CHRUDIMSKÁ LEGENDA

CHRUDIMSKÁ LEGENDA
V chrudimském kostele je obraz Spasitele na desce dřevěné, je červy rozryta, zašlý a začouzen, plod ruky neumělé, a k svatým památkám se vlasti počítá. Neboť když před věky roj švédských násilníků zem plně bědami i v starou Chrudim vpad, i v kostel vtrhli prý a po svém mrzkém zvyku pít začli divoce a hýřit, v kostky hrát. Tři z nich prý sebrali tu malbu posvěcenou, obrázek Ježíšův na dřevě prostičký, a džbány na zemi a obraz na kolenou, na svatou podobu vrhali kostičky. Klobouky s chocholy na stranu posunuty – rejthaři byli to – se zle už kývaly, a žerty necudné hlas jejich mluvil dutý a vína potůčky po bradách splývaly. Z nich jeden konečně, tvář vínem rozpálená, a prohrou rozčilen do výše vyletí: – U ďábla, římanská ty modlo pobarvená, což jsi mi nemohla svůj palec držeti?! – A kord svůj vytasí a bodne Spasitele... Mráz prolet příšerný po zádech vojáků – neb zázrak: z obrazu proud krve vytrysk vřelé a vstříkne do očí a v líce žoldáků. A hrůzou zděšeni a divem přemraženi rejthaři utekli... 112 A proto rok co rok procesí nábožná při hudby hlučném znění k svatému obrazu z všech krajů řídí krok. V tom starém obraze, v té líci Salvatora prý ještě jízva je, jež hlásá onen div. – – – – – – – – – – – – – – – – A bude pravdou vše, co vyprávěl jsem shora, neb ten, jenž mně to řek, je, trvám, ještě živ... 113