Jsou chvíle, kdy se zdá, že stojí čas,
jak zarputilá herka jankovitá.
Fadesa hrozná... Venku mha a mráz,
a prašný sníh kol oken se střech lítá.
Vše pusto kolem; pusto, mrtvo v nás,
mha jakás v mozku na všecko se chytá,
kol prsou jak by vinul se nám plaz,
nějaká boa těžká, obrovitá.
Minulost pouští, všecko příští mhou
a dnešek věčností nám v prsou zívá...
A je to hroznou jakous záhadou,
jak tato věčnost, velká, šedá, divá
v tom nepostihle letmém času trysku
se vejde v nás... v tak bídné zrnko písku...