OSTROV ZAPOMNĚNÍ

OSTROV ZAPOMNĚNÍ
Jest pokoj, v němž nic není drahého, jen spousta kněh. Ty stojí v příhradách do značné výše kolem čtyřech stěn, ty na stole jsou, leží na zemi, i po židlích jak zdomácnělý host se roztahují. Podobizen řad, tož zemské schránky nesmrtelných jmen, se dívá v pokoj s příhrad temene a několik snů milých malířů knihami nezajaté kryje zdi. Veliké okno vede k severu přes rudé střechy, zahrad vlnění, přes hřbety mírných kopců viničních k lesnatým horám. Města shon a šum sem nedoniká. Na půl venkovem jest odlehlá ta tichá ulice, kde maně člověk zná už člověka, rodinu jeho, jeho osudy, psy, děti, služky – všechno podle jmen, ač nestýká se s nimi. Hrčí-li vůz pískem ulice, tu v oknech všech se hlavy zjeví pátrající, proč a kam se šine nezvyklý ten zjev; cizinec jde-li, pozorují ho a hádají, kde asi zaklepe... Buď požehnán, můj tichý ostrove! Jak vítám chvíli, den kdy v náruč tmám se sklání, a já, štvanec života, dopadám těžce v klidný asyl tvůj! 9 Ty všechno dáš: ty v očích vyhaslých zas jiskry vznítíš, nervům ochablým dáš vzpruhu novou, čilost navrátíš ty krvi ztrmácené – dík ti, dík! S modravým dýmem cigar o závod sny poletají nenapsatelné, ty nechytitelné sny nejkrasší, jak tanečnice v síni sultana, jichž jiný smrtelný zrak nesmí zřít. Z kněh – tu jen stránka, tu zas řádka jen, tu sloka jedna – vlídně hovoří tím nejlepším, čím lidé nejlepší kdys žili v světě; jejich portrety se dívají tak jaksi přátelsky a hovoří: My žili, trpěli, a život celý – klamná minuta, a Věčnost pouze pravdou zůstává. – Sny tančí dál, a Moudrost úsměvná se shovívavě dívá v jejich rej tím zorným úhlem velké Věčnosti. Vše zladěno je, harmonií je zlo, dobro – nutno vše jak den a noc. Zde rány se jen lékem stávají, zde zloba prostodušnou hloupostí, zde podlost nemocí, a prázdnou slinou je pomluva; sny zemské o slávě tu nejsou víc, než cigar modrý dým, k uznání dneška uši hluchy jsou, neb zrak se dívá jen v soud Věčnosti. – Ty osamělý tichý ostrove, ne dobrým, ale lepším stává se 10 v tvých březích člověk; pro ty hodiny tvé měké, teplé Robinsonady rád naučil se nyní snášeti zlost Sudby, jednotvárnost deních vln i pusté kymácení života... 11