SAVELIJ.

Josef Svatopluk Machar

SAVELIJ.
Prostičký mužík. Za stříbrných nocí mých soudruh potulek... Jak rád se dívám do jeho průhledné a měkké duše, když cestou jdem, jež plyne cypřišemi, snícími v tichém zamodralém temnu, kde nic se nehne, na lávce kde chvilkou postava tmavá jeví se ti pouze – to Tatar, jenž si nevšimne tě, čeká, až černooká krasavice jeho se z noční lázně navraceti bude – kdy ticho v dáčích, krokem naším vzbuzen pes štěkne si, pak zas jen hvězdy šumí a moře dýcháním jim odpovídá. Můj Savelij má rodnou svoji vísku daleko v dáli, celý týden cesty širokou Rusí, v kurské gubernii; ctí boha, cara, víru pravoslavnou; bůh povelí-li, dá za cara žití, car pokyne-li, tornistru si vezme a půjde hájit pravoslavnou víru. Tak Savelij bez mudrování cítí, vše nutno tak, a tak to v jeho krvi, jak tichá radost z večerního klidu dnů svátečních a dobré cigarety. Ta moudrost citu pro život mu stačí jak cikadě a mravenci a včele, ji dětem vštípí a s ní umírati bez reptání a rozželení bude. A sklon, jejž všichni lidé v sobě máme k metafysickým dumám, vyplňuje 91 hra v šachy u něho... Tu viděl jednou před lety někde – a v ty mysterie se často noří, hovor náš vždy svede k těm čtvercům, soškám, koníkům a věžím – a vysvětluj mu nejlépe jak umíš, on hodí hlavou, usměje se tiše a zítra jistě na novo se zeptá. 92