POZDRAV Z DOMOVINY
Byl u nás Assan, mladý štíhlý Tatar.
Koš s vínem postavil si na práh dáči
a zíral bystře k čelednímu domu.
Aňuta přišla z kuchyně a Máša
i děti seběhly se k Tatařínu
a braly hrozny; Assan zažertoval,
děvušky štípal po krku a zádech,
ty smály se a pak se zapýřily
mě spatřivše.
V tom šumaři tři přišli,
nesměle jaksi na chrastící písek
vkládali nohy, pozdravili s úctou
i Tatara i dívky – služebnice,
pod brady housle sešlé založili
a hráli.
Jeden pohled na ty tváře,
na bleděmodré čekankové oči –
a poznal jsem je – – pozdrav z domoviny...
[120]
A hráli... Trojí housle trojím zvukem
zoufale od sebe se rozbíhaly,
pekelný souzvuk vřískal ze strun těchto,
bůh ví kdy naposledy naladěných...
A hráli valčík. Poslouchal je Tatar
velmožně milostivě bez pohnutí,
Aňuta s Mášou vrtěly se pískem
a smály se.
Tu přestat kázal Assan
a tatarské chtěl melodie slyšet.
Šumaři moji hned se uklonili,
pod brady znovu kladli sešlé housle,
kams v prázdno vetkli čekankový pohled
a hráli. Struny chrlily směs tonů
křičivých hrozných – ale hlavou kýval
pochvalně Tatar, charašó! jim volal
a pobízel a pobízel dál hráti.
Když nasytil se, uhersky chtěl slyšet.
Hned roztřepaný čardáš vířil parkem,
Aňuta s Mášou znovu tančit začly,
a naslouchal zas bez pohnutí Assan.
Za chvíli dlouhou napadla ho jiná,
chtěl po turecky – než to byl už konec.
121
Krev vřela ve mně: tatarský ten sobak,
ničema, otrok, „ani člověk“, ten zde
hodinu celou ovládal ty duše,
ty duše plaché, bídné, zotročené,
jak znám je u nás, jak je nenávidím,
protože hořem pojíti bych musil
nad hořem jejich, jež tak tupě nesou.
Ty bleděmodré čekankové oči
bez ohně, vzdoru, bez záblesku síly,
lampičky hrobní nad ubohou duší,
pokorně ždaly kynu – Tatařína!
Já zaplatil jim za tu krůpěj jedu,
již poslala mi dálná domovina,
a vyhnal je i tatarskou tu psinu.
Oh, vlasti milá, ty jsi jako Osud...
nemožno ujít, nemožno se vyhnout,
přes moře sáhneš, syna svého najdeš
a srdce, jež si volně bíti začne,
znova zas stiskneš studenými prsty...
122