Tak žlučovitě zelené je moře
a hází sebou, bílou pěnou stříká
a řve a hučí.
Sotvaže sed jsem na své staré místo,
na černý balvan,
hned zjitřilo se lítě,
a půlkruh vln jak rozkácený hřeben
zdvihl se v dálce,
zdvihl se, stojí mžik – a jako v povel
žene se ke mně, sevírá se v běhu –
třesk!
a rozbit zpět se kácí...
Hned rozlítil se v dálce hřeben druhý,
vzpjal se a letí bílou pěnou soptě –
třesk! –
je stejně troskou.
Však třetí již se v dálce zase týčí,
po jeho zmaru vstává hradba čtvrtá
a pátá, šestá, sedmá, osmá,
– pláň žluče při tom syčí, kypí, hučí –
pak devátá se vlna vztyčí zlostně,
všech větší dřívějších,
a vítězně řvouc sužuje se k centru
a v trysku roste třesouc světlou kšticí –
třesk! –
tu zachvěl se můj starý černý balvan,
já utíral pak slanou vodu s lící...
A bylo ticho...
Moře se chvělo
už jaksi jenom sledy rozčilení
a hučelo si spokojeně...
Než sotva tvář má zcela oschla,
zas hněv je pojal,
žluč zelená zas blýskala mu tělem,
vztek syčel z něho,
mručení, dusot, dunění a hřmění
a znovu osmkráte ke mně hnalo
a po deváté znovu v líc mi vstřiklo...
Buď s bohem pro dnes...
A vy, Olympičtí,
ochrannou ruku držte
nad lodí v obzoru se zmítající,
nad lodí plnou bědných slabých lidí,
při vlně deváté...