chýž.
Podnes v dílně podkovu tu uvidíš,
Již zde králův kůň zůstavil na dvoře;
O králi se lecos dovíš v hovoře.
71