POLEDNE.

POLEDNE.
Nad temenem tvým v kolmé čáře plá slunce hrozné nelidské, kraj celý tone v zlaté páře, vzduch – výdech pouště africké. Tvá lebka hoří. Mozek žhavý pout rozumových zbaven jsa zrakové dojmy na sny taví, na přeludy a fantasma. Duhoví hadi vzduchem krouží a blýskají zle očima; cypřiš se náhle parkem plouží, vlas černý rozpuštěný má. A tam, kde slunce převysoko, se žhavé nebe otvírá, a zkrvácené obří oko otvorem na zem pozírá... Madame Naděžda v zadumání stanula v parku, zírá kol, před sluncem starý dub ji chrání a rudý její parasol. A rudé jsou i šaty její, té barvy, jež se jásavě uplatní v blesku žhavém reji i v plavé páry záplavě. Jestliže někdo z lodi dálné, jež pluje nyní po moři, 76 zastíniv rukou oči kalné sem s údivem zrak ponoří, přesvědčen bude, že to zkvetá na Barbó pohádkový květ, psát bude články v údiv světa a všude o něm vyprávět. 77