JALTA.

JALTA.
Ach, Jalto, Jalto! Barvy tvoje luzné v mé duši mění na tony se různé a splétají se, krouží, tančí, vijí v tak harmonicky sladké melodii! A šťastné chvilky, dávno zapomněné, jež v žití měl jsem, vstaly oživené, já cítím zase jejich vůni svěží, a bouřně krev má žilami zas běží. A cítím křídla – vzlétám do azuru nad lesklé střechy tvé, nad vrchy vzhůru, však pohled dolů – padám k tobě střelou a objímám tě, sladká Jalto, celou! – – – – – – – – – – – – – – – – – To stálo u mne Štěstí... Vím, že byly v mých očích slze... Také vím, v té chvíli že zapomněl jsem všecky svazky žití, ba ani svého necítil jsem bytí. Jen jako ve snách kýv jsem izvoščíku, a když tak trůnil přede mnou na kozlíku, já miloval jej, a tak chtělo se mi zpříjemnit život mu v té luzné zemi. I říkal jsem mu roztomilá slova i koně jeho chválil zas a znova a nadšen byl jsem zvonků jejich hlasem a „holoubci“ je tituloval časem. 51 Ach, štěstí naivní a hloupé bývá... Však u nohou mých je ta Jalta snivá, ach, Jalta, Jalta, barev harmonie, div světa, zázrak, který duši zpije! Tak leží v klíně hor... A od hřebene se ku hřebenům skvoucí nebe klene a modré, jak je spatříš jenom tuto, a za strop Jalty té je vyříznuto. A nehmotny, jak obraz nadechnutý v zelených vlnách zpola zavinuty pestří se vily, kupole se vzdýmá, a delikátních cypřiší sbor dřímá. Po bocích hor sní chaty Tatařínů a ztrácejí se v temnomodrém stínu sosnových lesů – s druhé strany moře jak pohádka se modrá po prostoře – – – – – – – – – – – – – – – – – – Eh, slova, slova... Marny všecky řeči. Mé vlastní verše dnes mě nepřesvědčí, že nezpil tehdy přelud duši moji, že vskutku tam má sladká Jalta stojí! 52