NA LODI.

NA LODI. I.
Signál dozněl... Odpoutali Signál dozněl... Odpoutali
koráb náš... a s břehu kynou steré ruce, steré šátky, steré slední pozdravy. Hučí šroub, a voda duní v bílých pěnách... „Novorossijsk“ jako by se osměloval, zvolna v moře šine se... 27 II.
Toť se ví, že kapitán náš, Toť se ví, že kapitán náš,
jak ti všichni z cestopisů, muž je starý, šedobradý, obr s srdcem dítěte. Toť se ví, že vyličoval večer při sklenici čaje lodní požár, hrůzné bouře, kterým doved čeliti. Toť se ví, že pod perutí hrdinné té zkušenosti jsme se na houpavé půdě jako doma cítili. Když jsem vyšel na palubu, díval jsem se na ty hvězdy: bílé, třpytné kynout zdály přátelským mi úsměvem. Díval jsem se na ty vody: černý, kosmatý kýs netvor v marném vzdoru reptající v hřívě nese naši loď. Žene se s ní, hřívou třese vztekle hučí – marno, brachu, však ty víš, jak skrotil by tě šedivý náš kapitán! 28 III.
Spal jsem dobře. Tak spát může, Spal jsem dobře. Tak spát může,
kdo se modlil vroucně k bohu, by mu zatím v dálné vlasti zachoval a rozmnožil všecky moje hanopisce, všecky skromné anonymy, všecky něžné pseudonymy – chloubu mého života. Loď mě mírně kolébala, moře hučelo mi píseň, hlučně taktoval mu k tomu neúnavný lodní šroub. 29 IV.
Jaké jitro! Růžová mha Jaké jitro! Růžová mha
klesla v chvějící se moře, nade krajem horizontu slunce oko otvírá. Od slunce až k přídi lodi široká se táhne cesta, vlnící se, blýskající, až to v očích přechází. Jako proud zlatého písku lil by se tam, hrá to, výská, hallelujah lesklé krve přelámaných paprsků. Jinak mořská pláň je tmavá jako zelenavý mramor, roztříštěné pěny vlnek nádherně jej žilkují. 30 V.
Na východě v horizontu Na východě v horizontu
vyskočila žlutá čára, zvlnila se, ztloustla trochu a pak viset zdála se mezi modrým čistým nebem a tou zkadeřenou vodou jako rozvinutá sponka – tak jsem zahled Tauridu! 31 VI.
Hledíš... hledíš... Z vodní plochy Hledíš... hledíš... Z vodní plochy
zdvihají se miliony bělovlasých postaviček, filigránských koketek! Vida, tanec! Vyskočí jich v průsvitavých lehkých šatech celý řetěz. Rozběhnou se v těsných řadách sevřeny v polokruzích po prostoru. Řady zelenavých sukní poletují, zdouvají se. Pudrované hlavičky třesou se a směšně kloní. Řetězy se přeskakují, tlesknou, sednou... sukenky se rozplývají dokola... rázem vstanou... tančí dále s vervou, chutí, veselostí – rozeznáš jen světlé sukně a ty bílé hlavičky... Nereidky mé, díky, díky! Však mi také líto z duše, že ta příď barbarské lodi řady vaše proráží! 32 VII.
EUPATORIA.
Ten kus Orientu leží drahně let již ve snech mojich – poznávám vše: bílé domy, zelené ty kupole, minarety nad mečetou, světlošedé shluky oliv, vysoké zdi starých zahrad, mlčenlivé ulice, i ten záliv slunný, měkký, modrý, jako luzný zázrak, s hejny racků, starou lodí, čluny, plujícími k nám – poznávám to: v onom domě žila dívka krasavice, bílá, jasná jako měsíc, když svůj závoj odkryla – odkryla jej v starém sadě pod tichými olivami – – ano, ano, tak to znělo v dávné staré povídce... – Potom v jednu tmavou půlnoc odrazil člun ode břehu se zašitým chvějným plátnem, s nemluvnými eunuchy... 33 Ráno bylo moře luzné, měkké, modré jako zázrak – leta znám už tyhle kraje ze smutné té povídky... 34 VIII.
Rackové se těžce klátí Rackové se těžce klátí
nad zvlněnou brázdou lodi – tak jdou s námi od Oděssy, bědní mořští žebráci. Drobný Řek s protivným smíchem hází s lodi vytrvale pecky oliv, slupky dýní, pomačkané papíry, dva, tři z racků vždy jak střely padnou do vln... vzletí vzhůru a zoufale jaksi pouští marnou kořist z zobáků... Pak zas letí... Šedá křídla těžce švihají se vzduchem, rudé nožky přitaženy těsně k bříšku, oči ty bledé, žebrácké ty oči upřeny jsou v šumné vlny... a ten Řek můj vytrvale klame chudáky ty dál. 35 IX.
Rád zajdu kouřit svoji cigaretu Rád zajdu kouřit svoji cigaretu
v tlum pasažérů chudé třetí třídy, jenž kol svých ranců, vaků, nůší, lůžek,lůžek u komínů se na palubě pestří. Vždy scena táž. Na starém koberci svém tré Turků sedí; hlavy ovinuty špinavým šátkem; jeden hryže dýni, a druhý chodidla a krk si myje desetkrát za den, třetí zírá tupě přes moře v prázdno; žádný slova nedí. Židovka vedle šlehá ostrým zrakem v pravo i v levo nehýbajíc hlavou a mechanicky, víc už ze zvyku snad vlnivé, tlusté, černé vlasy češe. Dva Řekové tu; hrají v karty, prou se, šermují prsty, křičí bezohledně, blýskají očima a třesou hlavou, že myslím už, že nože tasit budou – pak hrají dále. Sousedé si toho nevšimnou ani, jak tu všichni vůbec kol sebe bez zraku a sluchu chodí. Tam na lavičce vyhaslým svým zrakem vábí a chytá každý pohled, úsměv promenujících kolem důstojníků chantantu hvězda sešlá, jíž z dob slávy jen žluté atlasové šaty zbyly a klobouk à la Rembrandt s perem pštrosím 36 a slunečník, jímž vyzývavě ryje do podlahy, a nabarvené vlasy. Zde mužíků pár kolem samovaru. Čaj pijí stále, rozlámou si cukr na drobné kousky, spořivě si kladou pro celý stakan mezi bílé zuby jen jeden kousek, mluví při tom tiše a bystře, moudře dívají se kolem tím klidným modrým sympatickým zrakem. O zábradlí se opřev, zírá v moře vojáček prostý – Ukrajiny syn snad – protáhlou smutnou dumu notuje si a pohybuje ostříhanou hlavou. Arménů shluk tu čilých, nepokojných jak rtuť se točí, hlasitě se smějí, a v černých vousech zuby se jim svítí; i starý Arab v bílém plášti sedí tu jako socha; Tatar s liščím zrakem a svislým knírem – – a loď pluje, pluje s tím pestrým kosmem nesouc všecky k cíli. I dívám se v ty různé obličeje a zachycuji trosky cizích řečí a z pohledů a gest na smysl soudím. A maně v duchu spřádám si k těm zjevům pohnutky cesty, různé historie zašlého žití, kreslím si jich domov, rodiny jejich – co dým cigarety se zlatým vzduchem jak sen rozeplývá. 37 A bolestně mě vždycky k srdci píchne, když černovousý, štíhlý, krásný Čerkes se z obchůzky po lodi v tlum ten vrací mdle jiskrnaté oči přivíraje, neb on – ó mladosti mé romantiko! – vnuk reků Puškina a Lermontova, vak vleče s sebou, prodává tu šátky nachové barvy, ubrusy a šerpy, kam zlatou nití květy, ornamenty tkají teď čerkeské ty krasavice – a nutí, smlouvá, přísahá a kleje, že s němým úžasem mu naslouchají Hebrejci šedí, plaší konkurenti, a vaků svých se ani neodváží otevřít tady – – bědná romantiko! 38 X.
Tam, kde as teď slunce stojí, Tam, kde as teď slunce stojí,
plula jednou hellenská loď, na níž, jak to slunce, plálo zlaté rouno z Kolchidy. Vítr příznivý dul pomoc veslujícím nahým plavcům, touhy jejich napřed letly k sladkým břehům domova. Jenom Jason v tiché hrůze zadíván byl k zádi lodi: princezna Médea stojí tam jak socha bez hnutí. Hnědé ruce založeny na mohutných tichých ňadrech dívá se v tu stranu, kde as leží rodná Kolchida... V tmavých velkých očích plane teskný smutek... marně pátrá... modrá dálka pohltila známé hory otčiny... Titěrná ta loď ji nese v cizí město... bude ženou bledovlasého tam Řeka, k němuž v jedné hodině pro ty modré oči jeho los svůj spjala... toho Řeka, 39 žvastavého, zbabělého, jenž tam hrůzou choulí se, že na její bílé říze vidí hnědnout rudé skvrny, kapky krve, které střikly na ni z šíje bratrovy... 40 XI.
Sestárlá a zbičovaná Sestárlá a zbičovaná
zasmušilá eremitka vyšla z temna skrýše svojí, z pozemského očistce: duše moje sedí v zraku. Miluje ty hravé vlny, bílé světlo, dálný obzor, nekonečnou oblohu – A to teplé slunce proudí dolů, v temnou skrýši její, ozařuje, vyzlacuje mučidla tam příšerná, skrvácené, uzlovaté biče starých upomínek, skřipce marných tuch a přání lůžko hoře kamenné, hubenou a zasmušilou bezeslovnou Resignaci, jež té eremitce mojí hospodaří řadu let... 41 XII.
SEVASTOPOL.
K večeru bylo. Stále zřetelněji se jevil Sevastopol v metě dráhy, církve a domy v modrou výši spějí a vstává kraj kol vyprahlý a nahý. Jasní se barvy. Střechy zelenavé, bělounký boulevard, světlých oken řady, tvrz šedivá, z níž civí střílny tmavé, i kolem lázní nakupené sady, i stožáry a komíny a lodě, hráz přístavní – vše v harmonické spleti roste a roste a po bouřné vodě se zdá nás vítat, naproti nám spěti. Klikatým jazykem se vine moře hluboko v zemi; kolem vystoupají po bocích kopců drobné domky spoře a ve výši se těsnit, růsti zdají. Jsou bílé, nové. Čas měl sotva času, by krovů plech patinou potáh svojí. Však místy v moderní se tyčí krásu ruiny černé. Staré zdi tu stojí osmáhlé ohněm, děly roztřískané. Máť příroda tu disonanci tlumí: je břečťan kryje, svlačec, víno plané i sosna červená nad nimi šumí. 42 – Když vjížděli jsme v přístav, potápělo se rudé slunce daleko kdes v moři: jak výpar krve vzduchem světlo chvělo, a voda kolem nás jen krví hoří, a červený svit hrál na bílých domech, ruměnil střechy, do země se vpíjel, na oknech blýskal v zkrvácených lomech, když parník náš je v chůzi volné míjel. Kol kasáren jsme pluli. Kolem chmurných železných lodí. Všude ticho bylo. Zem zahalila do barev se zpurných, zhas slunce lesk. Tu shůry zazářilo krvavé chvění. Klenba nebes plála, v ni Malakov čněl roveň černé lebi – kdys vpitou krev zem zvolna vydýchala a v líc ji vmetla mlčícímu nebi. 43 XIII.
Tma... Sto medvědů se sápe, Tma... Sto medvědů se sápe,
vytrvalých černých potvor, na loď naši – – bozi, jak se zmítá bědná skořápka! Skučí, vyjí, syčí, supou, řvou a těžce oddychují; ustrašená loď jim marně zniká v neprůhlednou tmu. Chvíli běží s námi v kroku – náhle vzepnou se a vztekle bouchnou nemotorným tělem lodi v bok, až zapraská, padnou zpět a převalí se, pěna vzletí z tlamy jejich přes zábradlí... vzchopují se, zas ten strašný náraz v bok: A ten chumel letí, supá, skučí, válí se a vzpíná, sápe se k nám – – děsná smečka, pekelný to ryk a řev! Časem některý ten netvor položí se pod příď lodi, vyzdvihne ji na svém hřbetě, skočí, nechá klesnouti – časem vyhoupnou se na ni s prava, leva – šklebí tlamy 44 na palubu – bestie ty tropí tu svůj hrubý vtip! Shora padá trochu světla se stožární žluté lampy – i to světlo zdá se strach mít, bliká tam a třese se! Vysoko a vysoko tam září četné bílé hvězdy – k nám však hledí necitelně mrazivými pohledy! – – Bozi moji, neznám strachu – přijde-li však zde má chvíle, přispějte, bych jako dítě hrůzou marně nekřičel! 45 XIV.
Bylo po všem – všemu konec... Bylo po všem – všemu konec...
Jak to bylo, nevím ani. Potvory as v jedné chvíli rozmačkaly naši loď. S řevem odběhly si v dálku, potom bylo ticho, ticho... A v tom tichu, vím, jak plul jsem na znak leže na vodě. Víčka těžce přivírala unavené oči moje, v bezevládných údech stála studená a stuhlá krev. Ale cítil jsem, znal všecko; – to je konec – myslil jsem si s klidným fatalismem Turka, – konec všemu na věky... Voda houpala mnou, vlnky s tleskotem se rozbíjely o mé tělo – a já cítil, že jak azur modré jsou. Slizké medusy se tiskly k šíji, zádům, nohoum, rukoum, chvilkou ryba švihla o mě, já však sebou nepohnul. – To je konec... konec... konec... myslil jsem si, skanduje si 46 tato slova hlasně v duši podle kolíbání vln... Na to ohromný rak jakýs tvrdý, černý – cítil jsem to – hrobník moře, stisk mi rámě ozubeným klepetem, táh mě dolů jaksi líně (cítil jsem: jen z povinnosti), bouřili jsme vrstvy vodní, a ten šumot slyšel jsem. Vlek mě spletí stromů, křovin, fantastické listy jejich zachvěly se, ssedlé bahno splývalo s nich třesavě. Vlek mě níže – náhle náraz – pískot – hřmot – a kdosi křičí rázem otevřel jsem oči – zlatý vzduch – já vyhled ven: – – – – Jalta! Jalta!... 47