S BOHEM...
Loď rozjela se do modrého moře.
Zavlály šátky, čapky zamávaly –
nuž, s bohem, s bohem! Rozvířená brázda
pod zádí lodi šuměla, a kruhy
se rozbíhaly po přístavu k břehům –
buď s bohem, s bohem, sladká Jalto moje!
Já ve své duši uzavřel jsem tebe
a odnáším tě pod chladnější pásmo.
I ty, můj břehu, marně plyneš na zad
a marně chceš mi navždy unikati –
jen očím prcháš, v duši jsi však zavřen,
je plna tebe, celý kraj v ní nesu
a vydám svoje carství jenom Smrti.
Tak podržím tě, jak tě nyní vidím,
tvou ukrutnost, můj drahý, zvrátím v niveč,
neb luznějším ses nejevil mi nikdy,
jak v této chvíli, když mi s bohem dáváš.
Tak nikdy nejásaly tvoje barvy,
tak nikdy nevýskal si vzduch tvůj zlatý,
a modřeji se nezasmálo nebe
a jeho zrcadlo zde, klidné moře.
Jen v trosku duše své vás uzavírám,
díl větší její zanechávám tady,
a vím, že troska moje sníti bude
a teskně toužit po své druhé části...
Jak jiným člověkem se domů vracím!
Mám v srdci klid a mírné naladění
svých dětských dob za letních podvečerů,
sobotních podvečerů, kdy zněl s věže
hlas našich zvonů, kdy jsem míval pocit,
že čas a lidé v klopotné své honbě
111
staví se náhle, usedají klidně
a v západ slunce, barvy horizontu
se dívat musí, tiše hovoříce...
Jsem smířen se vším, raduji se z žití,
vše omlouvám a všecko je mi jasno.
Svět nemůže být jiný, a tak dobře.
Jde zákony, jichž nelze postihnouti
smrtelným smyslům, ubohému umu.
A největším pak mudrcem jest jeho
květ, jenž se těší z teplé záře slunce,
pták, jenž se stará o své malé děti
a naplnivše oba tak svůj úkol
mrou beze stesku po posmrtném žití,
bez touhy po slávě, jako by znali,
že v dětech dál žít – může dostačiti...
Buď s bohem, Kryme, v divé honbě žití
tys přál mi sobotní zas jeden večer...
Já viděl zase jednou velké slunce,
zas dýchal klidně, slyšel zníti zvony
a ztrávil chvíli v rozhovoru tichém...
Tys hovořil tak mile k smyslům mojim
svou řečí předkulturní, a já cítil
pradávných lidí dávno zniklé štěstí
na hrudi tvé, já slyšel bíti srdce
v tvém moři, skalách, lesích, vzduchu, květech,
veliké, dobré, neúnavné srdce,
žil v pohádce jsem, pohádku jsem prožil –
buď s bohem, s bohem! –
112