Ach, Jalto, Jalto! Barvy tvoje luzné
v mé duši mění na tony se různé
a splétají se, krouží, tančí, vijí
v tak harmonicky sladké melodii!
A šťastné chvilky, dávno zapomněné,
jež v žití měl jsem, vstaly oživené,
já cítím zase jejich vůni svěží,
a bouřně krev má žilami zas běží.
A cítím křídla – vzlétám do azuru
nad lesklé střechy tvé, nad vrchy vzhůru,
však pohled dolů – padám k tobě střelou
a objímám tě, sladká Jalto, celou!
To stálo u mne Štěstí... Vím, že byly
v mých očích slze... Také vím, v té chvíli
že zapomněl jsem všecky svazky žití,
ba ani svého necítil jsem bytí.
Jen jako ve snách kýv jsem izvoščíku,
a když tak trůnil přede mnou na kozlíku,
já miloval jej, a tak chtělo se mi
zpříjemnit život mu v té luzné zemi.
I říkal jsem mu roztomilá slova
i koně jeho chválil zas a znova
a nadšen byl jsem zvonků jejich hlasem
a „holoubci“ je tituloval časem.
Ach, štěstí naivní a hloupé bývá...
Však u nohou mých je ta Jalta snivá,
ach, Jalta, Jalta, barev harmonie,
div světa, zázrak, který duši zpije!
Tak leží v klíně hor... A od hřebene
se ku hřebenům skvoucí nebe klene
a modré, jak je spatříš jenom tuto,
a za strop Jalty té je vyříznuto.
A nehmotny, jak obraz nadechnutý
v zelených vlnách zpola zavinuty
pestří se vily, kupole se vzdýmá,
a delikátních cypřiší sbor dřímá.
Po bocích hor sní chaty Tatařínů
a ztrácejí se v temnomodrém stínu
sosnových lesů – s druhé strany moře
jak pohádka se modrá po prostoře – –
Eh, slova, slova... Marny všecky řeči.
Mé vlastní verše dnes mě nepřesvědčí,
že nezpil tehdy přelud duši moji,
že vskutku tam má sladká Jalta stojí!