– – dejte, prosím, pro první nám číslo
aspoň hrstku vzácných svojich jisker,
by v nich bylo celé naše chtění –
tak mi píší často redaktoři,
duše prostodušné, z dálné vlasti.
Byl jsem pozván kdesi. Paní domu
dala vzpláti kuchyni své slávou,
rýnská réva perlila se v číších,
modrý cigar dým se krouže voněl.
Paní domu živě vyprávějíc
zmínila se jako mimochodem
o Granadě, o španělských nocích,
ženách krasavicích, hrdých mužích,
o lahodě řeči hidalgů těch –
tu jsem s poviným vpad překvapením:
– Ah, vy znáte řeč tu? Závidím vám! –
Hostitel můj odfouk spokojeně
oblak dýmu: – Nu, tak promluv něco,
řekni honem něco španělského! –
Paní zarazila, zarděla se:
– Jaký nápad! Vyhrknout tak na mě:
promluv něco! Vám je cizí řeč ta,
a ty řekneš náhle: promluv něco! –
A tak k smíchu jí to rázem bylo,
že se ani stišit nedovedla.
Pán však v chvilce na to řekl znova,
(cítil jsem, že rád by se byl blyskl
španělštinou svojí polovice):
– Nu, tak aspoň větu jednu řekni! –
Paní dala do smíchu se znovu:
– Blázínek jsi – řekla správně česky.
– Blázínek jsi – smála se mu dále...
– Napište nám pro to první číslo! –
píší prostodušní redaktoři
z dálné vlasti...
Kdybych smát se uměl,
jak se smála tenkrát ona paní
(kdyby velké modré zvonky v lese
mohly zvonit, zněly by tím smíchem),
řekl bych jim: – Blázinci jste všichni –
řekl bych tak, smál bych se tak k tomu,
(při tom smíchu by to nebolelo).
Takto píši, mrzutý jsa patron,
jenž už dávno odvykl se smáti:
– Drahý pane, království mi dejte,
nesvedu vám řádky na komando;
nevykřešu ani jiskry z duše,
právě proto, že jste řekl: vykřeš.
Nejsem vládcem veršů svojich, pane,
ba, mé verše jsou tak zlomyslné,
že když přál bych si jich – nepřijdou mi,
a když klid chci míti – hrnou se mi
hlavou, duší, jazykem a prsty,
že mi bývá, redaktore drahý,
jak bych si byl lehl v mraveniště –
volej však je, verš se neukáže,
bědný pán jsem čeledi té bídné. –