Až pod baldachyn nebes modrý,
jen trochu hlavu shýbaje,
Ai Petri used, stařík bodrý,
a vesele zří do kraje.
A lidské oči neviděly,
co od rána až k pozdním tmám
děd pošetilý, zdětinštělý,
jen z dlouhé chvíle tropí tam!
Když slunce stoupá v rudé páře
naproti němu z dálných vod,
on – v lících pivoňkami záře –
je pozdravuje o překot
a stojí – bůh sám ví, jak zvyk tu
si na mrav volný! – ve chvíli
té stojí – horribile dictu! –
v růžové tenké košili!
Než, hned se strojí: jeho hlava
se svraští v zádumčivý stín,
po těle háv jak hnědá káva,
a stojí tu jak kapucín.
Jak zbožného však mnicha dělat,
když ďas jím šije? – v jeden ráz
tu stojí fialový prelát
a směje se jak dříve zas.
Na lících květy zamodralé –
buď zdráva, vláho ohnivá,
jíž amplissimus vytrvale
ty kvítky asi zalívá!
A když se kolmo lije v půdu
zář chvějná, zlatá, palčivá,
on vysvlekne se beze studu
a staré kosti vyhřívá.
Pak ovine se modrým gázem,
by moskitů, much zahnal vztek,
a zadívá se tiše na zem
a podřímne si staroušek.
A vzbuzen sní as starý děda
o žití bujném junáckém:
huňatou šedou burku zvedá
a po spůsobu kozáckém
jak moloděc si plece halí,
jak moloděc se zamračí –
však prvý větřík neurvalý
mu burku v moře odvláčí.
I stiší se... A zatím nese
se slunce níž, i roste stín –
tu stařík rázem vytáhne se
a vstaví si je do šedin
a napne síly svalů k pose
a hrdě zírá v šíř i dál,
kol něho šarlat po obloze,
a on v něm stojí jako král...
Pak padá koruna se skvící,
on scvrká se a nemá sil,
by diadem ten klesající,
by červený plášť zachytil –
i usmívá se jaksi zticha
jsa celkem spokojen tím dnem,
houň černou vezme, klidně dýchá
a už spí spokojeným snem...