VEČER U MOŘE.

VEČER U MOŘE.
Ta chvilka jedna bude drahou mi: Vod ocelových temné zrcadlo měnilo barvy v světlech večerních, vysoko nad ním bílé vlašťovky se nesly k dalekému obzoru, i nebe bylo jaksi zdviženo a obloukem se pjalo šířeji než obyčejně, i vzduch čistší byl, že prsa jaksi volněj dýchala – taková jedna chvilka v přírodě, že v životě se nedá zapomnít... I napadla mi krátkost života, nicotnost jeho, smrti majestát, i věčné nic – a vše to najednou v jediném pevném jasném pocitu já uvědomil sobě; bez stesku a bez hořkosti, smutku, výčitek já přijal to. Před tváří oblohy a širým mořem, dálným prostorem a mrazným světlem bílých věčných hvězd jak by se duše moje dívala přes rameno v klín starci Osudu, jenž na kolenou knihu žití má a listy její tiše obrací: tam miliony nezvratitelných se písmem míhá (malé mravence by byla tehdy bratry nazvala má duše klidně), stránka za stránkou se obracela odměřeně v tmu... Ta krátkost soucitem mě dojala 107 – ne k mému žití – ale k žití všech, jenž jsou tu se mnou. Bylo jasno mi. A viděl obsah pozemských jsem dnů, všech těch, kdož v životě mi křivdili a jimž jsem za to jedem zaplatil. Zárodky činů, plány, směry cest – a přece byli vším tím nevinni... neb v šíji tkví jim Fatum železné a zodpovědni býti nemohou za poděděné duše choroby, za mozky, které tím jen patří jim, že v lebkách svých je nosí... Cítil jsem, že mají lásku k drobným dětem svým, své ženě, matce, hnízdu rodnému; je nemoc trápí, bída; těší se z teplého slunce; verši zpíjí se dle vkusu svého – vše nám společno v té krátké mžiklé žití vteřině... A před tváří té věčné oblohy, věčného moře, věčných prostorů pod mrazným světlem bílých věčných hvězd v nich jedině jsem cítil nejbližší, jichž los je na vlas stejný jako můj – já přes moře k nim spínal ruce své, jim odpouštěl, jich odpuštění ždal... 108