Ach, Sylvo, milá kdysi panna
už válí se kdes nedbale,
postýlka není odestlána
a šatečky jak chuchvale.
Nad šicím strojkem neuklání
se hlava tvá den celičký,
už nešiješ si více na ni
košilky, pláště, pentličky.
Ta Nikta je tak opuštěná,
má ve skleněných očích žel,
líc červená je zasmušena
a skráň jí smutek obestřel.
Však Sylviino srdce mladé
též trpí as... Ne ponejprv
jsem zahlíd, jak se z oka krade
a incognito v temnu brv
se slza skrývá, než se spustí
po rozhořelých tvářičkách
do stránek knihy, které šustí,
co Sylva maně vzdychá: Ach!
Neb Sylva čte. Jen vážné knihy.
Tak, jak jsme my je čítali.
A vzdychá bolem sladké tíhy,
jak my i kdysi vzdychali.
O četbě ráda pohovoří,
však se staršími výhradně,
a tu jí líčko znovu hoří
a hrdá je jaks důkladně –
Děvčátko vyšlo ze zahrady,
vrátka se za ním zavřela...
v úžasu stojí nyní tady –
Zahrada za ním zmizela...
Zde živo bylo. Vozy jely,
a lidé šli tu v hovoru.
Šlo cestou v dál, kde hory čněly
v modravém, velkém prostoru.
Ten ruch a život těšil dítě,
neb znalo po všechny své dny
jen zahradu, v níž žilo skrytě,
a ptáky, stromy, květiny...
A samo sobě být se zdálo
už velkým, šťastným, hotovým...
Vždyť slunce ještě teple hřálo,
z luk vůně šla a ze vsí dým. – –
Mé dítě, nechci myslit ani,
co bude dál, vždyť já jsem žil –
hlas zkušeností, vzpomínání
mi ze všeho zbyl za podíl.
Nejraděj chtěl bych teď už jíti
a hledat duší zděšenou
pro pohádečku tvého žití,
tu zahradu tvou ztracenou...