MŮJ OTČE...

Josef Svatopluk Machar

MŮJ OTČE...
Můj otče, Foibe Apolline, víš, jak jsi rozhněván a mračen usedl s lukem v ruce kdysi na břehu zeleného moře blíž zakřivených lodí řeckých, jaks v toulec sahal, tětivu pjal a zvučící ty bystré šípy vysílal v lebky, šíje, záda achajských plachých bojovníků? Můj otče, Foibe Apolline, dnes zaťal bys své lesklé zuby, dnes mrštil bys ty lukem o zem a přelámal bys všecky šípy – Achajci mají dneska kožich jak tuhý pancíř na rozumu, a kdybys pronikl i kožich – je pod ním ještě tužší kůže, hotové fošny na svědomí! Můj otče, Foibe Apolline, já lopuších nasbírám ježků, já naházím je do kožichů počestným našim Achajčíkům. Achajci naši škubou sebou, kožichem drbou o zem, o strom, však ježci k hrůze sedí, sedí – a já se úsměvem tvým směji, můj otče, Foibe Apolline! 101