Je půlnoc. Po vší dení námaze
zřít milo v tmu, z níž vlažný van se leje.
Jak vyleštěný srpek z mosaze
se měsíc z modravého temna skvěje.
Z dálky zní hlasy. A ráz po ráze
kdos holí v dlažbu pere, kašle, kleje;
pár mužů, jimž krok činí nesnáze,
jak siluet sbor ulicí mou spěje.
Teď zaletají ke mně trosky vět:
„– a chudák dře se, a pán bohatí,
a žádný protest tady neplatí – –
i pán bůh se v těch chudých trochu splet,
dal jim dvě oči – hromy do toho! –
Vždyť chudák měl by dost už jednoho!“