AI PETRI. *

AI PETRI. *
Až pod baldachyn nebes modrý, jen trochu hlavu shýbaje, Ai Petri used, stařík bodrý, a vesele zří do kraje. A lidské oči neviděly, co od rána až k pozdním tmám děd pošetilý, zdětinštělý jen z dlouhé chvíle tropí tam! Když slunce stoupá v rudé páře naproti němu z dálných vod, on – v lících pivoňkami záře – je pozdravuje o překot a stojí – bůh sám ví, jak zvyk tu si volným mravům! – ve chvíli té stojí – horribile dictu! – v růžové tenké košili! Než, hned se strojí; jeho hlava se svraští v zádumčivý stín, po těle háv jak hnědá káva, a stojí tu jak kapucín. Jak zbožného však mnicha dělat, když ďas jím šije? – v jeden ráz tu stojí fialový prelát a směje se jak dříve zas. * Ai Petri (Aghi Petri) po Čatyrdaghu nejvyšší hora krymská. 62 Na lících květy zamodralé – buď zdráva, vláho ohnivá, jíž amplissimus vytrvale ty kvítky asi zalívá! Když pak se kolmo v země půdu zář chvějná, zlatá vyleje, on vysvlekne se beze studu a staré kosti vyhřeje. Pak ovine se modrým gázem, by moskytů, much zahnal vztek, a zadívá se tiše na zem a podřímne si staroušek. A vzbuzen sní as starý děda o žití bujném junáckém: huňatou šedou burku zvedá a po způsobu kozáckém jak moloděc si plece halí, jak moloděc se zamračí – však prvý větřík neurvalý mu burku v moře odvláčí. I stiší se... A zatím nese se slunce níž, i roste stín – tu stařík rázem vytáhne se a vstaví si je do šedin a napne síly svalů k pose a hrdě zírá v šíř i dál, kol něho šarlat po obloze, a on v něm stojí jako král... 63 Leč padá koruna se skvící, on scvrká se a nemá sil, by diadem ten klesající, by červený plášť zachytil – i usmívá se jaksi zticha jsa celkem spokojen tím dnem, houň černou vezme, klidně dýchá, a už spí spokojeným snem... 64