DEVÁTÁ VLNA.

DEVÁTÁ VLNA.
Tak žlučovitě zelené je moře a hází sebou, bílou pěnou stříká a řve a hučí. Sotvaže sed jsem na své staré místo, na černý balvan, hned zjitřilo se lítě, a půlkruh vln jak rozkácený hřeben zdvihl se v dálce, zdvihl se, stojí mžik – a jako v povel žene se ke mně, sevírá se v běhu – třesk! a rozbit zpět se kácí... Hned rozlítil se v dálce hřeben druhý, vzpjal se a letí bílou pěnou soptě – třesk! – je stejně troskou. Však třetí již se v dálce zase týčí, po jeho zmaru vstává hradba čtvrtá a pátá, šestá, sedmá, osmá, – pláň žluče při tom syčí, kypí, hučí – pak devátá se vlna vztyčí zlostně, všech větší dřívějších, a vítězně řvouc sužuje se k centru a v trysku roste třesouc světlou kšticí – třesk! – tu zachvěl se můj starý černý balvan, já utíral pak slanou vodu s lící... A bylo ticho... Moře se chvělo už jaksi jenom sledy rozčilení a hučelo si spokojeně... 102 Než sotva tvář má zcela oschla, zas hněv je pojal, žluč zelená zas blýskala mu tělem, vztek syčel z něho, mručení, dusot, dunění a hřmění a znovu osmkráte ke mně hnalo a po deváté znovu v líc mi vstřiklo... Buď s bohem pro dnes... A vy, Olympičtí, ochrannou ruku držte nad lodí v obzoru se zmítající, nad lodí plnou bědných slabých lidí, při vlně deváté... 103