„Z DUŠEVNÍ DÍLNY“

„Z DUŠEVNÍ DÍLNY“
– – dejte, prosím, pro první nám číslo aspoň hrstku vzácných svojich jisker, by v nich bylo celé naše chtění – tak mi píší často redaktoři, duše prostodušné, z dálné vlasti. – – – – – – – – – – – – – – – – Byl jsem pozván kdesi. Paní domu dala vzpláti kuchyni své slávou, rýnská réva perlila se v číších, modrý cigar dým se krouže voněl. Paní domu živě vyprávějíc zmínila se jako mimochodem o Granadě, o španělských nocích, ženách krasavicích, hrdých mužích, o lahodě řeči hidalgů těch – tu jsem s poviným vpad překvapením: – Ah, vy znáte řeč tu? Závidím vám! – Hostitel můj odfouk spokojeně oblak dýmu: – Nu, tak promluv něco, řekni honem něco španělského! – Paní zarazila, zarděla se: – Jaký nápad! Vyhrknout tak na mě: promluv něco! Vám je cizí řeč ta, a ty řekneš náhle: promluv něco! – A tak k smíchu jí to rázem bylo, že se ani stišit nedovedla. Pán však v chvilce na to řekl znova, (cítil jsem, že rád by se byl blyskl španělštinou svojí polovice): – Nu, tak aspoň větu jednu řekni! – 81 Paní dala do smíchu se znovu: – Blázínek jsi – řekla správně česky. – Blázínek jsi – smála se mu dále... – – – – – – – – – – – – – – – – – Napište nám pro to první číslo! – píší prostodušní redaktoři z dálné vlasti... Kdybych smát se uměl, jak se smála tenkrát ona paní (kdyby velké modré zvonky v lese mohly zvonit, zněly by tím smíchem), řekl bych jim: – Blázinci jste všichni – řekl bych tak, smál bych se tak k tomu, (při tom smíchu by to nebolelo). Takto píši, mrzutý jsa patron, jenž už dávno odvykl se smáti: – Drahý pane, království mi dejte, nesvedu vám řádky na komando; nevykřešu ani jiskry z duše, právě proto, že jste řekl: vykřeš. Nejsem vládcem veršů svojich, pane, ba, mé verše jsou tak zlomyslné, že když přál bych si jich – nepřijdou mi, a když klid chci míti – hrnou se mi hlavou, duší, jazykem a prsty, že mi bývá, redaktore drahý, jak bych si byl lehl v mraveniště – volej však je, verš se neukáže, bědný pán jsem čeledi té bídné. – 82