„KRYMSKÉ SONETY“.
I.
Dnes je tu jinak, pane Adame!
Dnes je tu jinak, pane Adame!
Je bajkou Krym, jak ve Tvých slokách žije,
a bohům dík – hned vděčně dodáme,
neb v romantice málo pohodlí je.
Dnes cesty tu, že vaz se nezláme,
cit bezpečnosti žandarm po nich sije,
a dobře po nich trojkou jecháme,
co telegraf nám šumí melodie.
I hotely tu, světlo elektrické,
francouzská kuchyň, sklepník bezvadný,
stříbrný příbor, účet důkladný –
a volbu máš tu, kouře cigaretu,
buď obdivovat květy exotické
či nejnovější dámskou toaletu.
80
II.
Ach, pane Adame, za Tvojich let
Ach, pane Adame, za Tvojich let
tu Orient žil, stařec plný síly,
básnivá hlava, romantický vzhled –
nu, jaký div, že Jste se spřátelili?
Pak rostlo arci, nač Váš pohled slet,
pak hory se Vám s nebem v jedno slily,
pak fantasticky hrbil skal se hřbet
a propasti se ještě prohloubily!
Dnes je tu dáma: pudr na líčku,
z pod šatů číhá špička střevíčku
a lorgnonem se ostře na vše dívá – –
Kraj celý zjemněl. Bledé zlato kmitá
se hymnou barev. A Tvůj eremita
se plaše v chýších Tatařínů skrývá.
81
III.
Dnes Kikineïs není docela
Dnes Kikineïs není docela
tak hroznou, jak to ten Tvůj sonet praví;
skála tu leží v moři omšelá
a bílých vlnek škádlí ji roj hravý.
Jak hnědý mnich je, jenž si do čela
stáh kapuci, neb lesk jej mořil žhavý,
na prsa ruce dal a z vesela
zří do vod mírným nakloněním hlavy.
My pohostinsky u něho jsme byli,
řad lahví krymské révy vyprázdnili
a něžně starocha jsme oslovili –
však ani nehnul sebou líný kmet
a zřel i potom v bílých vlnek let,
když lahvemi jsme bili v jeho hřbet.
82
IV.
Tak často vidím: pěkný Tatařín
Tak často vidím: pěkný Tatařín
a modní dáma, salonů všech lvice,
na koních jedou, mizí v temný stín,
kde voní trávy, páchne pryskyřice.
Ve skal Tvých, pane Adame, jdou klín;
ta dáma mdlé má oči, bledé líce,
kůň jinochodník, Krymu rodný syn,
a Tatar sedí zpřímen jako svíce.
A kolikrát při světle měsíce
vídávám navracet se tyto páry!
Tak jedou, hlavy k sobě kloníce,
těm krasavicím svítí z očí žáry –
oh, pane Adame, ty skály tam
tak hrozny nejsou, jak Jsi říkal nám.
83
V.
Kde bylo slunce, kdyžs tím krajem jel,
Kde bylo slunce, kdyžs tím krajem jel,
ó pane Adame? Je možný Krym
bez milionů zlatých jeho střel,
jež výskají si vzduchem modravým?
A lehkost barev též Jsi neviděl,
sen zpola, jenž už zniká očím Tvým?
Ton každý, jak by odloupnout se chtěl
a žít svým vlastním žitím prchavým?
Jen jednou: nebe zataženo bylo,
při šedém světle od rána se lilo,
déšť padal šikmo jako tenké drátky –
Tvůj Krym jsem poznal; solidní a pevné
to barvy byly, nebe přísné, hněvné
a slunce zmizelo tu bez památky.
84