SMÍCH

SMÍCH
Mně zdálo se, že mlád jsem ještě byl a záhadnou tu dívku miloval, jež sladká byla jako letní večer a zlomyslná jako opice v té lásce ke mně. Byl jsem v pokoji a věděl jsem, že ona v druhém je, a tušil jsem, že něco obmýšlí – v tom dveře v pokoj můj se rozletly, a velký lesklý tygr žíhaný vběh, zastavil se – dveře zapadly. A za dveřmi se ozval její smích, smích výsměšný, jenž krev hnal do tváří. Zdvih tygr hlavu, na mne díval se zelených očí svitem příšerným a bije o podlahu ocasem zdál chystati se k skoku. Za dveřmi zněl stále, stále výsměšný ten smích. Já nechvěl se. Já věděl, že to bude boj na život a na smrt s bestií, však smích, ten smích mě činil šíleným a vraždychtivým jako toho tygra. A smích ten stále zvonil za dveřmi. Než skočil tygr, vyskočil jsem já a na bělavou šíji se mu vrh a zaťal všechny prsty v jeho chřtán – 28 potvora překvapením ztrnula a chroptěla – tu za dveřmi ztich smích. A já jsem cítil, že jsem vítězem, že život mizí z očí zelených, a já jsem cítil, že pak vyjdu ven a že ta moje rozbouřená krev rty moje ke rtům jejím požene, mé ruce jí kol šíje obtočí a v oči jí můj pohled ponoří, v ta zelenavě šedá jezera – a naposled, že já ji odprosím, že tygra jsem jí zabil a že budu žebronit ještě, by zas nechala znít pokojem ten vysmívavý smích. 29