Výlet na Krym (in Macharovy spisy, svazek 10) (1927)

1898-1899, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / X
[3] J. S. Machara Výlet na Krym, verše z let 1898–1899 V. vydání, vyšly v březnu 1927 v Aventinu, nakladatelství Dra Štorcha-Mariena v Praze XI, 1307, jako 150 svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 1-2200.
[4] J. S. MACHAR VÝLET NA KRYM 1898–1899 Páté vydání
PRAHA „AVENTINUM“ MCMXXVII
[5] NADĚŽDĚ NIKOLAJEVNĚ
[7] I.
SKIZY Z CESTY
[9]
NOC VE VLAKU.
Spousta škatul leze v kupé, kufry, vaky – nemotorně zavěšen za nimi cupe čerstvý párek manželský. Zavazadla místí hbitě. „Pozor na to!“ ona stále. „Dobře to tak, drahé dítě?“ „Dobře. Ještě to a to.“ „Ještě kytici!“ A svadlé květy ve výši již trůní. Teď se tulí na sedadle, jak by chtěli v sebe vrůst... Dveře třískají, hlas ztichá, povely zní, dlouhý pískot, trhnutí, stroj těžce dýchá – vlak vyrazil do noci. V taktech duní kolejnice, šerá krajina v zad prchá. Cestujících zřítelnice zapadají pod víčky. On i ona čilí, svěží, po domácku sobě vedou; na hrudi mu ona leží, on ji v pasu objímá. Hovoří: „Víš, teta Frycka dojala mě telegramem, 11 je to duše poetická, citlivá a nešťastná!“ „Já zas myslím na matičku – skoro k slzám pohnula mě: – Šetři mi mou holubičku – Holubičku řekla – víš?“ „Vím.“ A tlesklo políbení první, druhé, třetí, čtvrté – Zamk jsem oči bez prodlení, vedli si tak domácky! Chvíli ticho... „Já mám ráda otce tvého... jak on tančil!“ „Ba, byl čilý hoch to zmláda, jak mi říkávala máť.“ „Proč se ona nedočkala štěstí našeho, viď, drahý!?“ – A zas tleskla celá škála známých zvuků – – dřímal jsem. V taktech duní kolejnice a sny pestré tančí duší... Bylo... bylo... není více... líno jaksi vzpomínat. – Chvilkou proderu se....se... Oni stále svěží, stále čilí... s hora intensivně voní růže v jejich kytici. 12 Jedem... jedem... Lampa kmitá na stropě se... údy bolí... hlava klímáním tím zpitá klesne, jak ji pozvedneš. Hodina jde za hodinou, noc se zdá být nekonečnou, a vlak duní, nazad plynou cizí, černé krajiny... Svítá... Sílí, občerství tě ranní světlo; v duši svěže; posadíš se chutě, hbitě, rozhlédneš se dokola... Kolem ní on rámě točí, ona na hrudi mu leží, rozjiskřené jejich oči vpíjejí se do sebe... V rozcuchaných vlasech svitky lístků růží se jim chvějí – – spadaly z té vonné kytky, jež se třese nahoře... Nespali as, tak to bývá... Za to střízlivý svit denní uhasil ta světla živá planoucí jim ve zracích. Zatím co se jistě kladla noc ta v hloubi duší jejich čarokrásná, neuvadlá k upomínkám životním – 13 padlo bílé světlo na ně, ostré, přísné denní světlo: ruce rozpletly se maně, zrak byl vpadlý, žlutá líc. 14
LETEM PŘES HALIČ. I.
Střízlivá šosácká krajina Střízlivá šosácká krajina
 šine se kolem tebe; tesklivě jaksi ji přepíná nazelenalé nebe. Obrysy ostré a souladnésouladné, barvy dost lahodí oku – vše to jest jak dílo důkladné malíře z třicátých roků. Města a lesy a lučiny, močály, pole a vísky – horizont všude jest jediný: jak čára rovný a nízký... Rozlehlou rovinou celá zem: úzkostně takřka se bojí vyskočit nějakým pahrbkem z šosácké plochosti svojí. Vlak letí... Solidní krajina šine se stále kol tebe, půlkruhem teskným ji přepíná nazelenalé nebe. 15 II.
Jak starých odraných slípek řad, Jak starých odraných slípek řad,
 nesoucích tupě svou bídu, stojí tu skupiny bědných chat ve fatalistickém klidu. Splácány z hlíny a ze slámy, pár shnilých kryje je došků; stěny si zívají děrami a každá kloní se trošku. Jen zlaté terče slunečnic velikých, zářících, lepých hrdě se dívají slunci v líc – bolestně zoufalý přepych! U plotu spadlého vychrtlý pes vyje si protáhle v pole – jedna jak druhá je taková ves, takové neštěstí holé! 16 III.
Čápy jsem v houfech zřel na poli Čápy jsem v houfech zřel na poli
 vždy mezi robotným lidem, tráví tam v přátelském soužití s jistotným, bezpečným klidem. Viděl jsem lid ten při práci, viděl to němé hoře: žena a matka táhnou pluh, na mezi děcka, muž oře. Co čet jsem kdy, teď zjevilo se v hrůze oku mému: plod setby dnešní, vzejde-li, nebude patřit jemu. Ani ta chata plná děr, ta není jeho; a v žití z celého toho života má jen to živobytí. Opuštěn zemí i nebesy cizí lán potem svým skrápí, jediní zbyli mu přátelé, ti věrní nohatí čápi. V houfech jsou na poli, na lukách, na krovech odraných chatek, mudrci s rudými zobany, sny žen a štěstí těch matek. Viděl jsem na mezích děti ty, každé tak s tvářičkou smavou, 17 spokojně jaksi si kývali čápové svou bílou hlavou. Jediní věrní to přátelé, jediná záruka lidu, že přece jenom as přetrvá celou tu haličskou bídu. 18 IV.
Po městech hemží se vojáků Po městech hemží se vojáků
 jak v úle drobných včelek! Kabátce, kalhoty, čepice v lahodný pestří se celek. Kasárny, sbor šedých baráků, tvrze, kde děla se chrání, s hrozivou výzvou zří upjatě k ohromné severní pláni. V nich, kol nich bez obav, starostí hemží se pestrá ta chasa – přijdou-li molodci kozáci, děti, to bude zas masa... 19 V.
Mohylu Kosciuszky viděl jsem Mohylu Kosciuszky viděl jsem
 za rána nad Krakovem, mohylu Unie Lubelské k večeru nad širým Lvovem. Mohyla vítá tě při vstupu, mohyla v rozchod tě zdraví, a v jízdě přes tu tragickou zem mohyla nejde ti z hlavy. Tak na ty kraje, kde se všech stran lká, volá, žaluje Bída, jíž zpurně, tvrdě a výsměšně jen Bídnost odpovídá – resignovaně se dívají špičaté tiché dvě hlavy... dva hroby... památka... pohádka té staré polské slávy... 20 VI.
Už temní barvy. Rostou stíny. Už temní barvy. Rostou stíny.
 Mhu vydychují močály. Ztratily žár svůj slunce klíny a teskně rudnout počaly. Kraj hornatí se, skalní lebi sní v zasmušilém mlčení. Na zelenavě modrém nebi se slabá červeň rumění jak truchlý úsměv. Súžuje se kraj obzoru. Vlak dunící se pomalej a těžce nese, jak unaven už, k hranici. 21
ODĚSSA.
Pod bílým sluncem bílé město leží. Ulice přímé v nekonečno běží, v nich řady zaprášených akácií na chodníky své chvějné stíny sijí. Kol kaváren, kol krámů, skříní,skříní v davu tu proudí lid všech národů a stavů s různými kroji, obličeji, řečí, chůzi i gesty; šumí to a ječí, hřmí tramvay, mihne ekypáž se skvící, cinkají zvonky, modří izvoščíci letí tu tryskem, vojáci se rojí, a nehnutě jen strážník tady stojí. A teplý vítr vlá. Prach šedý místy ve sloupech tančí, akátové listy do toho prší, vzdouvají se clony nad kavárnami, krámy, nad balkony. Nad církví, jejíž průčelí plá zlatem, pět bání vstává luzným majestátem zelených, vzdušných s řetězy a kříži, a ty se do čistého nebe hříží, jak balony k odletu připravené, sny, touhami a vzdechy naplněné, sny, vzdechy, touhami, jež dole prýští se v hemžícím tom bílém mraveništi... 22
MOŘE.
A to je moře!... Teď se válí Pont Euxinus mi u nohou tak nekonečný v šíř i v dáli pod nekonečnou oblohou! Nuž, předměte mých dávných snění, má touho, lásko, druhu můj – my poznali se při spatření, hruď vlní se – nuž, zdráv mi stůj!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Víc nepsal jsem... To bylo v Oděsse, na boulevardu nad širým přístavem, kdy uviděl jsem moře po prvé... Ach, moře... já je slýchal duněti kdys v mládí v slokách Childe-Harolda, já znal i jeho milé šplýchání z houpavých Heineových obrazů, i bylo mi tak čímsi známým už, že v kůlně básnických mých metafor dnů všedních stávalo se nástrojem, ba, když jsem psal ty strofy hořejší, já mínil, že jsem čest mu prokázal, je nazvav láskou, touhou, druhem svým... Víc nepsal jsem. Neb jsem se zadíval v ten segment nekonečných mořských vod. Hle, přístav dole... Kolik korábů své komíny a stěžně, lanoví do vzduchu tyčí, splétá, směšuje! Přivíráš oči... jak bys v březnu zřel 23 na obnažený, metlovitý les – eh, marný obraz! Obří lodě tu bez hnutí stojí, barvy boků jejich, běl, cinobr a černé pruhy v nich, na slunci svítí; klidný, hustý kouř z některých stoupá; stěžňům na špici se třepotají pestré praporce jak přivázaní ptáčci nebozí – a kol nich, na nich život! Houfy lidí drobounkých, směšných sem tam spěchají s nákladem různým; vozy uhánějí za neznámými tobě účely; vlak za vlakem se šine, ubíhá po kolejnicích hráze přístavní; zní pískot, křik, vrzání jeřábů, řetězů cinkot, táhlé signály – a všecko to je na modravé půdě měkkého moře... Bílí rackové se pletou těžkým letem kolem stěžňů, klesají k vodě; drobné kocábky se kolébají jako kachňata po modrých plochách mezi koráby; a vše to potom hráze přístavní jak šedá úzká rovná pěšina (z níž jako boží muka našich cest se maják zvedá) zavírá a dělí od širé pláně mořské... Moře!... Tak leží tu a klidně oddychuje ohromné, modré, jak by nebes báně se narovnala, ztekutila, klesla na zemi proto, aby to, co zbylo nahoře po ní, bledomodrý nádech, 24 sen nekonečný, zrcadlo měl dole, v němž nad skutečnost krasší by se viděl... Loď pluje v dáli, hračkou dětskou zdá se, plachtové čluny tkví tam bez pohnutí, ne větší než jak utržená křídla bělounkých racků. Bledé nebe klesá k těm vodám v dálce mírným lehkým sklonem a šedá čára chví se na rozhraní – – Utřel jsem oči, bylo vlhko v nich... zrak zpit byl... Ale v duši bylo dusno... Jen zlehka zprvu jako v zahradě za letní noci bijí komáři do světla lampy; potom silněji jak sebral by se drzý vrabců houf a zobáky a křídly tepali by do oken ti; pak ne vrabci víc, však havrani to zlí a pochmurní za mrazu podzimního večera sklo rozbili by, v jizbu vnikli ti s proudící zimou – ty jsi bez moci – v zrak, lebku, líc a hruď ti klovali – tak vstávaly mé černé vzpomínky, těl nabyly i hlasu – marno vše, já nedoved jich nijak zaplašit! Vše ožilo od první mladosti, co dovede jen vehnat v líce krev: mé kousky hlouposti i bídáctví, jízlivost cizí, pýcha raněná, chudoby podlost, nouze, bídy hnus, traplivé scény, chvíle očistce i muky pekla – vše to výskalo 25 a tančilo a vysmívalo se – – – – – – – – – – – – – – – – – – Půl dne jsem zíral v širé vody ty, a když jsem vstal, má duše choulila se kdes v koutku jako vypráskaný pes... 26
NA LODI. I.
Signál dozněl... Odpoutali Signál dozněl... Odpoutali
 koráb náš... a s břehu kynou steré ruce, steré šátky, steré slední pozdravy. Hučí šroub, a voda duní v bílých pěnách... „Novorossijsk“ jako by se osměloval, zvolna v moře šine se... 27 II.
Toť se ví, že kapitán náš, Toť se ví, že kapitán náš,
 jak ti všichni z cestopisů, muž je starý, šedobradý, obr s srdcem dítěte. Toť se ví, že vyličoval večer při sklenici čaje lodní požár, hrůzné bouře, kterým doved čeliti. Toť se ví, že pod perutí hrdinné té zkušenosti jsme se na houpavé půdě jako doma cítili. Když jsem vyšel na palubu, díval jsem se na ty hvězdy: bílé, třpytné kynout zdály přátelským mi úsměvem. Díval jsem se na ty vody: černý, kosmatý kýs netvor v marném vzdoru reptající v hřívě nese naši loď. Žene se s ní, hřívou třese vztekle hučí – marno, brachu, však ty víš, jak skrotil by tě šedivý náš kapitán! 28 III.
Spal jsem dobře. Tak spát může, Spal jsem dobře. Tak spát může,
 kdo se modlil vroucně k bohu, by mu zatím v dálné vlasti zachoval a rozmnožil všecky moje hanopisce, všecky skromné anonymy, všecky něžné pseudonymy – chloubu mého života. Loď mě mírně kolébala, moře hučelo mi píseň, hlučně taktoval mu k tomu neúnavný lodní šroub. 29 IV.
Jaké jitro! Růžová mha Jaké jitro! Růžová mha
 klesla v chvějící se moře, nade krajem horizontu slunce oko otvírá. Od slunce až k přídi lodi široká se táhne cesta, vlnící se, blýskající, až to v očích přechází. Jako proud zlatého písku lil by se tam, hrá to, výská, hallelujah lesklé krve přelámaných paprsků. Jinak mořská pláň je tmavá jako zelenavý mramor, roztříštěné pěny vlnek nádherně jej žilkují. 30 V.
Na východě v horizontu Na východě v horizontu
 vyskočila žlutá čára, zvlnila se, ztloustla trochu a pak viset zdála se mezi modrým čistým nebem a tou zkadeřenou vodou jako rozvinutá sponka – tak jsem zahled Tauridu! 31 VI.
Hledíš... hledíš... Z vodní plochy Hledíš... hledíš... Z vodní plochy
 zdvihají se miliony bělovlasých postaviček, filigránských koketek! Vida, tanec! Vyskočí jich v průsvitavých lehkých šatech celý řetěz. Rozběhnou se v těsných řadách sevřeny v polokruzích po prostoru. Řady zelenavých sukní poletují, zdouvají se. Pudrované hlavičky třesou se a směšně kloní. Řetězy se přeskakují, tlesknou, sednou... sukenky se rozplývají dokola... rázem vstanou... tančí dále s vervou, chutí, veselostí – rozeznáš jen světlé sukně a ty bílé hlavičky... Nereidky mé, díky, díky! Však mi také líto z duše, že ta příď barbarské lodi řady vaše proráží! 32 VII.
EUPATORIA.
Ten kus Orientu leží drahně let již ve snech mojich – poznávám vše: bílé domy, zelené ty kupole, minarety nad mečetou, světlošedé shluky oliv, vysoké zdi starých zahrad, mlčenlivé ulice, i ten záliv slunný, měkký, modrý, jako luzný zázrak, s hejny racků, starou lodí, čluny, plujícími k nám – poznávám to: v onom domě žila dívka krasavice, bílá, jasná jako měsíc, když svůj závoj odkryla – odkryla jej v starém sadě pod tichými olivami – – ano, ano, tak to znělo v dávné staré povídce... – Potom v jednu tmavou půlnoc odrazil člun ode břehu se zašitým chvějným plátnem, s nemluvnými eunuchy... 33 Ráno bylo moře luzné, měkké, modré jako zázrak – leta znám už tyhle kraje ze smutné té povídky... 34 VIII.
Rackové se těžce klátí Rackové se těžce klátí
 nad zvlněnou brázdou lodi – tak jdou s námi od Oděssy, bědní mořští žebráci. Drobný Řek s protivným smíchem hází s lodi vytrvale pecky oliv, slupky dýní, pomačkané papíry, dva, tři z racků vždy jak střely padnou do vln... vzletí vzhůru a zoufale jaksi pouští marnou kořist z zobáků... Pak zas letí... Šedá křídla těžce švihají se vzduchem, rudé nožky přitaženy těsně k bříšku, oči ty bledé, žebrácké ty oči upřeny jsou v šumné vlny... a ten Řek můj vytrvale klame chudáky ty dál. 35 IX.
Rád zajdu kouřit svoji cigaretu Rád zajdu kouřit svoji cigaretu
 v tlum pasažérů chudé třetí třídy, jenž kol svých ranců, vaků, nůší, lůžek,lůžek u komínů se na palubě pestří. Vždy scena táž. Na starém koberci svém tré Turků sedí; hlavy ovinuty špinavým šátkem; jeden hryže dýni, a druhý chodidla a krk si myje desetkrát za den, třetí zírá tupě přes moře v prázdno; žádný slova nedí. Židovka vedle šlehá ostrým zrakem v pravo i v levo nehýbajíc hlavou a mechanicky, víc už ze zvyku snad vlnivé, tlusté, černé vlasy češe. Dva Řekové tu; hrají v karty, prou se, šermují prsty, křičí bezohledně, blýskají očima a třesou hlavou, že myslím už, že nože tasit budou – pak hrají dále. Sousedé si toho nevšimnou ani, jak tu všichni vůbec kol sebe bez zraku a sluchu chodí. Tam na lavičce vyhaslým svým zrakem vábí a chytá každý pohled, úsměv promenujících kolem důstojníků chantantu hvězda sešlá, jíž z dob slávy jen žluté atlasové šaty zbyly a klobouk à la Rembrandt s perem pštrosím 36 a slunečník, jímž vyzývavě ryje do podlahy, a nabarvené vlasy. Zde mužíků pár kolem samovaru. Čaj pijí stále, rozlámou si cukr na drobné kousky, spořivě si kladou pro celý stakan mezi bílé zuby jen jeden kousek, mluví při tom tiše a bystře, moudře dívají se kolem tím klidným modrým sympatickým zrakem. O zábradlí se opřev, zírá v moře vojáček prostý – Ukrajiny syn snad – protáhlou smutnou dumu notuje si a pohybuje ostříhanou hlavou. Arménů shluk tu čilých, nepokojných jak rtuť se točí, hlasitě se smějí, a v černých vousech zuby se jim svítí; i starý Arab v bílém plášti sedí tu jako socha; Tatar s liščím zrakem a svislým knírem – – a loď pluje, pluje s tím pestrým kosmem nesouc všecky k cíli. I dívám se v ty různé obličeje a zachycuji trosky cizích řečí a z pohledů a gest na smysl soudím. A maně v duchu spřádám si k těm zjevům pohnutky cesty, různé historie zašlého žití, kreslím si jich domov, rodiny jejich – co dým cigarety se zlatým vzduchem jak sen rozeplývá. 37 A bolestně mě vždycky k srdci píchne, když černovousý, štíhlý, krásný Čerkes se z obchůzky po lodi v tlum ten vrací mdle jiskrnaté oči přivíraje, neb on – ó mladosti mé romantiko! – vnuk reků Puškina a Lermontova, vak vleče s sebou, prodává tu šátky nachové barvy, ubrusy a šerpy, kam zlatou nití květy, ornamenty tkají teď čerkeské ty krasavice – a nutí, smlouvá, přísahá a kleje, že s němým úžasem mu naslouchají Hebrejci šedí, plaší konkurenti, a vaků svých se ani neodváží otevřít tady – – bědná romantiko! 38 X.
Tam, kde as teď slunce stojí, Tam, kde as teď slunce stojí,
 plula jednou hellenská loď, na níž, jak to slunce, plálo zlaté rouno z Kolchidy. Vítr příznivý dul pomoc veslujícím nahým plavcům, touhy jejich napřed letly k sladkým břehům domova. Jenom Jason v tiché hrůze zadíván byl k zádi lodi: princezna Médea stojí tam jak socha bez hnutí. Hnědé ruce založeny na mohutných tichých ňadrech dívá se v tu stranu, kde as leží rodná Kolchida... V tmavých velkých očích plane teskný smutek... marně pátrá... modrá dálka pohltila známé hory otčiny... Titěrná ta loď ji nese v cizí město... bude ženou bledovlasého tam Řeka, k němuž v jedné hodině pro ty modré oči jeho los svůj spjala... toho Řeka, 39 žvastavého, zbabělého, jenž tam hrůzou choulí se, že na její bílé říze vidí hnědnout rudé skvrny, kapky krve, které střikly na ni z šíje bratrovy... 40 XI.
Sestárlá a zbičovaná Sestárlá a zbičovaná
 zasmušilá eremitka vyšla z temna skrýše svojí, z pozemského očistce: duše moje sedí v zraku. Miluje ty hravé vlny, bílé světlo, dálný obzor, nekonečnou oblohu – A to teplé slunce proudí dolů, v temnou skrýši její, ozařuje, vyzlacuje mučidla tam příšerná, skrvácené, uzlovaté biče starých upomínek, skřipce marných tuch a přání lůžko hoře kamenné, hubenou a zasmušilou bezeslovnou Resignaci, jež té eremitce mojí hospodaří řadu let... 41 XII.
SEVASTOPOL.
K večeru bylo. Stále zřetelněji se jevil Sevastopol v metě dráhy, církve a domy v modrou výši spějí a vstává kraj kol vyprahlý a nahý. Jasní se barvy. Střechy zelenavé, bělounký boulevard, světlých oken řady, tvrz šedivá, z níž civí střílny tmavé, i kolem lázní nakupené sady, i stožáry a komíny a lodě, hráz přístavní – vše v harmonické spleti roste a roste a po bouřné vodě se zdá nás vítat, naproti nám spěti. Klikatým jazykem se vine moře hluboko v zemi; kolem vystoupají po bocích kopců drobné domky spoře a ve výši se těsnit, růsti zdají. Jsou bílé, nové. Čas měl sotva času, by krovů plech patinou potáh svojí. Však místy v moderní se tyčí krásu ruiny černé. Staré zdi tu stojí osmáhlé ohněm, děly roztřískané. Máť příroda tu disonanci tlumí: je břečťan kryje, svlačec, víno plané i sosna červená nad nimi šumí. 42 – Když vjížděli jsme v přístav, potápělo se rudé slunce daleko kdes v moři: jak výpar krve vzduchem světlo chvělo, a voda kolem nás jen krví hoří, a červený svit hrál na bílých domech, ruměnil střechy, do země se vpíjel, na oknech blýskal v zkrvácených lomech, když parník náš je v chůzi volné míjel. Kol kasáren jsme pluli. Kolem chmurných železných lodí. Všude ticho bylo. Zem zahalila do barev se zpurných, zhas slunce lesk. Tu shůry zazářilo krvavé chvění. Klenba nebes plála, v ni Malakov čněl roveň černé lebi – kdys vpitou krev zem zvolna vydýchala a v líc ji vmetla mlčícímu nebi. 43 XIII.
Tma... Sto medvědů se sápe, Tma... Sto medvědů se sápe,
 vytrvalých černých potvor, na loď naši – – bozi, jak se zmítá bědná skořápka! Skučí, vyjí, syčí, supou, řvou a těžce oddychují; ustrašená loď jim marně zniká v neprůhlednou tmu. Chvíli běží s námi v kroku – náhle vzepnou se a vztekle bouchnou nemotorným tělem lodi v bok, až zapraská, padnou zpět a převalí se, pěna vzletí z tlamy jejich přes zábradlí... vzchopují se, zas ten strašný náraz v bok: A ten chumel letí, supá, skučí, válí se a vzpíná, sápe se k nám – – děsná smečka, pekelný to ryk a řev! Časem některý ten netvor položí se pod příď lodi, vyzdvihne ji na svém hřbetě, skočí, nechá klesnouti – časem vyhoupnou se na ni s prava, leva – šklebí tlamy 44 na palubu – bestie ty tropí tu svůj hrubý vtip! Shora padá trochu světla se stožární žluté lampy – i to světlo zdá se strach mít, bliká tam a třese se! Vysoko a vysoko tam září četné bílé hvězdy – k nám však hledí necitelně mrazivými pohledy! – – Bozi moji, neznám strachu – přijde-li však zde má chvíle, přispějte, bych jako dítě hrůzou marně nekřičel! 45 XIV.
Bylo po všem – všemu konec... Bylo po všem – všemu konec...
 Jak to bylo, nevím ani. Potvory as v jedné chvíli rozmačkaly naši loď. S řevem odběhly si v dálku, potom bylo ticho, ticho... A v tom tichu, vím, jak plul jsem na znak leže na vodě. Víčka těžce přivírala unavené oči moje, v bezevládných údech stála studená a stuhlá krev. Ale cítil jsem, znal všecko; – to je konec – myslil jsem si s klidným fatalismem Turka, – konec všemu na věky... Voda houpala mnou, vlnky s tleskotem se rozbíjely o mé tělo – a já cítil, že jak azur modré jsou. Slizké medusy se tiskly k šíji, zádům, nohoum, rukoum, chvilkou ryba švihla o mě, já však sebou nepohnul. – To je konec... konec... konec... myslil jsem si, skanduje si 46 tato slova hlasně v duši podle kolíbání vln... Na to ohromný rak jakýs tvrdý, černý – cítil jsem to – hrobník moře, stisk mi rámě ozubeným klepetem, táh mě dolů jaksi líně (cítil jsem: jen z povinnosti), bouřili jsme vrstvy vodní, a ten šumot slyšel jsem. Vlek mě spletí stromů, křovin, fantastické listy jejich zachvěly se, ssedlé bahno splývalo s nich třesavě. Vlek mě níže – náhle náraz – pískot – hřmot – a kdosi křičí rázem otevřel jsem oči – zlatý vzduch – já vyhled ven: – – – – Jalta! Jalta!... 47
II.
KRYM
[49]
JALTA.
Ach, Jalto, Jalto! Barvy tvoje luzné v mé duši mění na tony se různé a splétají se, krouží, tančí, vijí v tak harmonicky sladké melodii! A šťastné chvilky, dávno zapomněné, jež v žití měl jsem, vstaly oživené, já cítím zase jejich vůni svěží, a bouřně krev má žilami zas běží. A cítím křídla – vzlétám do azuru nad lesklé střechy tvé, nad vrchy vzhůru, však pohled dolů – padám k tobě střelou a objímám tě, sladká Jalto, celou! – – – – – – – – – – – – – – – – – To stálo u mne Štěstí... Vím, že byly v mých očích slze... Také vím, v té chvíli že zapomněl jsem všecky svazky žití, ba ani svého necítil jsem bytí. Jen jako ve snách kýv jsem izvoščíku, a když tak trůnil přede mnou na kozlíku, já miloval jej, a tak chtělo se mi zpříjemnit život mu v té luzné zemi. I říkal jsem mu roztomilá slova i koně jeho chválil zas a znova a nadšen byl jsem zvonků jejich hlasem a „holoubci“ je tituloval časem. 51 Ach, štěstí naivní a hloupé bývá... Však u nohou mých je ta Jalta snivá, ach, Jalta, Jalta, barev harmonie, div světa, zázrak, který duši zpije! Tak leží v klíně hor... A od hřebene se ku hřebenům skvoucí nebe klene a modré, jak je spatříš jenom tuto, a za strop Jalty té je vyříznuto. A nehmotny, jak obraz nadechnutý v zelených vlnách zpola zavinuty pestří se vily, kupole se vzdýmá, a delikátních cypřiší sbor dřímá. Po bocích hor sní chaty Tatařínů a ztrácejí se v temnomodrém stínu sosnových lesů – s druhé strany moře jak pohádka se modrá po prostoře – – – – – – – – – – – – – – – – – – Eh, slova, slova... Marny všecky řeči. Mé vlastní verše dnes mě nepřesvědčí, že nezpil tehdy přelud duši moji, že vskutku tam má sladká Jalta stojí! 52
PORTRET MÉ HOSTITELKY.
V čas květu Říma, tenkrát za Nerona, poprvé na tom světě žila ona. A měla Artemidy pohled tmavý i Afrodity úsměv shovívavý, zjev Heřin, sladkou moudrost Atheninu. Stál palác její v středu Aventinu, stěn bílý mramor svítil temnem stromů, (neb veliký park ležel kolem domu, kde laury byly, fíky, mandlovníky, olivy šedé, cyparesů šiky a bílé hermy bohů nesmrtelných – vzácné to práce řeckých mistrů čelných), vestibul prošels, z cely své tě zdraví janitor černý, Numiďan to pravý, a vede atriem tě, jehož stěny jsou ději z Aeneidy vyzdobeny, a v jehož středu vodotrysk se tříští; zem kamenná se mosaikou blýští, tvé sandály se na ni tiše kladou, a vstoupíš v peristyl; tu stojí řadou v čtverhranu sloupy, až k těm hlavám jejich od země vzhůru rudých ve peřejích se vlní růže, kvetou, zeď to živá, dech omamný z ní těžkým proudem splývá a nutí snít. Ty růže milovala. Zde byla ráda. Její rudá palla se dobře v červeni té odrážela. Ta zlatými se květinami skvěla, jež umně stkaly na hedvábném kmentu 53 osmáhlé otrokyně z Orientu, nádherné, štíhlé, dar to prokonsula. Ze šatu toho jemná vůně dula a tkvěla všude, kudy prošla v letu. A žila. Dělaly jí toaletu, ji koupaly a česaly jí vlasy, stůl vystrojily – potom usedla si, čtla Ovida či verše Catullovy, neb Petroniův svižný román nový, i listy psala, vtipu pravé skvosty, vzdáleným známým, přijímala hosty, i probraly kus nový na divadle i nový poměr kterés lásky svadlé i šeptný klep z paláce císařova i z senátu – a tlumila se slova – i mudrováno časem bylo dosti o životě, o duše nesmrtelnosti, o starých bozích, které skepse sžírá snům Platona jen byla dána víra, jej cenily si... Nad tím rozhovorem by Cicero byl mohl šílet skorem: to nebyla už dikce jeho čistá, jich latina už rozrazila zjista gramatik pouto, mrštně vyskočila a šípy řeckých citátů kol sila. Když tesknota ji někdy divná jala, hadačku známou zavolati dala, jí naslouchala ve ztrnulém žase a za chvíli pak všemu vysmála se. A k večeru, když úpal slunce litý za paláců a vrchů klesal štíty, 54 v nosítkách zlatých čtyři Afrikáni po Via Sacra nesli svoji paní; je stín tam chladivý a vánek svěží od vzdáleného moře tudy běží, svět vznešený se potkával tu, zdravil, ten onen se známým se pozastavil, i ona často vzkřikla na otroky a stavila jich stejnoměrné kroky a na jdoucího kohos kývnouc živě zvídala svým „Quid novi fertur?“ chtivě... V měsíci Aprilis do Bají jela, neb ráda šumem vln se opájela a ráda měla pláně vody valné a barev hru a horizonty dálné. Tak žila hrdá, vznešená v tom čase, neb znala, kdy dvé božstev potýká se o člověka, že člověk v ceně stojí... A tehdy válčil právě v krutém boji o vládu duší bohů zástup smavý s tím Galilejským, který přísný, tmavý, bral lidstvu radost, jas a všecko štěstí, dal rozkoš muk mu, snění o bolesti a k posile své křižované tělo, jež po strašlivé muce dotrpělo... * V Seville slunné potom znovu žila, – to vlastně duše její zabloudila k druhému žití, mihla se tu v letu a dala brzy ráda s bohem světu. – V svém krátkém žití ona milovala 55 oblohu modrou, která denně plála zlatistým dechem slunečního jasu, hor modré hlavy, moře všecku krásu (kam jezdila a snila poblíž břehu) i barvy stromů, květin vůni, něhu – však život ne – jí temná zbyla tucha na žití dřívější kdes v hloubi ducha –, i tísnila ji touha bezejmenná. A tak se často vrhla na kolena na chladnou dlažbu šeré kathedraly, a tmavé oči na Krista se pjaly, a bílé ruce zvedaly se k němu, cit nutil ústa k vzlyku bolestnému – však mlčel Kristus i ti svědci šedí, i boží máť nedala odpovědi – tak Murillo ji viděl, v duši choval, a bledou Madonnu svou namaloval. * Po třetí žila v osmnáctém věku. Antická hlava plna luzných vděků se skvěla vždycky pudrem sněhobílým. Šat rokoka byl hávem roztomilým postavě její; ruce její sněžné, své zvláštní měly živobytí něžné, ba, každý prst žil zvláštním žitím svojím. A sama žila živobytím dvojím: salonů dáma, jejíž bonmots svěží po celém Versaillu z úst k ústům běží a zbouzí obdiv, v logice je hbitá, zná filosofy, poesie čítá, i o reformách mluví, politice, útrapách lidu – stále víc a více 56 ten její salon, jenž se třpytí zlatem, soupeří slavně s velkým majestátem královských síní; řadu satelitů jak dobrotivé slunce na blankytu svým světlem sytí, prostý lid ji chválí, básníci píši o ní madrigaly – květ stvoření. A když se někdy zhostí vířivých zábav hlučné společnosti, jde v park a měří, čítá, nakazuje; své drahé růže sama opatruje (tak miluje je, ve všech barvách chová), list každý těší ji i snítka nová; své stromky zkoumá, zahradníkům káže to, ono; slabé stonky sama váže k podpěrným kůlům; raduje se denně z cestiček písčitých i ze zeleně – hold přírodě té milované skládá. Se správcem sama účtuje si ráda a plat odpustí nájemnému lidu, když neúroda rodí v kraji bídu. Tak žila... Když pak hrozná Revoluce jak bouře snesla v život ten se prudce, vše smetla, zvrátila a rozdupala a v trosky teplou krví Nihil psala – odešla z žítižití plna ošklivosti a s tichým steskem k mrtvé minulosti... * Madame Naděžda tmavé oči má, antický účes trůní nad nima, a v slunci hraje vlas ten havraní 57 nádechem lesklé mědě na skráni; má bílé ruce, každý prst ten – div – životem vlastním zdá se býti živ, má rudý šat, to hedvábný je kment a províjí jej zlatý ornament. Miluje verše, v duši cítí je a poesií života sleduje, i hloubá ráda: mnohý filosof jí dostal výklad temných svojich slov, miluje park svůj, svoje cypřiše, olivy, laury, z květin nejvýše si cení růže; jejich parfumem napouští ráda šatů svojich lem, by cesta, kudy ona kráčela, tou vůní ještě dlouho voněla. Miluje moře, jeho bouř i klid i barvy jeho, ráda zří je pít sluneční odlesk; z duše ráda má oblohu modrou, obzor s horama – s tím ráda mění města vír a hluk, povozy, divadla a známých pluk i salon teplý, vonný, zářící, v němž zvoní bonmots její sršící... Miluje osmnácté století, zná memoary jeho z paměti, jím končí pro ni lidstva dějiny – co po něm – to už chaos jediný. Všem k štěstí je, kdož mohou kol ní být, však ve své vlastní nechce uvěřit... Má zvláštní chvíle: kams se zadívá, jak socha sedí bledá, neživá, 58 jen v tmavých očích jí to hrá a plá – v těch chvílích asi duší její vlá minulých žití tucha tajemná, jak slyšená kdys píseň dojemná, k níž není slov... však přece známe ji, když tony její někde zachvějí... 59
RANNÍ HODINY.
Víc ze žhavého slunce neproniká než zlatý prach, neb plachty na verandě, kde jsme, jsou spuštěny. A sedíme tu s ctihodnou vdovou Madame Lebeděvou, a samovar na stole šumí, šumí, a zlatý čaj se ve sklenicích třpytí a suchary tu, máslo, žluté hrušky, jimž ruměnec na oblých bocích leží, a velké hrozny omželého vína. A Madame Lebeděva tiše, zvolna mě jako špačka vyslovovat učí akcenty ruské, slova vysvětluje, i stránku přečte z čerstvě přišlých novin a ptá se po žití a zvycích našich. I vypráví o drahém Turgéněvu, s nímž mluvila kdys, líčí jeho chůzi i pohyb bílé ruky, když si projel své stříbrné a čisté husté vlasy. I verše zacituje, měkké verše, jež psal – jen pár verst odtud blíže moře – Alexěj Tolstoj, poet zbožňovaný vší ženskou Rusí; kloní při tom hlavu, ta sladká hudba dosud dojímá ji jak před lety, když byla dívkou snivou. (Muž její, rozšafný a vážný sudí, už na druhý rok věčným spánkem dřímá pod bílým kamenem tam v dálné Moskvě.) 60 O Moskvě mluví, Petrohradu, lidech, kostelích, divadlech a obrazárnách – a všecko zvolna, abych porozuměl. Sbor svěžích hlasů slyšeti sem z blízka, jichž zdvih a pád kol klepot připomíná, to z Oleïzu, ze školy, kde děti Tatarů učí se moudrosti prvé po způsobu svém. Poodhrneš chvilkou verandy plachtu: jaké jasné nebe! A moře, moře, moře, velké moře úsměvné, svěží, modře rozčeřené s tím milionem blesků roztříštěných v dál, v šíř se táhne... Bozi, jaké ráno! 61
AI PETRI. *
Až pod baldachyn nebes modrý, jen trochu hlavu shýbaje, Ai Petri used, stařík bodrý, a vesele zří do kraje. A lidské oči neviděly, co od rána až k pozdním tmám děd pošetilý, zdětinštělý jen z dlouhé chvíle tropí tam! Když slunce stoupá v rudé páře naproti němu z dálných vod, on – v lících pivoňkami záře – je pozdravuje o překot a stojí – bůh sám ví, jak zvyk tu si volným mravům! – ve chvíli té stojí – horribile dictu! – v růžové tenké košili! Než, hned se strojí; jeho hlava se svraští v zádumčivý stín, po těle háv jak hnědá káva, a stojí tu jak kapucín. Jak zbožného však mnicha dělat, když ďas jím šije? – v jeden ráz tu stojí fialový prelát a směje se jak dříve zas. * Ai Petri (Aghi Petri) po Čatyrdaghu nejvyšší hora krymská. 62 Na lících květy zamodralé – buď zdráva, vláho ohnivá, jíž amplissimus vytrvale ty kvítky asi zalívá! Když pak se kolmo v země půdu zář chvějná, zlatá vyleje, on vysvlekne se beze studu a staré kosti vyhřeje. Pak ovine se modrým gázem, by moskytů, much zahnal vztek, a zadívá se tiše na zem a podřímne si staroušek. A vzbuzen sní as starý děda o žití bujném junáckém: huňatou šedou burku zvedá a po způsobu kozáckém jak moloděc si plece halí, jak moloděc se zamračí – však prvý větřík neurvalý mu burku v moře odvláčí. I stiší se... A zatím nese se slunce níž, i roste stín – tu stařík rázem vytáhne se a vstaví si je do šedin a napne síly svalů k pose a hrdě zírá v šíř i dál, kol něho šarlat po obloze, a on v něm stojí jako král... 63 Leč padá koruna se skvící, on scvrká se a nemá sil, by diadem ten klesající, by červený plášť zachytil – i usmívá se jaksi zticha jsa celkem spokojen tím dnem, houň černou vezme, klidně dýchá, a už spí spokojeným snem... 64
CIKADY.
Z planého vína na cestu se klonícího v zářícím bílém ránu poprvé jsem slyšel jak polní trubky zvuk kovový třepotavý zpěv cikad jižních. Jak by to zvířátko si deklamovat chtělo svým monotonním hlasem řadu hexametrů, jásavě začne, bez caesur je říká – v čtvrtém zarazí náhle. Kdys... před věky... šel asi antickým tím krajem v zářícím bílém ránu mladý poet řecký a recitoval patře na thalassu modrou zpěv z Odysseje... A malou trochu tu – půl čtvrtá hexametru – zachytla v planém víně pramáť učenliva, a ještě dnes si dědictví to memorují, cikady moje! 65
DAČA GONČAROVA.*
Hle, prázdné hnízdo... Dům tu opuštěný v zeleném přítmí bujných rostlin dřímá. Trhlina černá zeje středem stěny jak živá rána, úponky v ni svýma se břečťan chytil, stoupá vzhůru, v střechu, co jeho brat se s větví stromů line a rozlit bujně šedem její mechů přetéká dolů. Sněti laurů stinné hmatají po sklech oken... Ticho všude. V to okno hledneš... pokoj nevysoký ve starém stylu; tapety tu rudé, dva obrazy, jak před dávnými roky bývaly v modě, skříně s porculánem, ctihodné lenošky – vše truchlit tuto se zdá za bývalým svým starým pánem, od jehož skonu ničím nepohnuto. A zdá se, k tomu poslednímu spánku že dávno staroušek as sklonil hlavy, jako bys četl z „Mrtvých Duší“ stránku, tu sloh ten, smutek, nádech popelavý... Mech svěží used na kamenném prahu, z cest písčitých se metlice klas zdvihá, plž lesklou slinou značí svoji dráhu, drozd udiven se kol tvé hlavy mihá – vše bujné tak a svěží, třpytné, ryzí, výskají barvy, vše se omlazuje – hle, Příroda! z ní člověk sotva zmizí, už i sled jeho ničí, zahazuje... * Byl příbuzný romanopisce. 66 A před domem skryt snětmi visícími je starý bassin. Vody nelze zříti pro koberec, jejž tkají listy svými rostliny vodní... Jak ta zeleň svítí! A náhle, jak bys octl v pohádce se, s druhého konce tiše majestátně se bílá labuť přímo k tobě nese, prsoma dělí zeleň, jež se chvatně zavírá za ní, pluje, pluje, pluje, před tebou stane – pak jak ve zklamání nad cizí tváří tvou – se oddaluje a v smutku svém se neohledne ani. 67
VYJÍŽĎKA NA AI PETRI.
My vyjížděli za jitří. Jak smola černí oři tři zvonečky hlasně řinčíce letěli prachem silnice. Na nebes pláni růžové visely mléční mráčkové a krajek jejich chuchvaly krvavě doutnat začaly. Bez biče, slov a bez klení můj Tatar řídil spřežení. Měl řecký profil, byl to syn těch Hellenů, jimž Tatařín kdys vnutil řeč i víru svou i jméno rodu. Teď zde jsou ty zpustlé zbytky antiky, dob dávných bědné pomníky v služebném znovu područí. Však nebyl zrovna nejchudší můj Tatar-Hellen: po šíji se zlatý řetěz ovíjí, kus práce staré mistrné, i prsteny má stříbrné a rudou jak mák v obilí hedvábnou měkkou košili. I carské gardě být by moh jak svíce rovný smělý hoch s tou černí vlasů bohatou, kam vsadil čapku huňatou, ozdobou pyšnou – čertův syn! 68 A jedem. Svěží měkký stín na cestě leží. Nad hlavou pokryto vrstvou šedavou se chvěje dubů listoví; jím paprsk zlatě nachový chvílemi křepce proskočí a vbodne se ti do očí. Kol dáči jedem. Stojí tu vnořena v sladkou dřímotu, a bílé clony na oknech lehounce zdouvá vánku dech. Služebnou vidíš dívčici verandu líně čistící, stůl prostřený i samovar, jejž roztápí už uhlí žár – pak zas ty stromy nad hlavou. Zříš nebes klenbu modravou, tím modřejší, že rozbita jen v kouscích snětmi prokmitá. A jedem, jedem. Šedý prach se usazuje na brvách, zrak přivírá se. Cikad hlas se všech stran zvučí. Slunce jas začíná pálit. Se strany jak dálné, temné varhany sem slyšet moře. Do zadu, kde splynou v kmenů hromadu, se sunou duby. Po kraji se cesty křoví zvedají, 69 tu plané růže, víno psí, vše plno květů. Jedem vsí. Tatarská malá vesnice, před domy stojí lavice, vše pusto. Krámy zamčeny, nic nehne se; jen vzbuzený kůň v stáji hlasně zařičí, pak zakdákání slepičí se ozývá, a v dálce kdes se katí nepokojný pes. A v jednom okně svěšená se poodkryla záclona, a z oka černého jak tma jde zvědavý hled za náma. Les roste. Duby zmizely. A nad hlavou mi ševelí pinií sněti. Obr je taková štíhlá pinie: věž venkovského kostela by mohla krýt se docela při bouři v dešti velikém jí jako dobrým deštníkem. V klus proměnil se koní cval, neb stoupáme. A vzduch se stal vonnějším, těžším, omamným. Je na pohled jak modrý dým, je horký, doušky voní v něm i jalovce svým výdechem i trávník sluncem spálený a pinií sen kořenný. 70 Ach, pinie! Hned v prvý ráz si člověk zamiluje vás! Neb jako nesplněný sen jest v každé duši utajen as taký obraz: spěti výš a přímočarně v modrou říš a tam rozložit korunu svých myšlenek a květů, snů, kam nikdy nedostoupí svět, kam člověk nemůž pohledět, kam život nejde bláhový – tak, jak žijete stromy, vy!... Stoupáme dále. V mlčení můj Tatar řídě spřežení napjatou trhá opratí; v ostrých se úhlech klikatí ujetá cesta; na boku Ai Petri jedem v poskoku. Chvílemi propast strašlivá po straně jícen odkrývá, a – čertův syn – můj vozataj bravurně vjede v samý kraj a neohledne, nehne se. A nad srázem tím nese se na roztažené peruti obrovský orel bez hnutí, jak byl by v modro nebes vbit. A druhý se jak tečka kmit a roste, roste, již se mih kol prvého a v obloucích se graciesně stihají. 71 Je horko. Vzduchem míhají se vrstvy rozvlněných čar. A tiše sníš. Oh, jaký dar je tohle snění! Zrak tvůj mdlý ty barvy všecky zrcadlí: vzduch, zeleň, skálu, nebesa; v tvůj sluch směs tonů poklesá: zpěv cikad, zvonky, koňů dept, kol praskání i stromů šept – však jinak pranic nežiješ, ba, necítíš, že tady jseš... Klus koní přestal. Krokem jdou, neb cesta příkrou výšinou začíná stoupat. Do dáli se časem výhled odhalí: přes tmavé vršky pinií, jež slunce zlatem ovijí, na bílé dáči, stužky cest, na moře pláň, jež zprvu jest blankytně modrá, dále pak už leží jako šedý mrak, že nelze poznat, její lem kde s bledým splývá obzorem. A v šedi vod těch zlehounka se houpá plachta bělounká, i vzpomeneš si maně slov, jež napsal o ní Lermontov, a jak ty sloky v duši zní, hned letěl bysi v dálku s ní... Výš, stále výš! Zrak unaven se šine plochou skalních stěn mocného vrchu, hledá stín 72 obrovských stromů... lesa klín se strany hledí tajemně: tu stojí červenavě pně, a bují zeleň dlouhých trav, modř zvonků, liljí zlatohlav – kdo ví, už kolik tomu let, kdy šel jím člověk naposled! Oh, už jsme v úhlu posledním: Teď celý ráj ten dole zřím – můj bože, jak je krásný svět! Mílemi letí jím můj hled a neví, kde se zastavit! Medvědí Hory oblý štít, má sladká Jalta, hřebeny modravých kopců, zčeřený pruh zeleně a dáči v něm, i Alupka i chatek sněm i naše Barbó poznám též, park, vinice a jeho věž – vše malé tak, že přeletem vpít mohu rozloženou zem – jen moře ne... to bez mezí svou velikostí vítězí, a mníš-li v mžik, že v dáli je kus břehu bílé Asie – to přelud byl, to lehký mrak oklamal domýšlivý zrak – ó kdyby Satan tady stál a děl: to vše bych tobě dal, jestliže ty jen budeš chtít přede mnou čelem o zem bít – – 73 oh, dobrodinče Satane, já neřekl bych jistě: ne!... Tak vyjeli jsme na horu – – Nic smutnějšího neviděl jsem v žití: step rezavá se táhne k obzoru, a slunce jaksi zoufale v ni svítí. Špinavé hejno ovcí bloudí po ní a ze zvyku víc, než v naději pastvy, své čumáky v zem s resignací kloní. A havrani tu velcí zčepýření jdou stopou jejich, blýskavými zraky k těm ovcím zříce v krvelačném chtění. Prostředkem stepi dlouhá cesta běží, je lemovaná sloupy v carských barvách, a nezvířený rudý prach v ní leží. A v přísné ohromnosti nad tou pouští se nebe klene; za obzorem v dáli se jeho okraj teprv dolů spouští – Nic smutnějšího neviděl jsem v žití... 74
GURSUF.
Tatarská víska. Od mořského břehu po mírném svahu chatky vystoupají lehounké, vzdušné jako domky z karet; mečeta stará štíhlým minaretem jak prstem k nebi stále ukazuje; na mysu skalném v rozvalinách leží tvrz pevná kdysi dávných Janovanů; zeleně vlny vyduly se místy nad rudé střechy; v zadu v moři strmí Aju-dagh, černá obrovitá skála, dobrácký medvěd, jenž si líně hoví svou neforemnou hlavu do vln skloniv – však pro to vše sem neputují v davech studenti sniví, bledé krasavice, statkáři vážní a jich moudré ženy, ni já jsem proto nepřijel sem dneska v úpalu slunce mrakem prachu cesty – však žil zde básník... Po písčitém břehu jsem kráčel, moře házelo mi k nohám své šumné pěny, jako kdysi Jemu, pod platan sed jsem, – nese Jeho jmeno – zjev Taťány, jenž přicházel zde k Němu, se mihl kolem, našel jsem i cypřiš, již On zde vsadil – peň z ní pouze zbývá a trochu metel... všecko orvali tu studenti sniví, bledé krasavice, statkáři vážní a jich moudré ženy... 75
POLEDNE.
Nad temenem tvým v kolmé čáře plá slunce hrozné nelidské, kraj celý tone v zlaté páře, vzduch – výdech pouště africké. Tvá lebka hoří. Mozek žhavý pout rozumových zbaven jsa zrakové dojmy na sny taví, na přeludy a fantasma. Duhoví hadi vzduchem krouží a blýskají zle očima; cypřiš se náhle parkem plouží, vlas černý rozpuštěný má. A tam, kde slunce převysoko, se žhavé nebe otvírá, a zkrvácené obří oko otvorem na zem pozírá... Madame Naděžda v zadumání stanula v parku, zírá kol, před sluncem starý dub ji chrání a rudý její parasol. A rudé jsou i šaty její, té barvy, jež se jásavě uplatní v blesku žhavém reji i v plavé páry záplavě. Jestliže někdo z lodi dálné, jež pluje nyní po moři, 76 zastíniv rukou oči kalné sem s údivem zrak ponoří, přesvědčen bude, že to zkvetá na Barbó pohádkový květ, psát bude články v údiv světa a všude o něm vyprávět. 77
MARGARITA.
Jak je stejným člověk všude! Takých dívčích patnáct let nemění se místem, časem! Mojich veršů hravý let kroužil kol nich v domovině – hezký tomu roků řad – dnes je tohle poupě tady – a zas chce se o něm psát. Margarita v svět se dívá gazelíma očima, pel a barvu svěží broskve na hebounké tváři mámá, rovná jako mladá cypřiš, dlouhá jaksi, vytáhlá, však se hubený ten stonek stromem stane znenáhla. Vážné těžké knihy čte už. Pod útulný stromů krov Turgéněv ji provázívá, Dostojevský, Gončarov, ale pušku též má s sebou, pták se mihne na keři – Margarita hodí knihou a na ptáče zaměří. Dva rytíři dvoří se jí, bratří, soci zuřiví, gymnasisti jako ona: Míša, mládec krasivý, šestnáct let mu, hlavu plnou fantastické záliby, dlouhé řeči, dlouhé ruce s komickými pohyby. Pašovi je dvanáct roků, hezký není, za to však zocelenou povahou je, má už mužný pevný zrak, pevný názor na svět, lidi, sobě věren jedině, silen ve všem, za to, běda! v řečech sláb, zvlášť v latině. Margarita moudře pluje v bratrském tom konfliktu, rozum vždy jí řekne, kolik bráti tam a kolik tu: Míša smí vždy pracovati latinské s ní úlohy, zatím Páša bloudí parkem vzteklý, žlutý, nebohý. Ale při stole zas Páša sedět může vedle ní, udiví ji názorem svým, směrem svého myšlení, 78 tu vždy drsný hlásek jeho mužnou něhou ševelí, Margarita rozevírá oči svoje gazelí. Byla večerní to chvíle. Margarita se mnou šla, vzduch byl vřelý, vonný, měkký, Margarita byla mdlá, – Páš či Míša–vzdychala mi –jak ten život těžký jest!... jak to lidské srdce trpí v křižovatce svojich cest! Margarito, dítě zlaté, ani Míša ani Páš – to už nějak Osud spraví... Já však býti Osud Váš, zaklel bych Vás na ten celý život do patnácti let, stále dlouhá, mladá cypřiš, co by kolem stárnul svět! 79
„KRYMSKÉ SONETY“. I.
Dnes je tu jinak, pane Adame! Dnes je tu jinak, pane Adame!
 Je bajkou Krym, jak ve Tvých slokách žije, a bohům dík – hned vděčně dodáme, neb v romantice málo pohodlí je. Dnes cesty tu, že vaz se nezláme, cit bezpečnosti žandarm po nich sije, a dobře po nich trojkou jecháme, co telegraf nám šumí melodie. I hotely tu, světlo elektrické, francouzská kuchyň, sklepník bezvadný, stříbrný příbor, účet důkladný – a volbu máš tu, kouře cigaretu, buď obdivovat květy exotické či nejnovější dámskou toaletu. 80 II.
Ach, pane Adame, za Tvojich let Ach, pane Adame, za Tvojich let
 tu Orient žil, stařec plný síly, básnivá hlava, romantický vzhled – nu, jaký div, že Jste se spřátelili? Pak rostlo arci, nač Váš pohled slet, pak hory se Vám s nebem v jedno slily, pak fantasticky hrbil skal se hřbet a propasti se ještě prohloubily! Dnes je tu dáma: pudr na líčku, z pod šatů číhá špička střevíčku a lorgnonem se ostře na vše dívá – – Kraj celý zjemněl. Bledé zlato kmitá se hymnou barev. A Tvůj eremita se plaše v chýších Tatařínů skrývá. 81 III.
Dnes Kikineïs není docela Dnes Kikineïs není docela
 tak hroznou, jak to ten Tvůj sonet praví; skála tu leží v moři omšelá a bílých vlnek škádlí ji roj hravý. Jak hnědý mnich je, jenž si do čela stáh kapuci, neb lesk jej mořil žhavý, na prsa ruce dal a z vesela zří do vod mírným nakloněním hlavy. My pohostinsky u něho jsme byli, řad lahví krymské révy vyprázdnili a něžně starocha jsme oslovili – však ani nehnul sebou líný kmet a zřel i potom v bílých vlnek let, když lahvemi jsme bili v jeho hřbet. 82 IV.
Tak často vidím: pěkný Tatařín Tak často vidím: pěkný Tatařín
 a modní dáma, salonů všech lvice, na koních jedou, mizí v temný stín, kde voní trávy, páchne pryskyřice. Ve skal Tvých, pane Adame, jdou klín; ta dáma mdlé má oči, bledé líce, kůň jinochodník, Krymu rodný syn, a Tatar sedí zpřímen jako svíce. A kolikrát při světle měsíce vídávám navracet se tyto páry! Tak jedou, hlavy k sobě kloníce, těm krasavicím svítí z očí žáry – oh, pane Adame, ty skály tam tak hrozny nejsou, jak Jsi říkal nám. 83 V.
Kde bylo slunce, kdyžs tím krajem jel, Kde bylo slunce, kdyžs tím krajem jel,
 ó pane Adame? Je možný Krym bez milionů zlatých jeho střel, jež výskají si vzduchem modravým? A lehkost barev též Jsi neviděl, sen zpola, jenž už zniká očím Tvým? Ton každý, jak by odloupnout se chtěl a žít svým vlastním žitím prchavým? Jen jednou: nebe zataženo bylo, při šedém světle od rána se lilo, déšť padal šikmo jako tenké drátky – Tvůj Krym jsem poznal; solidní a pevné to barvy byly, nebe přísné, hněvné a slunce zmizelo tu bez památky. 84
OREANDA.
„– – byl velkokníževelkokníže, byl zbaven velitelství carského loďstva, a sem, v Oreandu, jej poslal baťuška car rozhněvaný, neb hříšné plány zrály v šedé lebce holoubka velkokněze Konstantina a vzpurný duch v tom obřím bouřil těle: šel scestím, nebohý, a dával sluchu, výhonek carský, bědným nihilistům. Že plným trestem nestih hněv jej cara, to proto, že byl baťuška náš dobrý a pravý člověk ruský: soudil srdcem a doufal v pokání a polepšení... Však holoubek náš sedí v Oreandě, přijímá listy, tajné manifesty, sám píše stále, jeho kurýr jezdí s kabelou plnou z Jalty v Sevastopol, a velkokníže skládá v dumy čelo a blýská zle svým orlím tmavým zrakem. Až naplnil se Osud. Stojí jednou Konstantin Nikolajevič a čeká, jak zvykem jeho posla z Petrohradu; ten nejde, nejde; za to jede trojkou Angličan suchý v kostkovaných šatech, brejlemi hledí v rudou svoji knížku, pak zvědavě se dívá po krajině, nu, jak to již ti Angličané umí. Zastavit velí, kráčí k veleknězi, jak cizí k cizímu, a líně smekne. Byl nihilist to – dvě, tři slova řek mu, že ztraceno vše – kurýr že byl chycen – 85 že v Oreandu s asistencí jede sám náčelník třetího oddělení – a smekne, v trojku sedne a zas jede. A velký kněz, ten otočil se spěšně, zde, po těch schodech, šel svým dlouhým krokem, v kabinet vejde, otvírá stůl, skříně, mrak papírů z nich vyhrnuje na zem, lamp obsah vyleje – pak škrtne sirkou. A vyjde, parkem jde a, kde stál dříve, zas postaví se na zad skříživ ruce. Tak čeká. Hle, a generál ten přišel v civilních šatech, všichni nenápadní. – Kam? – zahřmí v líc mu v cestě velkokníže. – Sem v Oreandu, rozkaz Veličenstva – – Jdi tudy, otroku – a kyne k schodům. V té chvíli vyšleh zlatorudý jazyk na rovnou střechu, jiné vyskočily v červených pláštích okny ven a tíhly k nebesům vzhůru – Oreanda hoří. I rozesmál se velký kněz, až v oči mu slze vstouply, ceně bílé zuby dál pobízel je: – Holoubkové, jděte! Co stojíte? Ah, otroci vy líní! Tak plníte mi rozkaz svého cara? A přede mnou? Jenž gosudaru ujcem?! Eh, degradovat, Sibiř na vás, psiny! – Tak smál se... 86 Tenkrát z Oreandy zbylo, co dnes vidíme.“ Tlustý Cicerone, profesor z kterés petrohradské školy, pot utíral si. Těm zdem očazeným byl stropem blankyt. Sloupy zpřeráženy ležely u noh našich. Rezovaté svory tu válely se. Metlice trav rostly v zbortěné mosaice podlah sálů, a z puklých stěn slez vinul se a sláma hnízd ptačích čněla – smutné spáleniště. „Toť bláznovství,“ děl kdos, „mít Oreandu a dělat politiku s nihilisty!“ „Ba, ba,“ děl profesor, „kdy car, náš otec, zákony vymýšlí a péčí svojí objímá Rus a nás, své hloupé děti.“ Má hostitelka ke mně tiše děla: „Což, slyšel jste? Hle, to je ruský člověk. A – nesmějte se – to je naše síla. Vy na Západě probíjíte síly a čas a nervy v hloupé politice. Čas, nervy, síly, jichž by upotřebit moh jinak národ váš“ – – a v středu trosek a shaslých snů všech velikého kněze – nu, což jsem mohl? – já jí přisvědčoval. 87
ALUPKA.
Jak pohádka je v bujném parku skrytá, z té zeleně jen řada vížek kmitá. Pohádka maurská, dítě Orientu, s gotickou zdobou ostrých ornamentů. Sen Islamu s mystikou středověku se snoubí v harmonii luzných vděků. Sen Islamu nad bájným mořem chví se, gotické vížky do skal rýsují se, do skalných ploch, jichž hroty v nebe běží též jako špice středověkých věží... A ten, jenž vysnil pohádku tu kdysi, v tom jednom sále v zlatém rámu visí, ctihodný kníže, v límci převysokém, s mračivým čelem, přísným, chladným okem, ctný gubernator, jehož slávu dýchá silnice z Bajdar v Jaltu, Krymu pýcha.pýcha, rek, maršal, jenž sil v tuhém bojování Kavkazem čest a hrůzu ruských zbraní. 88
VEČER.
Kovové světlo měsíce se plíží vavřínů, oliv, dubů hustou mříží a hází bílé skvrny v černou trávu. Ty stromy stojí v pohádkovém hávu, v zeleněmodré fantastické třásni – kulisy k jakés romantické básni. Svit naší lampy žlutě vyzařuje, roj moskytů a můr ji obletuje, my chráníme své hostitelky líce dým cigar svojich v líc jí dýmajíce a probíráme – co nám nad hlavami cikady řinčí – dne se příhodami. To chvíle sladká je – neb vedro denní uvrhlo duši v pusté lenošení, teď chuděrka se sbírá, pouta shází, na jazyk sedá, v smích a hovor vchází a ovlažena révy rudé mokem, dá řeči plynout poetickým tokem. Vysoko v temnu četné hvězdy svítí mrazivě cize. Velký Vůz se nítí i Orion i Vlasy Berenice. Cikady umlkají. Ze směsice nehybných snětí tikne hlásek ptáka. Pak ticho. Naše řeč jen chvilkou zláká smích bouřný. Nenadále v pause jedné se hluboký vzdech spokojeně zvedne a vyšumí. To od břehu. Řeč ztichla. Tu po druhé si obří prsa vzdychla a po třetí a dále. Na to tiše 89 se loučíme – neb moře ze sna dýše, a jdeme spat už v této svaté chvíli, bychom mu řečí spánek nerušili... 90
SAVELIJ.
Prostičký mužík. Za stříbrných nocí mých soudruh potulek... Jak rád se dívám do jeho průhledné a měkké duše, když cestou jdem, jež plyne cypřišemi, snícími v tichém zamodralém temnu, kde nic se nehne, na lávce kde chvilkou postava tmavá jeví se ti pouze – to Tatar, jenž si nevšimne tě, čeká, až černooká krasavice jeho se z noční lázně navraceti bude – kdy ticho v dáčích, krokem naším vzbuzen pes štěkne si, pak zas jen hvězdy šumí a moře dýcháním jim odpovídá. Můj Savelij má rodnou svoji vísku daleko v dáli, celý týden cesty širokou Rusí, v kurské gubernii; ctí boha, cara, víru pravoslavnou; bůh povelí-li, dá za cara žití, car pokyne-li, tornistru si vezme a půjde hájit pravoslavnou víru. Tak Savelij bez mudrování cítí, vše nutno tak, a tak to v jeho krvi, jak tichá radost z večerního klidu dnů svátečních a dobré cigarety. Ta moudrost citu pro život mu stačí jak cikadě a mravenci a včele, ji dětem vštípí a s ní umírati bez reptání a rozželení bude. A sklon, jejž všichni lidé v sobě máme k metafysickým dumám, vyplňuje 91 hra v šachy u něho... Tu viděl jednou před lety někde – a v ty mysterie se často noří, hovor náš vždy svede k těm čtvercům, soškám, koníkům a věžím – a vysvětluj mu nejlépe jak umíš, on hodí hlavou, usměje se tiše a zítra jistě na novo se zeptá. 92
FEUILLETON.
Hu, trapný obraz... Dopoledne tatarskou jedem vesnicí a ďas jen k zahradě tam jedné zavedl naši zornici: Tam černý Tatar klečí v trávě a ostří nože blýskavé v nevinné hrdlo noří právě, v beránka hrdlo bělavé. Krev kouřící se proudí na zem i ruce barví pohanské – jak nezachvěly by se mrazem ty naše duše křesťanské! Hle, jak tu zlobou nekřtěného ten tichý symbol umírá, jak odevzdaně oko jeho na skonání své pozírá!... – Náš beránek... jsa na smrt veden úst ani neotevřel svých... – Jak zabolel ten citát jeden až v hloubi duši zvířených... My jeli dál... však drahnou chvíli jsme dumali a mlčeli, pak v trojku vrátil se host milý, žertovné naše veselí. Ve Foros dojeli jsme, kde je park nezvláštní, dům bez vkusu, 93 a slunce žár tam na zem leje, jak zaplaceno od kusu – – – Byl večer potom. Jedem domů. Do nebe skály trčely. Do rozsochatých jejich lomů se orli k spánku vraceli. V daleku stranou modře snila nesmírná moře hladina, zladěná, tichá, jak by byla to z barvotisku marina. A tma je... Na zad zvolna plynou skal rysy. Zvonky koňů zní. Pár hvězd už září nad krajinou, zrakové bílí, nehybní. A jedem. Vstříc nám světlo blýská: – jdi, izvoščíku, pohleď tam!... – Jak pravíš, tatarská to víska? A možno čaje dostat nám? – I možno. Samovar už šumí, před krčmou k stolku zasednem. – Čert, Tatar, jak čaj strojit umí!... Nuž, dej ty ještě čášku sem! – – I pojíst možno? Ať se stane. – Šel, přines v míse kouřící na rožních maso nabodané, hebounké maso vonící. – Jak zveš to? – Šašlík – 94 Jídlo jejich, toť kousky masa z berana, po dávných strojen obyčejích – – Což, zabíjel jsi za rána? – Tak, baryni. – – Tam v sadě? – – V sadě. Víc nebylo nám do žertů... Krev jeho tekla po zahradě a neotevřel svojich rtů, když na potupnou smrt byl veden – ó bible, kniho přesvatá... – Však šašlík má být teplý sněden – a Tatar v kuchyň odchvátá. Tu nová porce... Ďábel svádí, a duši láká mocný chtíč – – Eh, jezme! – resolutně radí náš dobrý Karel Petrovič, – neb umřel, bychom nezhynuli, dí bible, já pak dodávám: nemáme ještě cesty půli a hospod více není tam. – 95
ODPOLEDNE.
Vřelá lenost zamkla oči lidem, ptákům, květům – všemu, v modravém snu dřímá cypřiš, metly trav se kloní k zemi, a ty listy starých dubů stočily se... Sedím v stínu tmavé sosny; břeh jde v moře rozervanou rudou skalou. Moře jaksi líně dýše, ze zvyku víc nastavujíc modré plochy šikmým bleskům k lámání se. Bílé mráčky zářnou oblohou se vlekou, trhají se, vlastní tíhou klesají ty trosky k vodě, řídnou, taví se v ní, mizí. Myšlenky a sny mé s nimi. Trhají se, klesají mi v zlatomodré hravé plochy – nemožno jich zadržeti. Pak i duše za nimi jde, splývá s mořem, oddychuje jeho dechem, v jeho plochách, v ní se lámou šikmé blesky, žije nekonečnost jeho, mluví jeho tichým šumem – ale mrtev sluch i cit je a tma v očích... 96
ZÁPAD.
Svěží a zlatá sklouzla za horu sluneční koule. Ani nezrud vzduch, červánek nevznítil kraj obzoru; byl večer bez sentimentálních tuch. Zbělelo moře. V nekonečno stála smetany spousta houstnouc víc a víc, že bílá pláň jen ztěžka oddýchala plochami vypouklými hýbajíc. 97
POZDRAV Z DOMOVINY.
Byl u nás Assan, mladý štíhlý Tatar, koš s vínem postavil si na práh dači a zíral bystře k čelednímu domu. Aňuta přišla z kuchyně a Máša i děti seběhly se k Tatařínu a braly hrozny; Assan zažertoval, děvušky štípal po krku a zádech, ty smály se a pak se zapýřily mě spatřivše. V tom sumaři tři přišli, nesměle jaksi na chrastící písek vkládali nohy, pozdravili s úctou i Tatara i dívky – služebnice, pod brady housle sešlé založili a hráli. Jeden pohled na ty tváře, na bleděmodré čekankové oči – a poznal jsem je – – pozdrav z domoviny... A hráli... Trojí housle trojím zvukem zoufale od sebe se rozbíhaly, pekelný souzvuk vřískal ze strun těchto, bůh ví kdy naposledy naladěných... A hráli valčík. Poslouchal je Tatar velmožně milostivě bez pohnutí, Aňuta s Mášou vrtěly se pískem a smály se. Tu přestat kázal Assan a tatarské chtěl melodie slyšet. 98 Šumaři moji hned se uklonili, pod brady znovu kladli sešlé housle, kams v prázdno vetkli čekankový pohled a hráli. Struny chrlily směs tonů křičivých, hrozných – ale hlavou kýval pochvalně Tatar, charašó! jim volal a pobízel a pobízel dál hráti. Když nasytil se, uhersky chtěl slyšet. Hned roztřepaný čardáš vířil parkem, Aňuta s Mášou znovu tančit začly, a naslouchal zas bez pohnutí Assan. Za dlouhou chvíli napadla ho jiná, chtěl po turecky – než to byl už konec. Krev vřela ve mně: tatarská sobaka, ničema, otrok, „ani člověk“, ten zde hodinu celou ovládal ty duše, ty duše plaché, bídné, zotročené, jak znám je u nás, jak je nenávidím, protože hořem pojíti bych musil nad hořem jejich, jež tak tupě nesou. Ty bleděmodré čekankové oči bez ohně, vzdoru, bez záblesku síly, lampičky hrobní nad ubohou duší, pokorně ždaly kynu – Tatařína! Já zaplatil jim za tu krůpěj jedu, již poslala mi dálná domovina, a vyhnal je i tatarskou tu psinu. Oh, vlasti milá, ty jsi jako Osud... nemožno ujít, nemožno se vyhnout, 99 přes moře sáhneš, syna svého najdeš a srdce, jež si volně bíti začne, znova zas stiskneš studenými prsty... 100
MŮJ OTČE...
Můj otče, Foibe Apolline, víš, jak jsi rozhněván a mračen usedl s lukem v ruce kdysi na břehu zeleného moře blíž zakřivených lodí řeckých, jaks v toulec sahal, tětivu pjal a zvučící ty bystré šípy vysílal v lebky, šíje, záda achajských plachých bojovníků? Můj otče, Foibe Apolline, dnes zaťal bys své lesklé zuby, dnes mrštil bys ty lukem o zem a přelámal bys všecky šípy – Achajci mají dneska kožich jak tuhý pancíř na rozumu, a kdybys pronikl i kožich – je pod ním ještě tužší kůže, hotové fošny na svědomí! Můj otče, Foibe Apolline, já lopuších nasbírám ježků, já naházím je do kožichů počestným našim Achajčíkům. Achajci naši škubou sebou, kožichem drbou o zem, o strom, však ježci k hrůze sedí, sedí – a já se úsměvem tvým směji, můj otče, Foibe Apolline! 101
DEVÁTÁ VLNA.
Tak žlučovitě zelené je moře a hází sebou, bílou pěnou stříká a řve a hučí. Sotvaže sed jsem na své staré místo, na černý balvan, hned zjitřilo se lítě, a půlkruh vln jak rozkácený hřeben zdvihl se v dálce, zdvihl se, stojí mžik – a jako v povel žene se ke mně, sevírá se v běhu – třesk! a rozbit zpět se kácí... Hned rozlítil se v dálce hřeben druhý, vzpjal se a letí bílou pěnou soptě – třesk! – je stejně troskou. Však třetí již se v dálce zase týčí, po jeho zmaru vstává hradba čtvrtá a pátá, šestá, sedmá, osmá, – pláň žluče při tom syčí, kypí, hučí – pak devátá se vlna vztyčí zlostně, všech větší dřívějších, a vítězně řvouc sužuje se k centru a v trysku roste třesouc světlou kšticí – třesk! – tu zachvěl se můj starý černý balvan, já utíral pak slanou vodu s lící... A bylo ticho... Moře se chvělo už jaksi jenom sledy rozčilení a hučelo si spokojeně... 102 Než sotva tvář má zcela oschla, zas hněv je pojal, žluč zelená zas blýskala mu tělem, vztek syčel z něho, mručení, dusot, dunění a hřmění a znovu osmkráte ke mně hnalo a po deváté znovu v líc mi vstřiklo... Buď s bohem pro dnes... A vy, Olympičtí, ochrannou ruku držte nad lodí v obzoru se zmítající, nad lodí plnou bědných slabých lidí, při vlně deváté... 103
METAMORFOSY.
Červené teplé tony to byly, v nichž ironický valčík hřměl, třpytivé lustry světla proud lily do víru hlasů, šumu těl. – Červené teplé byly to sloky, koketa mdlá je tančila, ta nesla v srdci zničené roky a v hlavě moudrost motýla – tak jsem je psával valčíky rudé; po mně je psali po Čechách mládenci zdraví kroutíce všude rty svoje v ironický tah. * Pak maloval jsem. Touha štěstí marná, prostičký genre, skiza mravokárná, národní výjev, duše osamělá, pohádka srdce. Časem kresba smělá, jež karikuje lotry, hlupců pýchu, mrzáky duše – všecko to, co v tichu tendenční malíř rozvážlivě robí. On věřil ještě, řekněm, v lepší doby, v svobodu příští, třeba sám byl v kleci, v národa dík a jiné hloupé věci. A brával k tomu barvy přitlumené, tesklivé nebe, jež se šedě klene, kraj melancholický, v němž není ruchu, a smutek leží v podzimkovém vzduchu. 104 Pak odhodil jsem malování své, ať pavouk opřede je a červ rve. * I sochy hotovil jsem. Šedý kámen v strnulém harmonickém rozvlnění, syn nesmrtelný bědné duše lidské zrozený v mukách. Co zatím roditelka jeho plna nicotných bojů, vášní, marných cílů, zklamání stálých, nechutenství, hnusu v hrob němý spěje, on, života vzhled míjícího maje, studeně může zřít na zánik všeho, neb necítí a žije hrdý, pyšný nezemským žitím. A co se člověk naučiti může, já naučil se: studeným být, zhrdat, své nitro zavřít, na povrch být šedý necitný kámen. * V modravých rytmech o břeh bít, jas oblohy, krev slunce pít, neb strofy hněvu zpěněné na nebe vrhat zděšené, mít hloub, v ní skrývat řadu let své mrtvé, by jich nezřel svět, 105 čist býti tak, že hvězdám všem lze směle býti zrcadlem, a nedbat planých ševelů o užitku svém, účelu, a jediným žít zákonem: Přírody býti výronem – tak žít a hřmít a dout a hrát a pranic dál se nestarat, že vybírají z tebe sůl, že sítě noří v rybnou důl, že špínu těl svých potají v tvých čistých vlnách smývají, že po tvých proudech hučící se ženou lodi kupčící do dálných krajů o závod – Ó modré pláně hravých vod, ty elemente bez hrází, tak obraz tvůj mě provází, a v duši mé tvé rytmy zní, má poetiko poslední! 106
VEČER U MOŘE.
Ta chvilka jedna bude drahou mi: Vod ocelových temné zrcadlo měnilo barvy v světlech večerních, vysoko nad ním bílé vlašťovky se nesly k dalekému obzoru, i nebe bylo jaksi zdviženo a obloukem se pjalo šířeji než obyčejně, i vzduch čistší byl, že prsa jaksi volněj dýchala – taková jedna chvilka v přírodě, že v životě se nedá zapomnít... I napadla mi krátkost života, nicotnost jeho, smrti majestát, i věčné nic – a vše to najednou v jediném pevném jasném pocitu já uvědomil sobě; bez stesku a bez hořkosti, smutku, výčitek já přijal to. Před tváří oblohy a širým mořem, dálným prostorem a mrazným světlem bílých věčných hvězd jak by se duše moje dívala přes rameno v klín starci Osudu, jenž na kolenou knihu žití má a listy její tiše obrací: tam miliony nezvratitelných se písmem míhá (malé mravence by byla tehdy bratry nazvala má duše klidně), stránka za stránkou se obracela odměřeně v tmu... Ta krátkost soucitem mě dojala 107 – ne k mému žití – ale k žití všech, jenž jsou tu se mnou. Bylo jasno mi. A viděl obsah pozemských jsem dnů, všech těch, kdož v životě mi křivdili a jimž jsem za to jedem zaplatil. Zárodky činů, plány, směry cest – a přece byli vším tím nevinni... neb v šíji tkví jim Fatum železné a zodpovědni býti nemohou za poděděné duše choroby, za mozky, které tím jen patří jim, že v lebkách svých je nosí... Cítil jsem, že mají lásku k drobným dětem svým, své ženě, matce, hnízdu rodnému; je nemoc trápí, bída; těší se z teplého slunce; verši zpíjí se dle vkusu svého – vše nám společno v té krátké mžiklé žití vteřině... A před tváří té věčné oblohy, věčného moře, věčných prostorů pod mrazným světlem bílých věčných hvězd v nich jedině jsem cítil nejbližší, jichž los je na vlas stejný jako můj – já přes moře k nim spínal ruce své, jim odpouštěl, jich odpuštění ždal... 108
III.
DOMŮ
[109]
S BOHEM...
Loď rozjela se do modrého moře. Zavlály šátky, čapky zamávaly – nuž, s bohem, s bohem! Rozvířená brázda pod zádí lodi šuměla, a kruhy se rozbíhaly po přístavu k břehům – buď s bohem, s bohem, sladká Jalto moje! Já ve své duši uzavřel jsem tebe a odnáším tě pod chladnější pásmo. I ty, můj břehu, marně plyneš na zad a marně chceš mi navždy unikati – jen očím prcháš, v duši jsi však zavřen, je plna tebe, celý kraj v ní nesu a vydám svoje carství jenom Smrti. Tak podržím tě, jak tě nyní vidím, tvou ukrutnost, můj drahý, zvrátím v niveč, neb luznějším ses nejevil mi nikdy, jak v této chvíli, když mi s bohem dáváš. Tak nikdy nejásaly tvoje barvy, tak nikdy nevýskal si vzduch tvůj zlatý, a modřeji se nezasmálo nebe a jeho zrcadlo zde, klidné moře. Jen v trosku duše své vás uzavírám, díl větší její zanechávám tady, a vím, že troska moje sníti bude a teskně toužit po své druhé části... Jak jiným člověkem se domů vracím! Mám v srdci klid a mírné naladění svých dětských dob za letních podvečerů, sobotních podvečerů, kdy zněl s věže hlas našich zvonů, kdy jsem míval pocit, že čas a lidé v klopotné své honbě 111 staví se náhle, usedají klidně a v západ slunce, barvy horizontu se dívat musí, tiše hovoříce... Jsem smířen se vším, raduji se z žití, vše omlouvám a všecko je mi jasno. Svět nemůže být jiný, a tak dobře. Jde zákony, jichž nelze postihnouti smrtelným smyslům, ubohému umu. A největším pak mudrcem jest jeho květ, jenž se těší z teplé záře slunce, pták, jenž se stará o své malé děti a naplnivše oba tak svůj úkol mrou beze stesku po posmrtném žití, bez touhy po slávě, jako by znali, že v dětech dál žít – může dostačiti... Buď s bohem, Kryme, v divé honbě žití tys přál mi sobotní zas jeden večer... Já viděl zase jednou velké slunce, zas dýchal klidně, slyšel zníti zvony a ztrávil chvíli v rozhovoru tichém... Tys hovořil tak mile k smyslům mojim svou řečí předkulturní, a já cítil pradávných lidí dávno zniklé štěstí na hrudi tvé, já slyšel bíti srdce v tvém moři, skalách, lesích, vzduchu, květech, veliké, dobré, neúnavné srdce, žil v pohádce jsem, pohádku jsem prožil – buď s bohem, s bohem! – 112
VE VLAKU.
Spousta škatul leze v kupé,kupé. Kufry, vaky – dáma křičí, za ní zrudlý manžel cupe – bozi, kde už jsem je zřel? Zavazadla místí hbitě: „Pozor na to!“ ona stále – „Prosím tě, jen nekřič, dítě! Nic se tomu nestane!“ Ejhle, holoubci mí smělí, vždyť to manželský můj párek, celou noc jsme spolu jeli – jak se to už dávno zdá! Dveře třískají, hluk ztichá, povely zní, dlouhý pískot, trhnutí, stroj těžce dýchá – vlak vyletěl z nádraží. Rozsedli se na sedadle – leží cosi mezi nimi – svěžest pryč a oči vpadlé, tak, tak, moji holoubci... V taktech duní kolejnice, cizí krajina v zad prchá – ani slova nemluvíce dívají se okny ven. Ticho... ticho... kraj se žene stále na zad... Náhle ona 113 oči svoje zaslzené po něm zvolna otočí. Zamknu víčka ze soucitu – ať se jejich episoda raděj dříve a zde v skrytu beze svědka odbude. Zastenala tichým hlasem – znám ty tony utrpení – „Jinak, jinak myslila jsemjsem, že můj bude život teď...“ „Co ti chybí!“ ptá se suše, „co máš zas už? Nerozumím –“ „Vlastně nic. Jen moje duše v nitru stále pláče mi. Jak ta svatební má kytka připadám si... vlekli jsme ji... pak z ní zbyla suchá snítka... leží teď kdes v smetišti.“ „Jaká hloupost!“ znaveně děl. Chvíli ticho... Rozuměl jsem. Její drama už jsem věděl: – Zda by měly růže kvést – ... „Dneska vím, proč teta Frycka vždycky mne tak litovala, je to duše poetická, sama byla nešťastná – 114 Květ jsi, poklade můj sladký, říkala mi teta Frycka, budeš plakat, až tvé plátky vítr polem roznese!“ „Přestaň jen s tou poesií, dej mi pokoj s tetou Fryckou – jiní lidé také žijí, také, myslím, bez plátků! Čert vem verše a ty city; vracíme se do života – na ty sentimentality měla jsi už času dost. Mluvme vážně. Strach mám jaksi, že ten byt náš vlhký bude – a jak to je s tvojí praxí, dítě moje, v kuchyni? Obávám se také služky, již ti pošle teta Frycka –“ zalet zrakem v líc své družky, pak máv rukou, zmlk a zív. Mlčela. Já hledl na ni; ztrnule se oknem dívá, bílou ruku tiskne k skráni – „do života“ tedy tak... „Do života, do života!“ šumělo to mojí duší... „Do života, do života!“ pro sebe si supěl vlak... 115
VE VÍDNI.
To bledé nebe... vzduch... já dojel domů... Ulice známé, střízlivé a všední... už žluté listy tkví na snětích stromů. Tramwaye, vozy... v odměřeném chvatu jdou lidé, každý druhý portefeuille nese, a v líci důležitost byrokratů... I policisti... vojsko... V chladném vzduchu havrani plují... též má duše cítí ten známý zápach umrlčího puchu... Jsem doma... Hora novin tu a psaní z mé domoviny..domoviny... Čtu a čtu a dýchám ten známý český vzduch náš zase maní. Vše u nás jak dřív.. A jak ostré dýky to všecko bodá zas dnes duši moji a útoky v ní rostou, polemiky, a stará žluč se žilami zas žene a ruce chce se nových skalpů zase – mám zas své Češství hrdé otrávené! Teď v harmonii fatalismu cítím, že Osud dal mi tuhý sval a spáry a Nutnost že tkví také nad mým žitím... Má pohádka mi náhle s bohem dává – ach, pravda, starým člověkem jsem zase, buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá! 116 Tam dole... pravda, vše se jiným zdává... zde žít a bít se – parola jest jedna – buď s bohem, s bohem, pohádko má smavá! 117 OBSAH:
I. SKIZY Z CESTY.
Noc ve vlaku11 Letem přes Halič I. Střízlivá šosácká krajina15 II. Jak starých odraných slípek řad16 III. Čápy jsem v houfech zřel na poli17 IV. Po městech hemží se vojáků19 V. Mohylu Kosciuszky viděl jsem20 VI. Už temní barvy. Rostou stíny21 Oděssa22 Moře23 Na lodi I. Signál dozněl... Odpoutali27 II. Toť se ví, že kapitán náš28 III. Spal jsem dobře. Tak spát může29 IV. Jaké jitro! Růžová mha30 V. Na východě v horizontu31 VI. Hledíš... hledíš... Z vodní plochy32 VII. Eupatoria33 VIII. Rackové se těžce klátí35 IX. Rád zajdu kouřit svoji cigaretu36 X. Tam, kde as teď slunce stojí39 XI. Sestárlá a zbičovaná41 XII. Sevastopol42 XIII. Tma... Sto medvědů se sápe44 XIV. Bylo po všem – všemu konec46
II. KRYM.
Jalta51 Portrét mé hostitelky53
[119] Ranní hodiny60 Ai Petri62 Cikady65 Dača Gončarova66 Vyjížďka na Ai Petri68 Gursuf75 Poledne76 Margarita78 „Krymské sonety“. I. Dnes je tu jinak, pane Adame!80 II. Ach, pane Adame, za Tvojich let81 III. Dnes Kikineïs není docela82 IV. Tak často vidím: pěkný Tatařín83 V. Kde bylo slunce, kdyžs tím krajem jel84 Oreanda85 Alupka88 Večer89 Savelij91 Feuilleton93 Odpoledne96 Západ97 Pozdrav z domoviny98 Můj otče101 Devátá vlna102 Metamorfosy104 Večer u moře107
III. DOMŮ.
S bohem111 Ve vlaku113 Ve Vídni116
E: tb; 2004 [120]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Aventinum; Štorch-Marien, Otakar; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Výlet na Krym, verše z let 1898-1899 V. vydání, vyšly v březnu 1927 v Aventinu, nakladatelství Dra Štorcha-Mariena v Praze XI, 1307, jako 150 svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v  Průmyslové tiskárně v Praze. 1-2200.)

Místo: Praha

Vydání: 5.

Počet stran: 120

Věnování: (Naděždě Nikolajevně)