Heřman z Bubna.
Heřman z Bubna byl udatný pán,
U svého krále na slovo vzatý,
Jakýkoli mu rozkaz dán,
Býval věrnému vladyce svatý.
Král ho byl vyslal poselstvím
V Mouřenínů daleké kraje,
Které hrozí plemenem zlým,
Kde vše divné se rodí a zraje.
Heřman všeliké hrůzy prost
Projíždí tam pouště a lesy,
Novou konaje myslivost,
Potvory dráždí, bije a děsí.
A hle, žena se za pardem
Od komonstva se zdaluje svého;
Kůň tu zarazí v běhu svém,
A hluk dopadá ucha i jeho.
Rychle tam bodá, odkud ten řev,
Ač se kůň mu příčí a brojí,
Dojel a vidí, an zápolí lev
Se dvěma tigry v nerovném boji.
71
„Jednomu na dva se pomoci má!“
Praví a hrotu svého se chopí,
A než ho dravstvo to znamená,
V tigra jednoho zarazí kopí.
Skočí s koně a vytasí meč,
Aby druhou potvoru ubil;
Ale než ji dohonil v seč,
Již ji lev svou dlapou byl zhubil.
I chvěl hřívou se zvedaje,
Obou tigrů a svou krví zbrocen,
Vděčně k obránci vzhlédaje,
Lehnul k nohoum jeho mu zkrocen.
Heřman se nad ním smiloval,
Obvázal mu opasem rány,
Skočil na kůň, a lev se bral
Stále za ním až do městské brány.
Kudy stoupal, mu po boku šel,
Každý se divil průvodci tomu,
A když vládyka poselství zděl,
Následoval jej do Čech domů.
Hrdina miloval věrného lva,
Lev zas uchranitele svého,
Požívali tu obadva
Všeho dobrého spolu i zlého.
72
A když Heřman byl dokonal,
Aby na nebi odměny došel:
Lev ten žalostí hrozně řval,
Nejedl, nepil, třetí den pošel.
Tam na hoření Jelení,
Kde rod z Bubna panoval možný,
Kostel k Boží slávě a cti
Stavěl a nadal náš vládyka zbožný.
U prostřed toho sladce spí,
Lva jeho kůže mu pod hlavu dána.
Odpočívej tam v pokoji
Tělo slavného Českého Pána!
73