GURSUF.
Tatarská víska. Od mořského břehu
po mírném svahu chatky vystoupají
lehounké, vzdušné jako domky z karet;
mečeta stará štíhlým minaretem
jak prstem k nebi stále ukazuje;
na mysu skalném v rozvalinách leží
tvrz pevná kdysi dávných Janovanů;
zeleně vlny vyduly se místy
nad rudé střechy; v zadu v moři strmí
Aju-dagh, černá obrovitá skála,
dobrácký medvěd, jenž si líně hoví
svou neforemnou hlavu do vln skloniv –
však pro to vše sem neputují v davech
studenti sniví, bledé krasavice,
statkáři vážní a jich moudré ženy,
ni já jsem proto nepřijel sem dneska
v úpalu slunce mrakem prachu cesty –
však žil zde básník...
Po písčitém břehu
jsem kráčel, moře házelo mi k nohám
své šumné pěny, jako kdysi Jemu,
pod platan sed jsem, – nese Jeho jmeno –
zjev Taťány, jenž přicházel zde k Němu,
se mihl kolem, našel jsem i cypřiš,
již On zde vsadil – peň z ní pouze zbývá
a trochu metel... všecko orvali tu
studenti sniví, bledé krasavice,
statkáři vážní a jich moudré ženy...
75