Drobnější básně (1846)

Simeon Karel Macháček

Diplomatická verze Ediční verze
Drobnější
BÁSNĚ. od S. K. Macháčka.
V PRAZE. Tiskem knížecí arcibiskupské impressí. 1846.
[1] Vysoce Urozenému Pánu, Panu MAURICIOVI, hraběti z Deymů na Stříteži, c. kr. Milosti skutečnému komorníku, gubernialnímu radovi, řediteli policie, městskému hejtmanovi a t. d. a t. d., blahomyslnému příteli národu svého
[3] na důkaz úcty a vážnosti věnuje skladatel.
[4] Drobnější básně.
[5]
Zpěv.
Zpívejme, bratří! Zpěvové patří Na Čechy; Za hoře, tísně Udělí písně Útěchy. Poutat se zpěvy Od země plevy Nedají; Zvolně se vzhůru Tam k nebes kůru Zvedají. Peruti čilé Jímají milé S sebou v ráj, V nové ty světy, Kde sype květy Věčný máj. Prsa se šíří, Hbitě se víří Tělem krev; Oko se jasní, Kdykoli šťasní Božský zpěv! [7]
Sláva Ferdinandu králi.
Sláva Ferdinandu králi! Na trůn Čechů Pro útěchu Dobrým Bohem danému Svatý pokoj chránit, Naše blaho bránit Proti vrahu hannému, Aby plésající chvály Vlasti dědinami vály: Sláva Ferdinandu králi! Sláva! Sláva! Sláva! Sláva Ferdinandu, sláva! Chvalné zvyky, Květné zniky Hájí od uvadnutí, Bychom sebe ctili, A se veselili Z národnosti mladnutí; Líbí spravednost a práva, Proto jemu čest a sláva! Sláva Ferdinandu, sláva! Sláva! Sláva! Sláva! 8 Sláva Ferdinandu Králi! Láska Jeho Lidu všeho Prsa k dobročinům dme; V pokoji a boji Po boku mu stojí Slavně Čechoslované! Cokoli hluk cizí chválí, Od Něho jich neoddálí. Sláva Ferdinandu Králi! Sláva! Sláva! Sláva! Sláva Ferdinandu králi! Naše hlasy Po vše časy Pronikejte oblohou, Aby vládců vládce Žehnal Jeho práce Dlouhou svatou mocí svou; Bychom nikdá neustáli Zpívat Jeho čest a chvály: Sláva Ferdinandu králi! Sláva! Sláva! Sláva! 9
Přemítání.
Ach, co má si člověk žádat? Zda-li k pokoji se znáti, Pevně přilnout a se řádat? Nebo líp, se světem hnáti? – Má si domek vybudovat? Či má pod stany se klásti? Nebo ve skalách se chovat? – Vídáme i ty se třásti. Jedno není pro každého! Každý sám si dráhu snadni, Každý hlediž blaha svého, A kdo stojíš, neupadni! 10
Český pluk.
Ku bráně Strahovské žene se hluk, Se žalným žene se srdcem a s touhou Ještě pozdravit oděnců pluk, S nimi se rozžehnat na cestu dlouhou. Tři sta jinochů táhne v boj, Královic Bořivoj v jejich čele, Plamenem leskne se jejich zbroj, Ze zraků jiskří jim duše smělé. Císaři Jindřichu k ostraze Poslal je Vratislav do země Vlachů; „Jdětež, pravil, a v půtce i u taze Osvědčte Čechy se beze strachu!“ Táhnou branou k žalosti děv, Táhnou k závisti jinochů Pražských, Vysoko vane jich praporu lev Daleko do Němec, do krajů Vlašských. První v poli tam spojeném, První vrahů pobití věstí, Zbojnými Vlachy příklad všem Císaři k oslavě dráhu klestí! 11 Než, jak Říma se dohnal voj, Říma, světa velebné hlavy, Krutého krutější nastane boj, Vítězů proud se u hradeb staví. Na zmar cedí krev udatnou, Na zmar vrážejí do bašt a kolů, A kdo zpurně se na zdě trou, Znak je Vlachové vrhají dolů. Císař volá vždy nových řad, Až se tolika hrdin mu želí, Za slávu nechce je promrhat, A již od Říma pustiti velí. Čechy tu pojímá vztek a stud, Bořivoji se obraz ten hnusí: „Nebudiž jalový Čecha trud, Dovoliž, ať to po třetí zkusí!“ Zvolá, a celému poli v jev Okolo hradeb se svými těká; „Vzhůru!“ jim kyne, a Český lev Již i tam na valu Římany leká! Nadarmo se ti mu zpírají, Nestaví Čechy ni rázy ni rány; Za lvem svým se tam vtírají, A již sekou Jindřichu brány! 12 Císař vjede a udusí vzdor, Svatý Otec ho korunou slaví, Žehná i velebí Čechů zbor, A svět veškeren o nich praví. Přede všemi jich bratry ten zdar, Taková sláva krajanů těší, A když tré bylo minulo jar, Vracujících se vítat spěší. Ku bráně Strahovské žene se hluk, Se žalným srdcem se žene a s touhou, Bořivoj vede oděnců pluk, Ale ach, nevede řadu jich dlouhou! Devět toliko vede jich zpět, Druhým boj jest životy zkrátil: Každý by tak byl rád opustil svět, Každý by raději tak se byl vrátil! 13
Žíznivý.
Krásné děvče pode skalím Ze studánky nabírá. „Dej mi píti, nepokalím Praménku ti, děvo má!“ O, jak mě ten nápoj sílí, Nad med jest a nad malvaz, Nový život leje v žíly, Naber, milá, naber zas. Tys mi žízeň uhasila: Srdce mé však chytilo; Ty jsi na ně olej lila, Uhasíš mi také to? – 14
Drahomíra.
„Na lov, na lov! Zde byt jalov, Kde škared bohuje nyní Bůh cizí, Kde nehlučí nikdá u kvasu ples, Kde rozkoše mizí! Jen ven, jen ven! Ať prohlaholen Mi trubami les, Kde posud starý stoluje bůh; Mé vraníky sem, a chrty mé kvapné! Ven z pustoty trapné! Mou tužbu a zlost Puď myslivost: Tou jař a zvedej se mužatky duch!“ „„Vrané, vrané!““ Dvorstvo plane Dle vůle konati kněžně a paní; Než, podkoní ve chrámu Páně dlí A Kristu se klaní, Kde mše svatá, Tam duše ctná Se blažena ví, 15 A Pánu, co zpravuje nebe i zem, Slast uděluje a zbraňuje hoři, Se modlí a koří. – „Boh náš ho klej! Urvete jej, A za vlasy vlecte mi padoucha sem!“ Panoš čeká, Kůň se vzteká A hrabe, že rozlíhá se to síní, A divoko z vysoké brány ven Se vyřine kníní; Jiskry pálají, Oři cválají Přes kámen a kmen, Že v klopotě paří je žár a pot; Vždy sopíc na božstvo křesťana jemné V té mysli své temné Jen rozkoše ctí, A v lov krvavý Žene se Drahomíř na překot. „Horem, dolem, Borem, polem! Hrom a peklo! tu zvonové hlučí! Dál! kde trůn větrný Mořenin, Tam líp mi to zvučí! Oltáře teď Si bludně hleď Můj zvrhlý syn: 16 Má duše jinaké pochoti zná! Co temně tam Strachoty písně vřeští, Nech rohy mi třeští! Já bít budu zvěř, Co tamo ta zběř Se prosebně k obrazu Kristovu má.“ Cesty blíže Znak tu kříže, Před tím se křižuje vůdce koní, A syna Božího spěje ctít Se pobožně kloní. Tu kněžna jme Tak jizlivě A vztekle se zlít: „Dej, zavilý sluho, si na pozor, A nechtěj kříže vida mi vzlykat! Zle sic toho pykat Budeš v úzkostech, Žes bohů zběh Mi opovážlivě páchal vzdor!“ „„Žádné zlení, Ni usmrcení Mě nepohne k zapření Boha svého! Neb od něho život můj vyniká, Ode tvorce mého; Duch můj k němu jen Čas veškeren Se vznášeti má!““ – 17 „Ha, ty smíš se zpírati vládkyni? Ty velebit boha, jenž se mi hnusí? Ať neoukusí Mé žluči tvá krev! Ty znáš můj hněv, Ten vyliji na tě, co na tchyni!“ „„O, dbej zdraví,““ Panoš praví, „„By Páně soud strašný nestihl tebe! Tys krutě zabila tchyni svou; Tu velebí nebe, Její tělo však Zaluje nad oblak Na vraždu tvou. O, kaj se, kaj se, a smiř její krev, Jenž pomstu věčného soudce vzývá; On kajícím přívá Milosti své; Ale rouhavé Uvrhá do pekel jeho hněv!““ „Aj, toť bůh valný!“ Dí duch její kalný; „Znamenej! tu se ti v sutinách drobí, Mým kynutím druhdy ztroskotán, Když za lepší doby Můj vládl čin. Což ten boha syn, Což ten světa pán, 18 Jejž ruka má skůle a rozdrtí!“ – „„Ba svrhnouti obraz, co bohy tvé matné, S to rámě tvé statné: Ale oslaven, Kde věčný den, Trůní Ježíš, vítěz nad smrtí!““ – Ona však zuří, A laje, a buří, A směje se milostné Krista víře, Který s nebe se v země mrákotu Otce se světem míře Samoděk dal, By hříchy sňal A úmluvu tu By potvrdil na věky krví svou. Jeť lapena v tenetu satanově, Jen v divokém lově Svou hasí zlost, Jen smyslnost A modla posedá zvlčenou. Ve psů štěkot Zní trub jekot, Ona bujní a prahne v krvi se koupat. „Tam do lesa, sluho, se hbitě mi běř, Kde na mnoze doupat!“ Křičí a štve Psy sápavé, By plašili zvěř 19 Jí před kopí ven, co v houšti dlí. Ořové dusají, kola se řítí, Kněžna se lítí, Jen zboje ždá A klopotá, Až země se třese, a nebe se tmí! V lesním mraku, Ukryt zraku Stál kostelík pod smrků krovem, Vystaven v hrozný a truchlivý čas, Když ohněm a kovem Zbory křesťanů Hněv pohanů A kněžnin ďas Jest tejral, kamž obec se stavila Od nepřátel svých postihována Každého rána Tajně a přetíše Ve jménu Ježíše, A večeři Páně slavila. Tudy v těku, Trysku a jeku Se nyní žene, až s koní se roní. Aj, zvonek tu čistě a jasně zní, A kněz se skloní, A zdvíhá pak, Co lásky znak Obci věřící 20 Chléb zbožněný, tělo spasitele. Jak panoše kleknout v pokoře vroucí A v prsa se tlouci Drahomíra zří, Hned zahoří Naň u hněv, na duši, na těle. „Kněze kleji A Bohu se směji Života rozkoši rušitelnému! Vám pošetilci se posmívám, Kdo se modlíte jemu Se kajíce A lkajíce: Má kletba vám I mojemu synu! Ať Pron si ho má, By hrom jej tupce do pekel shodil, Třeba i zplodil Jej tento klín: Mým nebude jmín, Kdo blbě se Kristu v porobu dá!“ „„Lituj, želaj! Neklej, nelaj, Věčnému se nerouhej, smělá! Obrať se, kaj se, slyš jeho hlas, Vzdej se mu celá, Ve spásu se zděl; Sic pojme tě žel Na věčný čas!““ – 21 Kněz nyní v kalichu Kristovu krev, Tu božskou pozvedá ku pozoru Zbožnému zboru, An je prolita, Vina by umyta A umířen Hospodina hněv. Tu kněžna srší A hříchy vrší, Věrného usmrtit ji to pudí. „Ha, vstávej, prober se z tupění, A nech, co mě trudí; Sic můj ty vrah Se svalíš v prach; Pak v úpění Si po kříži otáčej hlavu svou! Však nechceš-li na místě otrapy dojít A bídně pojít: K mým Bohům se znej, Bohorodce klej, A hned se ho odřekni přísahou!“ „„Nikdý! ne, ne!““ Tu kopí se žene A zafičí v panoše, an k nebi úpí, A probodne srdce mu věřící! Tu oři se supí – Tělo mu mře, Ale duše vře, Do nebe měřící; 22 Tam obcuje s Božími ctiteli A skví se ve věčném lásky lůnu U jasného trůnu, Tam odměna jí Ta nejkrašší, Že by tak věrna spasiteli. Jak to ztropí, Trest ji chopí! Slyš – vůkol v povětří strašně to hučí! Země se třese, vkol hromuje. Tu hrůza ji mučí: Ale pozdě jest! Již Boží trest Ji zlomuje A lítice bere odplatu, An strašně ji ze sna to leká a budí; Přichází sudí V hrůzách svých Trestati pych; Míra jest vrchem, a pomsta tu! Les v kol hoří, Země se boří, Až dolů do tůně horoucí puká; Zbor pomstných duchů z ohenných jam Vzhůru se zhluká! Jich zrakové žhou, A plameny jdou Z jich šeredných tlam! 23 Drahomíře se třese všecken oud, A již berou myslecí ještě zpouru Ji do pazourů Mstitelé zlob V pekelný hrob. Tak stíhá svévoli Páně soud! 24
Následovníci.
Prudce vylučená střela Vzhůru do oblaku jela, A jsouc plna samoútěchy Orla tupí u své pýše: „Hle, já lítám, králi, jako ty, Ano nad tebe snad výše!“ Orel dí se směje: Pošetilá! Vypůjčeným peřím jsi tak čilá; Cizí mocí se ty vzhůru pneš, Sama sebou země dopadneš. 25
Ctibor.
Ctibor jitrem z lože skočí Vybuzený ze sna zlého; Vejde k němu druže jeho, Hrozí se jí jeho oči. Lichotivě před ním stojí V rouchu bílém, číši v rukou. „Co tě, milý, svírá mukou? Proč se lekáš dívky svojí?“ Zděšen Ctibor odhovoří: „V bílém rouchu vedle sebe Stát jsem ve snách viděl tebe, Viděl ku strachu a hoři! Plnou krve místo vína Jsi mi číši podávala, A ta se mi v rukou zňala, Ty jsi sklesla poděšína!“ Dívka nebes pomstu čije, Hrůzu ve svém jeví hledu; „Odpusť, já ti nesla jedu,“ Dí, a sama číši pije. 26
Opuštěná.
Zelený chmel v zahradě Zasypaly kroupy: Děva toužíc po radě Žalostivě oupí. Aj, co chmel ten uvadá, Co se k zemi kloní? Co ta krásná děva lká, Slza slzu roní? Jak se chmelu neklonit, Bez týče tu prahne, Jak slz děvě neronit, Milý v pole tahne! 27
Já jsem Čech!
Já jsem Čech! Kdo k své zemi požehnané Větším právem v lásce planeplane, Nežli plane Čech? Vlast mu plodů Pro pohodu Uděluje všech. Já jsem Čech! Kdo se nad něj předky svými, Hrdinami slavnějšími Velebiti smí? U pokoji, Jako v boji Sláva Čechů zní. Já jsem Čech! Kdo své jetve v kterém kraji Šíře světem rozkládají, 28 Nežli Slované? V jejich kmenu Čecha jménu Blaho chované. Já jsem Čech! Čí to projevují líce Rázy člověkosti více Tvůrce podobu? Um a city Stejně vlity V jednu způsobu? Já jsem Čech! Český jazyk silně, sladce, Jasně, jadrně i hladce Z úst se vyvíjí; Zvonkem děvě Lásku jevě, Hrůzou vrahu hřmí! Já jsem Čech! Čí to zpěv, jak city chtějí, Srdce lidská dorazněji Pohýbati zná? Jimi hraje V nebes kraje Ducha pozvedá? 29 Já jsem Čech! Komu srdce tím, co svato, Více, nežli Čecha jato Ze zemšťanů všech? Pro čest nebe Zapře sebe, Poslední dá dech! 30
Dar carevny Ruské.
Poctu pošle panovnice Ruská, Poctu Ibrahimu Sultanovi, Do Carhradu Sultanovi Turků. Podivná to pocta! zlatý šálek, Kol do kola šálku had se vine, Hoře na šálku jsou hlavy Turků, Hlavy zdobné ze čistého zlata, Obvinuty šály hedvábnými. Dole na šálku pak sedí otrok, Vaří kávu, Bojarům ji dává. Tuto poctu obdrží car Sultan. S potěšením hledí na ten šálek, Přemýšlí a rozpakuje dlouho, Jaký dar se hodí pro carovnu. Přemýšlí a vždy nic nevymýšlí. Povolá tu vezírů a pašat, Bejů též a jiných Turků vzácných. Z nich též nemůž nikdo uhodnouti, Jaký dar se hodí pro carovnu. Tu se mluviti jme Sokol paša: „Ty, ó Sultane náš milostivý, Darmos volal vezírů a pašat, Bejů též a jiných Turků vzácných; Nijak nemůžeme vymysliti, Jaký dar se hodí pro carovnu. 31 Napiš, panovníče, psaní carské, To hned pošli do Ipeku města Ve pobožnou ruku patriarchy, By se na kvap octnul u Carhradě; Ten tě vyučí zde ku podivu.“ Sultan učinil dle slova pašy, Poslal psaní do Ipeku města Ve pobožnou ruku patriarchy, By se na kvap octnul u Carhradě. Když to psaní starci doručeno, A když vidí, od koho je psáno, Osedlá sám svého cvalového, Posadí se hned mu na hřbet silný, Kvapí k vysokým zděm Carhradeckým, Vstoupí k Sultanovi v síňci hradu: „Pochválen buď Bůh!“ dí, „ctný můj vládce! Pověz, proč jsi na kvap pro mne poslal?“ „„Patriarcho! máš mi radu dáti. Tuto pozoruj ten zlatý šálek, To jest pocta od carovny Ruské. Patriarcho! vymysliť mi nelze, Jaký dar se hodí pro carovnu. Nadarmo já vezírů a pašat A svých věrných Jeničarů svolal: Nikdo nemoh’ čeho vymysliti, Proto poslal jsem pro patriarchu. Ty mě, starče pobožný, teď pouč, Jaký dar by na mne asi slušel, Jejžto carovně bych poslal Ruské.““ – 32 Rozmýšleje hledí stařec na šál, Odpoví pak Sultanovi Turků: „Velký Sultane, ctný panovníče, Snadno za tu poctu dar v děk poslat! Posaváde chováš kořist Srbskou, Po Lazaru svatý prapor carský, Mikulášův divotvorný obraz, A pak Svatojanské požehnání. Tobě jsou ty věci bezpotřebny, Ruské carici však drahocenné!“ Ibrahim hned na nohy se vzchopí, Přinese tu starou kořist Srbskou, Sám ji podá starci patriarchu. A hle, stařec vezme kořist Srbskou, Vyvolí sám mladíky dva silné, Aby dar ten do Rus odevzdali. „Nemeškejte, poslové vy mladí, Jděte s Bohem rovnou cestou do Rus; Vás tam čeká carovna již dlouho. Neberte se mi však dráhou širou: Živých uchopí se sic vás obou, V hrdlo lít vám budou zlato plynné, Ano mne též vrhnou ve záhubu.“ – Hledí k tomu poslové ti mladí, Tahnou vrchy, doly zelenými, Odnášejí starou kořist Srbskou. – Když byl uslyšel to Sokol paša, Vece takto k Sultanovi Turků: „Chválen Bůh, můj vládce milostivý! 33 Byl již patriarcha ve paláci? Vyjádřil již mínění své tobě?“ Vezírovi odpovídá Sultan. „On byl zde, a poučil mne ovšem; Já mu vydal starou kořist Srbskou, A on odeslal dva posly mladé, Aby dar ten do Rus odevzdali.“ Když byl uslyšel to Sokol paša, Tluče pěstí ve svoje se bedra, Trhá oděv svůj tak mermo mocně, Že mu kusy odlétají z těla. Po tom vece k Sultanu ta slova: „Allah! coscos, ó Sultane můjmůj, činil? Ty jsi vydal klíče od Carhradu!“ Když byl Ibrahim se v pravdě poznal, Povolá svých Jenčarů a Turků: „Hej! vy Turci, věrní Jeničeři, Žeňte honem na širokou dráhu, Uchopte mi tam dva mladé posly.“ Na své koně vymrští se Turci, Ženou honem širokou se dráhou. Každému kůň třetí sklesne k zemi, Nedohoní těch dvou poslů mladých; Opěšalí navrátí se nazpět. Když pak předstoupí zas před Sultana, Praví takto k svému Sultanovi: „Každý uhnal do smrti tři koně, Ale nedohonil poslů mladých!“ Když byl Ibrahim tu zprávu slyšel, 34 Svolá k sobě divokých svých katů: „Uchopte mi starce patriarchu, Srubte mu tu chvíli hlavu dolů!“ Odvece však stařec patriarcha: „Neusmrťte starce na pevnině! Pokropí-li zemi krůpě krve, Vykoření oheň Carhrad město, Pršet nebude tři léta celá, A hlad bude panovati v zemi.“ Pak se chopí starce patriarchy, Vyvedou ho na moře a sroubí Na moři mu hlavu s krku dolův. A u vodu padly krůpě krve, Krůpěmi se zejme moře v plamen, A z té strany moře země chytí, Carhrad poplení se ohněm hrozným, Pevně zamkne se tři léta nebe, A hlad opanuje zemi širou. 35
Archa Noë.
Jídlo lidí, ne však pití Ráje zbavilo; A co Adamovu chybu Ponapravilo, Nech je vděčně velebíno! Proto, bratří, píme víno! Jak zas poznovu svět celý Hříchu podléhal, A pak u potopě valné Každý za své bral: Jenom Noë při tom scházel, Proto že byl rývy sázel. On si se ženou a s dětmi Zalez’ do sudu, Ten ho nosil nad vodami Na vzdor osudu; Neboť chrání ode zlého Víno milovníka svého. Když pak vody usedaly, Sud si také sed’; Noë s čeledí se opět Na pahorku shled’, A jak mokra nenacházel, Hned zas nové rývy sázel. 36 Protož kdyby na vínečko Broukal kdosi bloud, Tomu také u povodni Bude zahynout; Ale od nás, bratří, víno Budiž pito, velebíno! 37
Ojíř.
V širokém stanu, tam nad Ligrem Seděl Karel v císařské pýše; Císařovic a ves květ říše, Vévodů, knížat a vládyk sněm Na soud zemský se k němu sjel. Pokyne, provolá hlasatel: „Koho křivda a příkora souží, Ať ji svobodně jeví a touží!“ Vyjde z vévodů kola v jev Ojíř, krotitel Mouřína vzteku, Nejslavnější z Karlových reků, Mudřec v radě, v zápasu lev. „Pověz, co klopíš hlavu svou, Nad jiné nám vždy váženou? Ký směl tobě křivditi škůdce?“ Táže se Karel ctěného vůdce. Ten svou tíženou hlavu zdvih’, Hněv a pomsta mu ve zraku planou, Mlčí a slze mu po líci kanou, Pak se zmuží a žaluje pych: „Krutou, pane, já křivdu vzal, Osaměl bídně a osiřal; Syna, jímž já hrdě se chlubil, Prchlý vrah mi svévolně ubil!“ 38 „Baldvín, co hájil korunu tvou Po boku mém již mečem svým jarým, Co měl hovět mým kolenům starým, Padl mi vraždou urputnou. Protož rač mírnit mé bolesti dav, Smělého vraha mi k vůli stav; Nech, kdo práva opustil cestu, Spravedlnému podlehne trestu.“ Pány tu pojme i hněv i žel, Karel moudré zasmuší čelo: „Komu se krve mládcovy chtělo? Rci, kdo drzý ten míru rušitel? Tobě že propad’ životem svým, Slibuji slovem ti císařským: Krvavé pomsty dojdi ta vina, By se i mého týkala syna!“ „„Toho se týče, ten vinníkem! Ten mi syna milého ubil, Karlovic tvůj mou naději zhubil, Přerušil mír, zlý příklad všem, Uvrhl na mne bolestí dav. Smělého vraha mi k vůli stav, Nech, kdo práva opustil cestu, Spravedlnému podlehne trestu.““ 39 Císař ustrne obražen, Bolestí přísnou na syna hledí, – Jak ten viny si povědom bledí; Mlče si svojí výstupek ten! Prsa otce to svírá zle: Časně mu zesnulo synů dvé, A již posledního má ztratit, Jeho smrtí slovo své splatit! „Ostaniž!“ krotí vévody hněv, „Přísám bůh, syn podlehne trestu, Že byl vyvolil svévole cestu: Toliko nežádej jeho krev! S otcem vinníka milost měj, Jedíně to mi uchovat přej; Nestůj, věrný, na hrdlo jeho, Vezmi si zaň půl království mého!“ – Vévoda vece: „Když Baldvín zbled, Chopila se mne zuřivost lutě, A já slíbil ho litovat krutě! Nevrátí se mi pokoj zpět, Dokud nevrazím do vraha meč. Za krev syna, krev synova teč! Neodpadnu já svého práva, Dokud paže a mysl mi zdráva!zdráva!“ 40 „Zpupný! ty se mi protivíš?“ Oboří naň se Karlova hrozba; „Nehne-li tebou otcova prosba – Nuže! císaře velení slyš! Jestliže milost moje ti vděk, Odřekni pomsty se po svůj věk; Neučiníš-li hned dle mé vůle, Vlastní ruka má tebe zkůle!“ Odmluví sněm: „Té křivdy se chraň! Pomni, veliteli a pane! Nestát slovu, je císaři hanné! Co jsi slíbil, to svatě se staň! Syn tvůj rušitel míru jest, Nemiň i jeho zákonu trest; Byť se i syna týkalo tvého, Přísahal jsi mstiteli jeho!“ Císaři vypadne z ruky meč, Hněvy, co v něm se k úporu rotí, Vznešenou myslí staví a krotí, Klesne zpět a dokoná řeč: „Mějte si jej – buď na věky zdráv, Bych byl ze slibu svého práv!“ Dí, a slzu, co z oka se lije, Zahalen v širokém taláru kryje. – 41 Vévoda již k své oběti spěl, Se stupňů trůnu jinocha vede. „Slituj se!“ volá dvorstvo bledé, „Císaře svého se tobě žel! Odpusť mládci pykaný dluh, Aby tě milostně soudil Bůh; Otec tobě za život jeho Podává půl království svého!“ Ojířem nehne ni žal, ni stesk: „Spravedlivá jest věc má,má,“ praví, „Bolesti mé jen pomsta mě zbaví! Krále ozdobuj koruny lesk; Nádhera trůnu ni zlatého Nevrátí syna mi vzatého, Nezhubí červa, co v srdci se lítí, Synovu krev můž krev jen zmýti!“ Ustrne vše, a na Karla zří, Ten se v purpuru zahalen leká, An se pomsta Ojíře vzteká, An již napřáhá meče ten zlý; Však – viz! on hodil jej od sebe, Dává vinníku ruky své, Zmožen císaře věrou a bolem Před jeho zlatým poklekne stolem: 42 „Viz mne, ó pane, u nohou tvých, Políbit nech svou spravednou ruku; Odpustiž mi veškeru muku, Již já ti tropil v hořech svých. Sirý a bezdětný k hrobu spět, Všech je to největší otce běd; Taková nemá se týkat hlavy, Která spravedlností se slaví!“ Páni a manové jásají, Mnohému slza po tváři line, Syna i kmeta an k sobě zas vine Císař, a radostně hlásají: „Sláva ti, Karle veliký! Zdar tebe provázej všeliký! Věčná i tobětobě, OjířiOjíři, sláva, Tak že jsi svého uhájil práva!“ 43
Kůň a osel.
Lávka úzká, Houpavá a kluzká Vedle bahniště se táhla. Tou šel osel přeznenáhla, A hle, přešel bez nehody. Za ním, jakoby ho svými body Jezdec bodal tůž a tůže, Kůň tou stezkou klopotal, A žblunk’ po krk do kaluže. Osel se ho poučovat jal: „Kdybys byl tak pozorlivě Jako já se tudy bral, Nebyl by si šlápl křivě.“ „NepokládejNepokládej, špatný druhu,“ Odpoví mu kůň, „si za zásluhu, Že dle tvého přirození Tebe s klopejtnutí není; Téžbys jen tak váhavě byl šel, Kdyby o závod byl hnát se měl.“ 44
Bůh a Bajadera.
Mahadé, pán všeho Míra, Po šesté jde v lidí vlast, Složiv dobu bohatýra Čije s námi bol i slast; U nás ráčí bytem dlíti, Na sobě vše zkuse žít; Má-li shovět, nebo mstíti, Musí lidi lidsky zřít. Když pak co pocestný město si prohled’, Veliké skoumal a na malé dohled’: Libo mu k večerou dále zas jít. Když jej krok tak ven zas vedl, Kde ty zadní domky jsou, S líčenou on tváří shledl Děvu krásnou, ztracenou. Zdrávas, roztomilá dcera! „Díky! počkej, hned jsem tvá!“ A kdo jsi ty?– „Bajadera, A zde láska sídlo má.“ Ochotně cimbaly ku plesu tluče, Točí se v kole tak líbě a ruče, Nahne, skloní se, kytku mu dá. 45 Ku prahu jej lichotivě, Do domečku nutí již: „Krásný hoste! hned je živě Osvícena moje chyž! Jsi-li umdlen, chci tě sílit, Mírnit bolest nohou tvých, Jenom k vůli tvé se chýlit, Jednat pokoj, ples i smích.“ Zmirňuje domnělé bolesti čile: Nebeský znamená k zábavě milé Lidské tu srdce i v tenatech zlých. Otrocké on žádá služby, Jí tím pochotnější jsou; Časně vynucené tužby Znenáhla vrou přírodou: A tak brž, kam květ se hostí, Ovoce se zjevuje, Jestli v umu poslušnosti, Na blízku i láska je. Však by ji přísněji skoumal a spíše, Vyvolí hlubiny znatel i výše Rozkoš a hrůzu a trápení zlé. Růžové jí líbá líce, Znej, jak láska bolívá; Sama svá již není více, Ponejprv slz prolívá; Zajatá mu k nohoum padne, O rozkoš ne, o zisk ne, 46 A ty oudy umou vnadné Upírají služby své. A tak ku veselé slavnosti lůžka Hotoví tmavé své líbezné rúška Noc ony tkaniny roztomilé. Pozdě uspaná vždy pílí Vstáti dřív dne bílého; Na srdci tu – nevíneví, sní-li – Najde mrtva milého! Naň se vrhne, slzí proudy, Nezkřísí jej žal ni řev, Brzy nesou tuhé oudy Ve plápolné jámy zev. Ji zbudí pohřební zpěvové kněží, Zuří a lidem se tiskne a běží. „Kdos? co ti žene sem v oupalu krev?“ U mar sklesne, a křik její Proniká vší dědinou: „Manžele mi vzíti chtějí, Ve hrob spásu jedinou! Má mi v popel rozpadnouti Těchto oudů božský jas? Můj byl! ach, jen noc mým slouti! Nic! on na věky mě spas!“ Zpívají kněží: „My nosíme šedé, Po dlouhém umdlení starotou bledé, Nosíme mladé, než myslí, že čas! 47 Poslyš, co tvých kněží věra: Nebyl on tvým manželem. Živas ty co Bajadera, Cizí povinnostem všem. Stín se jenom za svým tělem V ticho smrti ubírá, Druže jen jde za manželem, Povinnost i čest tu má. Zavzněte trouby ku svatému stesku, Vezměte bohové v plamene blesku Mládce, dní ozdobu v obydlí svá.“ Takto zbor, an bez milosti Rozmnožuje její bol: A tuť ona po svém hosti Skočí v žárný smrti dol. Ale božský jun se vznese Vzhůru sloupem ohnivým, Ejhle, v náručí svém nese Milou nad plamen a dým! Těší se bohové z vinniků žalů, Zvedají děti své z hlubokých kalů Žhavýma rukama k nebesům svým. 48
Šťastný cestovatel.
Hvězdice vy neužilé, Krejete se za oblak, Abych ke své dívce milé Neznamenal cesty šlak! Ohník na pahorku plane, Svítí nade hvězdy svit: Znamení to milou dané Pozývá mě v její byt. Ta mně blaženému přeje, Dovoluje příchod můj: Milá-li se na mě směje, Celý svět se protivuj! Zpěčujte se, hvězdy, tomu, Zhasni bouře ohník ten: Nevrátím se od ní domů, Dokud nezasvitne den! 49
SongorŠongor.
Nad Belvárem Šongor vládne, Zeman zvyků ukrutných, Nezná kratochvíle žádné, Jedno tejrat sluhů svých. K Luboni dí slovem hadím: „S listem do Prešporku spěš, Za tři hodiny, ti radím, Odpověď mi přineseš.“ Luboň se mu k nohoum vrhne: Považ, kolik mil to jest! Rychlý kůň tam nedotrhne, Třeba letěl hodin šest. „Kolik minut opozděno,“ Rozezlí se Šongor naň, „Tolik ran ti bude čteno, Jak ti káži, tak se staň!“ Luboň již se odebírá Do Prešporku trestu jist, Všeliké své síli sbírá, Aby záhy dodal list. 50 A jak běží, jak se nutí, Kočí hle se nahodí, Vranci tři jsou zapřáhnuti, Aby vsed’, mu lahodí. Luboň ledva na vůz sedne, Již s ním jako vítr jel, V Prešporce a tu se shledne, Před časem jej zeman měl. „Ha! co vidím! tyto řádky – Ty tu s odpovědí zas? Kdo tě nesl tam a zpátky, Vyznej, ký ti pomoh’ ďas?“ „„S třemi vranníky se ke mně Kočí jakýs postaví, Ještě dnes, mi jistil temně, Se mu čtvrtý dostaví.““ Pán to ledva pozaslechnul, Na celém se těle chvěl, Dole prásklo, strachem zdechnul, Kočí čtyřmi odjížděl. 51
Rukojemství.
Byl k Dionysu tyranu se vkrad’ Moeros, taje pod šatem dýku, Sp’at vlečen jest ke zlostníku. Mluv, na koho jsi tu dýku klad’? Se oboří naň ten škaredý kat. „Já městu chtěl svobodu dáti!“ Máš na kříži toho se káti! „Jsem,Jsem,“ odpoví, na„na smrt připraven A neprosím o smilování: Však jestli mé jediné přání Chceš vyslyšet, daruj mi tři dni jen, By sestře mé manžel byl usnouben; Můj přítel buď rukojmím tobě, Jej, prchnuli, ukatuj sobě.“ Tu král se uškeří, páchaje lest, A po malém pomyslu praví: Tři dni tobě daruji zdraví; Však jestli ta lhůta prošla jest, Než ty se mi vrátíš pro svůj trest; Bude jemu za tebe pojít, A tobě pak s celou projít. 52 Ten přijde k druhovi: „Chce tomu král, Bych výtržnosti té zplatil A život na kříži ztratil; Však tří dní lhůtu mi ještě přál, Bych k usnoubení své sestry stál; Já tebe mu v zástavu stavím, Až přijdu a vazby tě zbavím.“ A mlčky jej obejme věrný druh, Rád za něho spoutat se nechá, A onen odtavad spěchá. A třetí než vynikl slunce kruh, Vdal sestru, a jeho pečlivý duch Již nazpět k městu zas plane, By nezmeškal lhůty dané. Tu leje se déště nesmírnost, S hor vůkol se prameny valí, A povodeň potoky kalí. I dojde řeky a vidí ji rost, Tu strhnou proudu návaly most, A valové hromně se zlící, Sklep sbořují praskající. On zbíhá zoufale kraj i břeh, Jak daleko hledí a slídí, A koho volaje pídí: Nižádný převozník do vln těch 53 Člun od břehu vésti by neposlech’neposlech’, Vše volání darmo, vše hoře, Proud divoký šíří se v moře. Tu sklesne na břehu, úpí a lká A vzývá pomoci vyšší: „DejDej, Zevse! ať řeka se tiší! Jest poledne, na mále lhůta má, A pakli se slunce za hory dá, A města mi nebude dojít, Jest milému příteli pojít!“ Však zrůstaje noví se proudu vztek, A vlna za vlnou jaří, A doba se po době maří. On v úzkosti se zmuží co rek, A vrhne sebou v šumný jek, Tok mocnými pažemi dělí – A bohovi se ho želí. A břehu se doplaviv dál se dá, A díky své ochraně činí; Hluk loupežníků se nyní Naň ze mraku lesního uvrhá, Vši dráhu mu zameze krve ždá a staví jej kyjemi svými Mu na hlavu rozvedenými. 54 „Co žádáte? zvolá hrůzou bled, Krom žití mi ničeho není, A to jest již královo jmění!“ I vychvátí kyj jednomu hned: „Pro přítele mého mi přejte svět!“ Tři naráznou povalí ranou, A ostatní prchají stranou. A slunce pere tak náramně; – A od trudu v nesnázi děsné On zmožen ku zemi sklesne. „O, ty jsi mě zhostil té luzy zlé, Ty z proudu mi pomohl milostně, A zde bych měl unyje sjíti, A druh můj na kříži pníti?“ Tu, jakby se řeřabil toku crk, Kdes na blíži šumit to slyší, A poslouchaje se tiší. Hle tu se ze skály na ouprk Sem řine živého pramene hrk, On radostně skloní tam čelo, A občerství zemdlené tělo. A slunce se jiskří ve větvích A maluje na leskné zvůry Již obrové stromů stvůry: 55 Tu zahlídne on dvé pocestných, A kvapem se žena okolo nich Ta slova slyší, an dějí: „Teď na kříž ho přibíjejí!“ A ouzkost pohání jeho klus, Jest puzen starostí tesknou; Tu ve slunném západu lesknou Již v dáli se báně Syrakus, A vstříc mu přijde Filostratus, Ten poctivý čeledín jeho, A zhrozí se pána svého. Zpět! volá, tvůj přítel jest ten tam, Ty ujdi s životem zdrávě! Smrt za tebe trpí teď právě; Vždy čekal tebe, a nevěda kam, Předc neuvěřil v soudruha klam, V tvůj návrat doufaje stále Stál pevně ousměchu krále. „Buď pozdě již, bych zapravil dluh, A zhubila-li jej zloba, Tožť obětuj tyran nás oba. Tím nechlub se jeho útulný duch, Že druha svého byl oklamal druh, On doplň své krutosti míru, A uvěř v lásku a víru!“ 56 A slunce zapadá, u brány kříž Hle do výše již se zdvíhá, A kolem se diváků míhá. Již táhnou přítele po laně v výš, Tu mocně se prodera zástupem blíž: „Mne, katové! volá, si davte, A přítele závazu zbavte!“ Lid ztrne, a úžas uchopí jej; Si v náručí rozpláče oba Ta bolná i radostná doba! Tu slzami polit ves oblíčej, A na krále vnesou ten divný děj; Ten lidsky se pohnuta cítí, A velí jim před trůn jíti. A dlouho zří na ně podiven, Pak praví: Srdce mi zmoci Se dostalo do vaší moci, A věrnost není jen lichý sen; Buď tedy i já k vám připojen, Tu prosbu mi nedlete zděti, Bych ve spolku vašem byl třetí. 57
Dvojí láska.
Kdo si lásku světa svojí, Také k nebi povýšen, Hledě po své zemi jen V závrati se pádu bojí. Kdo se láskou nebe kojí, Do výsosti vytržen Vzhůru hledě z mraku ven Pevnou nohou pevně stojí. 58
Vánoc.
Za vánoční svaté doby Měsíc jasně vynikal, Shlížel na kříže a hroby, V kostelníka byt se dral. Toho světlo vybudilo; Rychle skočí z lože ven, Lekna se, že zvonit bylo Na jitřní a již tu den. Sněhem brodí s klíči běže Zvonice již odemknout: Hodiny tu bijí s věže – Dvanáct teprv slyší bloud, A chce z jinoviny ledné Nazpět do komnaty své, A však osvíceny zhledne Všecky okna v kostele! Ustrnulý nad tou září Hned se do kostela dá: Svíce tamo na oltáři Jasně hořet znamená; Ano ve stolicech vidí Osadníků tam i zde, Žen a mužů, známých lidí, Modliti se skroušeně. 59 Vejde, dobré jitro dává Tomu, onomu a té: Nikdo však ho nepoznává Kleče jako z kamene. Mráz tu kostelníka pojde, Každý se mu zježí vlas, Smyslů zbaven ledva dojde Chrámového vchodu zas. Odtud do fary se žena Duchovníkovi to lká, Ten pak sluhu udivena Zbožně ponapomíná: „Ouzkosti se nepodejme, Pokropme se svěcenou, S důvěrou se k Bohu mějme, Ostřeže nás mocí svou.“ Dí, a do kostela spěje, Sám by vyskoumal ten div; Kostelník se za ním chvěje Více mrtev nežli živ. A hle, věru tamo sedí Z obce ta i ona tvář, Up’atýma očma hledí Pobožně jen na oltář. 60 Na dotaz se neohlédna každý modlič mlče dlí, Hodina až bije jedna Hukem s věže kostelní. Ledva padne, ledva zmine, Zhasnou svíce všeliké, Jedna doba s druhou splyne, Jako pára zmizí vše. Uběhlo pak času málo, Skonal jeden z viděných, Rovně se i s druhým dálo, Opustil i třetí svých; A než byl rok celý minul, Kdokoli tam viděn byl: Každému Pán k sobě kynul, Nikdo dýl tu nepobyl. Nyní znamenají oba, Co z těch jevů pochází, Když vánoční tu doba A den štědrý dochází: Do chrámu se ubírají, A tam odtud jisti jdou, Všickni, kdo se dnes tam kají, V roce tom že odumrou. 61 Jedenkráte spatří ale – Mní, že již to soudní den – Lidem tváře zesinalé Všecken kostel naplněn; Počítat jich nelze oku, Smyslu jich to minulo: A hle, mor byl toho roku, Mnoho lidu zhynulo. Tak šli poznat jednou lidí, Jimž se rozloučiti je: A tu kostelník se vidí Klečet u zakristie, A i kněz, mši slouže svatou, Sebe u oltáře stát; Oběma již za odplatou Bude na věčnost se brát. Klekna u modlitbě vroucí Kněz hned sepne ruce své: „DarujDaruj, Bože všemohoucí, Skončení mi blažené! Duše má nech tebe slaví Na nebesích radostná!“ – Kostelník pak po něm praví: „Staň se, Pane, vůle tvá!tvá!“ 62 Pána Boha velebíce Lehají a vstávají, Co jim nad potřebu více, Chudině to dávají. Hledí se, by ani krokem Zde již nepoklesnuli, A než rok se sešel s rokem, Oba v Pánu zesnuli. 63
Piják.
Mně tak líno, línečko, Do ničeho se mi nechce. Neste víno, vínečko, Ať mi od ruky jde lehce. Ještě sklenku chutného, Ať mě obdaruje chutí, Dělníka mě smutného K veselejší mysli nutí. Ještě jednu, jedinkou! Nezahodím víc jich sice; Ale znám již míru svou, Dobrého já do třetice. Hle, můj zrak se vybírá, Vidím do celého kraje, Obrová je síla má, Každá žilka ve mně hraje. Dejte sem, pak odstoupím, Ať to jednou za to stojí; Dvakrát tolik podstoupím, Když chuť do práce se zdvojí. 64 Tak, a nyní potáhnu – Hlehle, nohy klopejtají! Ještě jednu dotáhnu, Ať i nohy sílu mají. V jazyku cos ostalo? Vida závisti, a jaké! Že se nohoum dostalo, Chce mít jazyk sklenku také! 65
Zezulička.
Přiletěla zezulička Ze tmavého borku, Sedla si a zakukala U bílého dvorku. Hnedle vyšla Marušenka Ven a jí se ptala: Pověz, budu, zezuličko, Dlouho doma otci? – Do dne, milá Marušenko, Do dne jen a noci! – – Bodejž bysi sedm roků Němá nekukala, Proto žes mně nebožátku, Zezuličko, lhala! 66
Lubomírský.
Lubomírský ze Hradecka, Jemuž Kochan zdílí, V Lucké věži za Vltavou Pro milenku kvílí. Za hraběte bohatého Nedávno ji vdali, A však věrného jí zpěvce V dáli ukovali. Za mříží tam písně želné Pocestnému zpívá, Drahé lístky, plné zpěvů Oknem vyházívá. Pocestný-li dál je zpíval, Větry-li je vály: Milenka se dosléchala Želů zpěvce z dáli. 67 Manžel její podezřivý Nad tím zlostí minul: „Mám se zpěvce strachovati, Byť i v poutech hynul?“ – Jednou vymrští se na kůň V brani ocelivé, K Lucké věži za Vltavu Žene v zlosti divé. Lubomírský, Kochan věrný, U mříže tam stojí, Zpívá o své lásce vroucí Při citaře svojí. Onen na třmen se zvedne, Máchne kopím k ústí, Lubomírský sklesne boden, Pěje ducha pustí. Hrabě vítěz do Hradecka S útěchou hnal divou. Bludná mysl! zpěvec umřel, Zpěvy jeho živou! Na perutích rozléhají Po vlasti se znovy, Jinému co slavíkové, Hraběti co sovy. 68 Náhle při radostných hodech Bývá jimi strašen, Z pevného sna půlnočního Nelítostně plašen. Po zahradách, po ulicích Citary se jeví, A co hlasy duchů hučí Kochanovy zpěvy! 69
Pravidlo.
Máli loďka žití tvého Bezpečně se plaviti, Nedlej, zboží nadbylého Na břehu ji zbaviti. Snaž se pilně živel znáti, Který tě má k cíli nést, Uč se na oblohu dbáti, Podlé ní se plavit jest. A pak směle dál a dále Plný důvěrnosti jeď: Na vesle měj ruku stále, Ale na nebesa hleď! 70
Heřman z Bubna.
Heřman z Bubna byl udatný pán, U svého krále na slovo vzatý, Jakýkoli mu rozkaz dán, Býval věrnému vladyce svatý. Král ho byl vyslal poselstvím V Mouřenínů daleké kraje, Které hrozí plemenem zlým, Kde vše divné se rodí a zraje. Heřman všeliké hrůzy prost Projíždí tam pouště a lesy, Novou konaje myslivost, Potvory dráždí, bije a děsí. A hle, žena se za pardem Od komonstva se zdaluje svého; Kůň tu zarazí v běhu svém, A hluk dopadá ucha i jeho. Rychle tam bodá, odkud ten řev, Ač se kůň mu příčí a brojí, Dojel a vidí, an zápolí lev Se dvěma tigry v nerovném boji. 71 „Jednomu na dva se pomoci má!“ Praví a hrotu svého se chopí, A než ho dravstvo to znamená, V tigra jednoho zarazí kopí. Skočí s koně a vytasí meč, Aby druhou potvoru ubil; Ale než ji dohonil v seč, Již ji lev svou dlapou byl zhubil. I chvěl hřívou se zvedaje, Obou tigrů a svou krví zbrocen, Vděčně k obránci vzhlédaje, Lehnul k nohoum jeho mu zkrocen. Heřman se nad ním smiloval, Obvázal mu opasem rány, Skočil na kůň, a lev se bral Stále za ním až do městské brány. Kudy stoupal, mu po boku šel, Každý se divil průvodci tomu, A když vládyka poselství zděl, Následoval jej do Čech domů. Hrdina miloval věrného lva, Lev zas uchranitele svého, Požívali tu obadva Všeho dobrého spolu i zlého. 72 A když Heřman byl dokonal, Aby na nebi odměny došel: Lev ten žalostí hrozně řval, Nejedl, nepil, třetí den pošel. Tam na hoření Jelení, Kde rod z Bubna panoval možný, Kostel k Boží slávě a cti Stavěl a nadal náš vládyka zbožný. U prostřed toho sladce spí, Lva jeho kůže mu pod hlavu dána. Odpočívej tam v pokoji Tělo slavného Českého Pána! 73
Píseň dívky.
Ach, co jeho zpěv mě jal, Libuji si stesk a žal, Večernímu žertování Srdce mého touha brání, Protivným se smích mi stal. On, jenž útěcha jest má, Smutně na mne pohlédá; Dosléchám-li nářku jeho, Plyne slza z oka mého, Sotva tajit se mi dá. Již mi s tváří bázlivou Při tanci dal kytku svou: O, jak ta je zachována! Každým večerem i z rána Polévám tu rozmilou. Ale ach, kdo rady dá, Co mu dám já nebohá? Chceli by mu kvítky dány, Hnedle budou natrhány, Ale ach, kdo rady dá? 74
Kurcius.
Slunce bledne, nebe se kalí, Žáry uvadá palouk i strom, Vše se vůkol ve smutek halí, Pod zemí temný hromuje hrom; Plaché ptactvo upadá s výše, Hrůzou mře, co na zemi dýše. Kvirína město slavné se děsí, Bohů to sídlo posedá strach; Země se třese, peklo se běsí, Z bezedna hledá si nových drah. V kol se sloupy a chrámové boří, Svaté i nesvaté záhuba noří. A hle, v jekotu, prasku a kouři Prostřed Říma se rozpukne zem, Rozšklebí propast, a tou se bouří Nahoru zkáza u vzteku svém; Plamen nad plamen k nebesům šlehá, Ohenným vedrem moří a žehá. Morové páry ten hltan zeje, Daleko metá skály a pýř, Veškero město pohltit spěje Rozdíraje se široko, šíř. Čeho se uchopí jeho šíle, Upadá obětí mu té chvíle. 75 Římanín bohů umířit spěší, Do chrámu tlumí se polekán, Plnými žertvami Kvirína těší, Jenž jest města stavitel, pán; Ke všem milostným bohům se schází, By jej i tenkrát zbavili zkázy. Kněži se věštkyně neomylné, Sibylly samé již tázají, A po třídenní prosbě pilné Tuto odpověd kázají: „Řím ať do propasti té hodí, Cokoli nejvzácnějšího plodí!“ Konsul hned znaky vlády tam vrhá, Ženy drahých klenotů svých, Vojín kořisti se stěny trhá, Neželí vínků si dobytých; Čeho kdo nejvíc byl žádostivý, To vše hltá jícen ten chtivý. A vždy páry morové zeje, Daleko metá skály a pýř, Všecko město pohltit spěje Rozdíraje se široko, šíř; Čeho se uchopí jeho píle, Upadá obětí mu té chvíle! 76 Po lásce bohů a po lítosti! Neznikneme těch pekla tlam! Kdo nás černého Styxa sprostí, Když jsou i věštby bohů klam? Odvracejí se od lidu svého Po věky dlouhé jim mileného! Myslí všech se zoufalost jímá, V divokém hluku se z města trou, Reptání proti Kvirínu hřímá, Že chce vyhubit obec svou. Hle, tu jezdce viděti v skoře, An k té propasti pobodá oře. Vizte Kurcia udatného, Kam jej nese ten drzý cval? Nenasazuj života svého, Nedobudeš tam obrany chval! Neb kdež odtáhli bohové paží, Tam se smrtelník nadarmo snaží! Vítěz postane u tlamy kraje, K lidu se obrátí zvolaje tak: „Bohy by smířil, nedozraje Všeliké vlády velebný znak, Ani zlato, ni kamení skvostné, Ani kořist ukojí zlostné. 77 Kvirín jen na toho laskav hledí, Kterýž miluje obec svou; Pro ni a pro bratry krev svou cedí, Rád pro ně ve tmu jde žalostnou: Věztež! ten že i v nehodě zdejší Jestli Římu ten nejvzácnější!“ Hláše, a ochotně Orku se oddá, Jakoby k vítězké slávě hnal, Zpurného oře k propasti bodá, Vrhne se v dýmů a plamenů val, Za ním se pýř a kamení hrne – Užasne lid, a v obdivu trne! A hle! propast se nad ním celí, Zavřena tůně moru a par; Říman se plesu oddati smělí, Děkuje bohům záhuby zmar. Pamět Kurcia hrdinného Nevyšla po věky ze srdce jeho! 78
Marnost nad marnostmi.
Já si nezakládám na ničem! Juchej! Proto na světě tak blažen jsem, Juchej! A kdo nehrá na ničemnou, Přiťukej a zpívej se mnou Při dopitku mém! Já stál o zboží a o jmění, Juchej! To že blaží, liché domnění! Ovej! Peníz, který jsem tu popad’, Tam se hned mi zase propad’, Bylo po jmění. Teď já k ženským srdce přikládal, Juchej! Ještě dosud bych se za to pral! Ovej! 79 Falešná si jiné měla, Věrná mě zas omrzela, Vhodnou jiný vzal. Pak jsem o cesty a jízdy stál, Juchej! Opustil svou vlast, a táhl dál, Ovej! Tu mi nešlo k duhu sídlo, Tam ne spaní, tu ne jídlo, Domů jsem si přál. Zas jsem dával na slávu a čest, Juchej! Ihned jiný slovutnější jest, Ovej! Jak jsem zvedal hlavu výše, Každý zlořečil mé pýše, Každý kul mi lest. Vydal já se ve válku a boj, Juchej! Zahnal mnohý nepřátelů roj, Juchej! Následoval polních rohů – Až jsem ztratil koulí nohu, Hned jsem složil zbroj. 80 Já si nezakládám na ničem! Juchej! Pánem celinkého světa jsem! Juchej! K pití volám dobrou chasu; Zpěvu konec tu i kvasu – Nuže! dopijem’! 81
Jitka.
„Zastav, divý nevěrníče! Ty jsi Jitku zapomněl, Věčnou oddanost jí líče S věrnou láskou žert si měl. V jejím jméně já tu stojím, Zodpověď se mečem svojím!“ Tu se Lubor hrdě supí: Kdo mé kroky stavit smí, A mé zvolné skutky tupí? Odkrej se mi jízlivý, Kdo tak drze k půtce zoveš, Ve vlastní ať krvi ploveš! „Pohleď na štít, znám jest tobě, Nevěsty tvé bratr jsem, Z Prus já v pravé této době Navrátil se v českou zem; Proto spusť své hledí, pravím, Nech, ať Jitku hoře zbavím.“ A již Lubor v půtce běsné Na mládce svůj soptí hněv, Zbodne jej, ten k zemi klesne, Proudem se mu valí krev; Lubora však hrůza jímá, Trna přilbici mu snímá. 82 Běda! zří, an oko hasne, Jenž ho ctilo nade svět; Slyší usta jindy spasné „Lubore,“ dít naposled; Jitka padla mečem jeho Mstíc a skončíc bolu svého! 83
Na vlast.
Vlasti má, ó vlasti má, Česká vlasti rozmilá! vyjasni zas obličej, S důvěrou se k sobě znej! Zbor.
Vlasti má, ó vlasti má, Česká vlasti rozmilá! Odvracuj se od ran svých V boji svatém dobytých, Zjevují tvou ctnost a čest, Nepřátelů zlost a lest. Zbor.
Vlasti má, ó vlasti má, Česká vlasti rozmilá! Ještě lev tvůj udaten, Jak byl mnohý slavný den, Nekles’ za nehody v prach, Tvá buď sláva, vrahů strach! 84 Zbor.
Vlasti má, ó vlasti má, Česká vlasti rozmilá! Nad syny si nezoufej, Zas je za své věrné měj: Miluje tě, kdo tě zná, To buď radost, pýcha tvá! Zbor.
Vlasti má, ó vlasti má, Česká vlasti rozmilá! 85
Podobenství.
V hustém mraku Jeví zraku Dub se zpráchnivělý: Podoben mu celý, Kdo chtě sám se skvíti Bratrů neosvítí. 86
Kletba zpěvce.
Před věky zámek jeden tak slavný a vysoký stál, Lesk jeho v daleko v kraj, až po siné moře plál, Kolkolem vil se vonných zahrad květnatý kruh, V tom se prýštily prameny čerstvé v leskotu duh. Tam stolil král, maje zemí a vítězství nad hojnost, Zpupně stolil tak škared a bled a útěchy prost; Nebo co myslí, to hrůza jest, a co hledí, to hněv, A co mluví, to hoře, a co píše, to krev. Do toho zámku se bralo šlechetných pěvců dvé, Jeden měl kadeře zlaté,druh vlasy šedivé; Starý seděl na koni švárném s harfou svou, Po boku kráčel mu mladý s myslí ochotnou. Starec dí mládci: „Nyní, můj synu, připraven buď, Nejhlubší zpěvy pěj, zvuky nejplnější luď, Všech seber sil, i želu i radosti plamenné: Jdem’ dnes pohnout královo srdce kamenné!“ A již vešli v tu vysokou síňci sloupovou; Na trůně uveleben sedí král tam s chotí svou, Král tak strašnoskvostně, co krvavá severní zář, Královna – – jakby v to hleděla Luny milostivá tvář. 87 Starý se uchopil strun, a ku podivu je bral, Že zvuk plněj’ a pořád plněji rokotal, Na to vynikal jasných jinocha hlásků svor, Mezi to starce zpěv, co temný duchů zbor. Zpívají jaro a lásku, blažený, zlatý čas, Svobodu, vážnost muže, tu svatost a víru zas, Zpívají o všem krásném, kam lidská srdce lnou, O všem velikém, jímžto se lidská prsa dmou. Tlupě dvořanů zachází k smíchu a haně chuť, Bohu se koří králova vítěze pyšná hruď: Královna plynouci v citech sladkých a žalostných, Hodí zpěvcům odměnu růži z ňader svých. „Vy jste mi zavedli lid, a vábíte ženu mou?“ Okřikne král je, třesa se na rukou, na nohou; Hodí mečem, ten blýskna se v jinocha prsa vryl, Místo zpěvů z nich pramen krve se vyprýštil. A jako vichřicí rozprchnut byl slýchač i host, Jinoch se v náručí mistra odebral na věčnost; Ten ho obalí v plášť, a položí na oře, Uváže pevně, a opustí zámek slz umoře. Ale za branou vysokou zastaví zpěvec kmen, Chopí se harfy své, jenž uměla divy znět, O sloup mramorový ji tam na kusy rozrazí, Potom volá, že hrozně to v zámku a zahradě zní: 88 „Běda vám, síně pyšné! nižádný více čas Neproníkej vás písně a harfy lahodný hlas, Nářek jenom a vzdechy a otroků šept a strach, Až vás ušlape pomsta v hnilinu, rum a prach! Běda vám, zahrady vonné, jež růží máje zář, Patřte na tuto nebožtíkovu bledou tvář, Abyste vadly, a prameny všecky vás minuly, Abyste za krátka pusté a zasuté zhynuly! Běda ti, potvorný zbojce, ty kletbo zpěvectví! Nazmar buď bažení tvoje po krvavé slávě a cti, Zabylé jméno tvé noc na věky věků krej, Prázdný vzduch je co poslední chropot do sebe vej!“ Starý zpěvec to volal, nebe to slyšelo, Zdě se zbořily, síně se sesuly na celo; Jediný sloup tam svědčí bývalou slávu a moc, A i ten již trhlý můž padnout tuto noc. A v kol na místě vonných zahrad jest dálná poušť, Žádný strom tam nestíní, pramen nevlaží houšť, Žádný zpěv jméno krále nejeví, nikde mu čest, Zhynul a zapomenut! – to kletba zpěvce jest! 89
Na basu.
Baso, baso, bruč! Komu srdce v těle, Nech se těší směle, Skákati ho uč! Jestli komu žluč Kypí na jiného: Vyhoukej ji z něho, Baso, baso, bruč! Houkej, houkej, hluč! Tvé ať bruky brání Všemu pomlouvání, Baso, baso bruč! Baso, baso zvuč! Ať tu políbení Dívky slyšet není, Baso, baso bruč! 90 Hlukem toho muč, Kdo se štítě noty Bloudí do samoty, Baso, baso, bruč! Do uší mu huč: Jen kdo vesel bývá, Věku používá, Baso, baso, bruč! 91
Daření blaží.
Milostný jest dívky hled, když kývá, Pijána hled milostný, než pívá; Úsměch pána velit smějícího, Slunce svit tě v podzim hřejícího: Milostnější proti tomu všemu Bývá, když se k daru malinkému Ruka potřebná tak pěkně dere A co podáno jí, vděčně bere. Jaký hled! jak pilen díky vzdávat! Na ten patř, a vždycky budeš dávat. 92
Bětulinka.
Když já spatřil Bětulinku, O, jak se tu semnou dálo! Ve dne, v noci se mi zdálo Jenom o té rozmilé. Arci hezká jest i Minka, Terinka i Karolinka: Ale Pražská Bětulinka Nade všecky laskavá! Ve Francouzích nepokojných Jsme co vítězové stáli; Tam se dívky na mne smály Ve městech i na venku. Arci hezká je i Minka, Terinka i Karolinka: Ale Pražská Bětulinka Nade všecky laskavá. Ve Vlaších já ležel dlouho; Děvčata v tom parném kraji Také rozpalovat znají, Nikoli však milovat. Arci hezká je i Minka, Terinka i Karolinka: Ale Pražská Bětelinka Nade všecky laskavá. 93 Z Prahy dodáno mi lístku, Ve kterém mi sladce touží, Že se beze mne tam souží, A že bude věčně mou. Arci hezká je i Minka, Terinka i Karolinka: Ale Pražská Bětulinka Nade všecky laskavá. 94
Jiří Popel z Lobkovic.
Na Ličkově, na svém hradě, Který z hustých lesů čněl, Vězeň o žízni a hladě Slavný Popel zdlouha mřel; Neb ho králi v podezření Uvrhnulo mrzké vření Jeho dávných nepřátel. Boheš těchto nejkrutější Si jej na ostrahu vzal, A že vězeň mdlý a mdlejší, S radostí se doslýchal. „Tu kde pozvedal své hlavy, Ať se staroch ve tmě slaví!“ Říkal, a všech oslýchal. Mučeného tělo sešlé Hrobu svého hledalo, Vědomí však doby přešlé Duši jeho zvedalo; Aby slynul přede světem Opět ctného jména květem, Skonati mu nedalo. 95 Jediná ta žádost jeho V žaláři mu ruší sen, Jakby smířil krále svého, Přemítá i noc i den: Tu jest jednou ve svém bdění Z hlubokého přemýšlení Blízkým dupem vybuzen. Věžní závory a dvéře Rozražuje síla ruk, Ve spěchu se k němu déře S pochodněmi drábů hluk; Ale hledy jejich jasné Jeví navštívení spasné, Nenesoucí nových muk! Hradeckého v jejich čele Vidí jeho matný zrak, Věrného vždy těšitele, Co jej pojal věže mrak; A než Popel vstana z lůže, Co mu nese, ptát se může, Osloví jej onen tak: „Blaze tobě, milý pane! Štěstí se ti vrátilo, Vězení ti křivdou dané Nenadále zkrátilo! 96 Nepřítele strážce tvého, Bohše nelítostivého. Boží rámě schvátilo. Letěl dnes dle svého zvyku Objet hradu v ranní čas, Divý u divokého ryku, Až byl oře posed’ ďas; A jak zuřivě jej krotil, Po skále se s koněm skotil, Krkavců a vlků kvas! S nevolí jsme jeho zlobou Mučena tě věděli; Zdařilo se dnešní dobou, Čeho vždy jsme hleděli. Jeho hlůzu prchlou víme, S radostí tě pána ctíme, Padouch, kdo jí nedělí!“ – „„Zdráv buď! zdráv buď, milý pane! Opět budem’ tvými slout!““– Tak lid volá, slza kane, City plynou v jeden proud; Všickni se co k otci derou, Dávní láskou, dávní věrou Odepat mu tížných pout. 97 Ale Lobkovic jim velí: „Netkněte se rukou mých! Žel vám, že jste semo směli, Zrádci velitelů svých! Šetřit jest mi slibu svého, Též mým vrahům podaného, Nehleděti spiklů zlých. Vězte! já jsem slavně zrozen V rodu mého lůně ctném, Nechci býti vysvobozen Dobrých lidí zločinem! Tudíž do Pražského města, Ku králi buď vaše cesta, Toho zpravte o tom všem! Mne však nechte tuto dlíti, Nevina až vzejde má, Až mi dáno se ctí jíti V tovaryšstva bývalá!“ Takto stařec pravil přísně, Odvrátil se z jejich tísně, A kles’ na kolena svá. Hradecký a hejno jeho S podivem naň zírají, Muky jejich pána ctného 98 Srdce želem svírají. Neosmělují se více, V duchu s ním se žehnajíce Zpět se odebírají. 99
Nespokojená.
Všude, kam jen oko stačí, Na opak se děje: V létě se nám slunce mračí, V zimě sněhy hřeje. O žně s námi déště hrají, V jaře kvítí vadne, A když hrozně uzrat mají, Fučí větry chladné! V patnáctém se vdala roce Mlynářovic Anna: Já jsem dvadcet na vánoce – A vždy ještě panna! – 100
Cikánka.
Cikánka ta Valaška Stan si zbudovala; Dívčina se celou cestu Po cikánce ptala. „Cikánko, ty Valaško! Konej vůli moji: Udělej ty Kozáčkovi, Ať již o mě stojí!“ Cikánka ta Valaška Po vůli jí byla, Ustřihla jí rulík rusý, A pak upálila. Cikánka, ta Valaška Po vůli jí byla, Upálivši rulík rusý Hocha napojila. „Pročpak voda zkalená? Či ji vlna zryla? Proč pak děva zarmoucena, Či ji máti bila?“ 101 Bila-li ji, nebila, Ještě bude bíti: Přijdi, kozáčku, by mohla K obraně tě míti. – Aj ty lese, nešum touž, Ouvale ty chladný! Nemať rozum děvám našim, Kozáčku ty mladý! – Budu šumět, budu vát Vůkol horem, dolem; Budu másti rozum děvám, Namlouvat si kolem! 102
Sokol.
Čáp se vrátil z ciziny, Hnízdí na stodole, Ale bojovník se domů Nenavrací z pole. U husté však dubiny Vidět čerstvých rovů, Vidět kříže dubového Na hrobu tam novu. Sokol jeden z ciziny Na ten kříž si sedne: Truchlivý se hlas tu k němu Z nova hrobu zvedne: PovězPověz, věrný sokole, Viděls děvu čilou? Viděls druha dověrného, A mou matku milou? Sokol:
Viděl milou matku tvou, Děvu, druha viděl: Ale ze všech jen tvůj sokol Hledal těchto sidel. 103 Teplí vanou větrové, Tresť se větrům kloní, Děva tvá jest zasnoubena, Švárný muž stál o ni. Hlas z hrobu:
Májový byť roztál sníh, Ještě potok zbývá: Vezmi meč můj, nes jej tamo, Kde druh věrný dlívá. ViřiďViřiď, sokole, že Turek Zabil druha jeho, Smrt mou pomstí on, a matce Sleví hoře zlého. – Sokol:
Lukami se řine potok, Dokud neoddělen: Matku vyhnal druh tvůj z domu, Od ní jen jsi želen. A tvou děvu – tu si vzal Za svou věrnou choti, Sokol tvůj se o samotě Širým světem sotí. 104 Hlas z hrobu:
Kloní-li se měká tresť, Potok-li se dělí, Májový-li sníh i taje, Vždy mne země želí! S košilí mou krvavou Zaleť k matce mojí, Pověz jí, že s ní i v hrobě Její syn se kojí. A když ona na oba Klnouc zývá běsa, Turka pak a meče jeho Volá před nebesa: O, toť jistě sirný déšť S oblaků se leje, Země zlobochům těm nikdá Hrobu nepopřeje! 105
Sadba.
Mám já kvítek, kvítek z ráje, Tomu nedám vadnouti: Nastala mi radost máje, S kvítkem tím mi mladnouti. Zda si dobře neporadím, Když ten kvítek dověrně Do komůrky teplé sadím, Do srdéčka Lidky mé? Tam se ujme utěšeně, Hluboko se vkoření, Hájit budu jej codenně Ode větrů moření. Ústa mé jej budou vlažit, Oko na něj bude plát, Srdce mé jej teplem blažit, A můj dech mu chládek vát. 106
Jeřábi Ibykovi.
Ku závodům vozíků a zpěvů, Ješto Řeky k pokrevnosti jevu Pojí na Korinthských oužinách, Také přítel bohů Ibyk táh’. Apoll s milostným naň hledl okem, Sladké rty mu dal, a písní um; O lehké se holi, jarým krokem Bohem nadšen bere z Rhegium. Již se od daleka na vysoku Jeví Akrokorinth jeho oku, A v Poseidonova háje chlad Vstoupí pobožnými city jat. Vůkol ticho vše, a jenom tlupa Jeřábů se nad hlavou mu tmí, An se povětřím, co chmurná kupa, K teplejšímu jihu stěhují. „Vítán buď, ty zpřízněný mi roji, S nímž mě tu i mořem cesta pojí, Za znamení dobré tebe mám! Neboť podobný jest osud nám: Ze vzdálených krajů přicházíme Hostinský si žádajíce dům: Kéž o takém hostimilu zvíme, Který nedá křivdit cizincům!cizincům!“ 107 Hbitě bera dále se a dále, Jest již u prostředu lesa v mále: Tu se vidí, an jde pěšinou, Zastoupena ode zbojců dvou. Postaviti se jim musí k boji, Brzo ach mu klesá ruka mdlá; Neb jen struny ladit na nástroji, Ne však luky napínati zná. O pomoc on lidi, bohy vzývá, Darmo však se po obraně dívá, Třeba zvedal hlasu tklivého, Nikdež nevidí co živého. „Tedy opuštěný musím pojít, Od svých neoželen, v cizině. Rukou zákeřníků smrti dojít, Kdež ni mstitele v mé mizině!“ Dí, a těžce raněn padne k zemi: Jeřábi tu šustnou perutěmi, Zaslechne – neb již ho minul zrak – Letadel těch blízkých strašný kvak – „Vámi, jeřábové u výšině, Neozveli nižádný se hlas, Svědčeno buď o mých vrahů vině!“ Provolal, a život jeho zhas’.“zhas’. 108 Nalezeno mrtvé tělo nahé, A že to je druha líce drahé, Korinthský hned pozná hospodář, Ač byl raněnu zřel jeho tvář. „Musím já se takto s tebou sjíti! Věnec smrkový jsem doufal zde Ob vítězitele skráně víti, Jeho slávy leskem zjasněné!“ Plakají jej hosté všeho rodu Shromážděni k Poseidona hodu: Celé Řecko jímá vroucí žel, An zpěv jeho v každém srdci zněl. Lid se bouří na Prytana svého, Dráždit jeho přísnosti se trou, Aby litoval stín zabitého A ho smířil krví vrahovou. Však kde stopy, nížby z toho davu, Z lidstva sezvaného na zábavu, Z pronárodů proudících se řad Zlého zbojce bylo rozeznat? Zabili ho skety loupežníci? Zbavil se ho tajný vraha pych? Jenom Helios to může říci, Jasnitel všech skutků pozemských. 109 Snad tu opovážným krokem právě Mezi tmamy Řeků kráčí zdrávě, A co po něm slídí pomsty hrot, Blaží ho tu jeho pychu plod; Snad i na samého chrámu prahu Tamo drze bohům vzdoruje, Přimísí se směle k tomu tahu, Jenž se do divadla sboruje. Lid tam sídlo na sídlu se vlaje – Mnohý praská chrám se prohýbaje – Hosták z daleka i z blízka Řek Čeká klidně na hry začátek; Temně jen co dálné moře šumí, Budova se výší ze všech stran, V oblouku vždy výš a šíř se chlumí Až tam po blankytný nebe stan. Kdo zná pronárody, zpočte jména, Co jsou hostinsky tu shromážděna? Od Athen a břehů Oulidských, Od Sparty a od hor Fokidských, Od Asie kraje vzdáleného, Ze všech ostrovů se sešli v jev, Ticho poslouchají z místa svého Hrůzu plodícího zboru zpěv. 110 Kterýž tamo starobylým zvykem Povážně a rozměřeným šikem Ze dna divadla se projeviv Znenáhla se vine na odiv. Ženy pozemské tak nekráčejí, Nižádný to smrtelníků plod, Míry obrovské těl jejich čnějí Daleko nad každý lidu rod. Černý pláštěc o jich bedra šlehá, Vyzáblá jich ruka máchem žehá Pochodně své tmavorudou zář; Krve žádné nezná jejich tvář, A kde milostná se kštice vije Plápolajíc kolem lidských čel, Nadýmají ještěři a zmije Tam svých jedem napuchnutých těl. A již rozstupují kolo strašné Počínajíc písně žerty plašné, Které prsa lidská trhají, a na zlého pouta vrhají. Smyslů zbavuje, a v srdci plaje Zní zpěv Lític hříchu původu, A žha všechny žíly pronikaje Netrpí ni lýry průvodu. 111 „Blaze tomu, kdo prost viny, vady, Chová dětské, čisté duše lady! Toho nedostihne naše msta, Svoboden jdi dráhou života. Ale běda tomu, běda díme, Kterýž tajně spáchal vraždy zlé, Tomu na paty se zavěsíme, Noci plemeno my strašlivé!“ „A když míní uprchnouti trestu, Na křídlech se octnouce mu v cestu, Oka o nohy mu vrháme, A tak do prachu ho trháme; My jej proháníme neustále, Nesmíří žel žádný naši zlost, Až do stínů říše dál a dále, A i tam muk našich není prost.“ Takto zpívají se točíc v kole; – Tichota, co v sídle smrti dole, Tíží celý divadelní kruh, Jakoby se sám sem blížil bůh, A pak zase starobylým zvykem Kolo roztoupivše v pořadě, Povážně a rozměřeným šikem Tratí z divadla se u zadě. 112 Duch se třesa v pochybnosti tápe, Zdaž to mam či pravda ledva chápe, Koří se té moci strašlivé, Která skrytě soudí skutky zlé, Žádným posud vystíhnutá zpytem Sudby klubko tmavé vinoucí, Jsouc jen v hlubokosti srdce bytem, Světla slunečního minoucí. A tu od lavice od nejvyšší Najednou se kohos volat slyší: „Ejhle, Timothei, tlupa ta! To jsou jeřábové Ibyka!“ – Tu se nenadále nebe mračí, A hle ve pochmurném chomole Četné hejno jeřábů se zračí Táhnouc nad divadlem o kole. „Ibyka!“ – To drahé, milé jméno S novým hořem od všech uslyšeno, A jak v moři vlna za vlnou Ústa od ust otazové jdou: „Ibyka, jejž litujeme posud? Jejž nám nelítostný zabil vrah? Co tím míní? ký mu vědom osud? A co znamená ten ptačí tah?tah?“ 113 Hlasně a vždy hlasněji se ptají, Důmínky již bleskem prolétají Všecka srdce; již se jasní noc. „Znamenejte Eumenidek moc! Tyto pomstí pádu básníkova, Od vraha jim darmo doláno! Chopte jej, kdo provolal ta slova, A i toho, na nějž voláno.“ Ten, co vyjel slovy takovými, Rádby se byl nevytasil jími! Darmo však! Neb zaleklý ten hled, Tvář ta bledá značí lotry hned. Již je oba k soudci přimýkají, Soudnicí jest herní lešení; A ti zbojci ku vraždě se znají, Hromovou msty střelou zděšeni. 114
K slavnosti
40tiletého panování krále
Františka I.
Veselte se z duše celé, Kdo svou milujete vlast, Zapomeňte všeho žele, Dnes ať vládne ples a slast! Vroucné díky Jemu vzdejte, Kdo své Čechy podpírá, Jemu věnce uvíjejte, Kdo jich haně odpírá. Hlásné prozpěvujte chvály Národnosti ctiteli, Františkovi, otci, králi, Vlasti obraniteli! Ejhle čtyřidcet dnes roků Nad námi již kraluje, Věrně od svých dítek kroků Nehody vše zdaluje. 115 Brání, aby pohynulo Svaté jméno Čechů svých, Chce, by prapory jich dulo Cestou tahů vítězných. Velí, aby zpomínali Slavných otců slov a rad, Věčně z nich by příklad brali, Jak jim vlast jest milovat. Protož díky Jemu vzdejme, Že své Čechy podpírá, Věnce Jemu uvíjejme, že jich haně odpírá. Hlasné prozpěvujme chvály Národnosti ctiteli, Františkovi, otci, králi, Čechů obraniteli! 116
Učení Parsů.
Čisté jako světlo buď tvé živobytí, Světlu každý skutek tvůj se podobej, Ani mráček neměj ve tvém duchu zbytí, Všemu jasno kalícímu výhost dej. K duchu podobě buď čisto i tvé tělo, Hledět na světlo ti stanoveno jest: V jeho službě vše, co tvého, by se skvělo, Tato touha buď tvůj mír a tvoje čest. Sám-li žiješ, neboby se s druhy bavil, Nade všecku rozkoš o to stůj, Jakbys ani poškvrnou se nezohavil, Aby slunce obrazem byl život tvůj. 117
Holoubkové.
Vždy jak neděle svítala, Máti dcerušce zplítala V rulík prameny zlaté, Vždy jak neděle svítala, Máti dcerušku vítala: Zase očinka zňaté! Zle ji pokaždé trestala, Nosit v mysli by přestala Jezdce, který je v boji; Posléz popadne matku zlost, V nové komůrky samotnost Zazdit dceru se strojí. Cihly v okénko stavuje, Žalář výhledu zbavuje, Na práh pomyká truhly; Chléb ji dá tam a vody žber, Šití na léta místo her, Lampu také a uhlí. 118 „Seď tutu, nezdaronezdaro, rok a den, Až ti z mysli on vyjde ven, Zde ti láska ta zajdi!“ „„Z mysli nikdy ho nepustím, Že mě milujemiluje, dobře vím: Věrnou on mě tu najdi.““ Lítli, vylítli z kotců svých Holoubkové dva jako sníh Užit volného dechu; Vzhůru k nebi se zvedali, Pak zas dolů si sedali Na panenčinu střechu. „Co námnám, dívčinodívčino, za to dáš? Okno vyklube zobec náš, Abys viděla mílka?“ „„Co když jej zde i uvidím, Avšak nemohu mluvit s ním!““ K tomu najde se chvílka! Klubou holoubci první noc, Vynakládají všecku moc Svými mladými zoby; V spojky uměle dloubají, Hrabou, klubou a ďoubají, Oba do krve robí. 119 Vápno pade, a cihla dlí, Dívka slyší a vykle ní, Podá okno se lomu; Skokem dívčina z něho ven, Milý právě se tento den Vracel od Prahy domů. Hned si v náruči leželi, Po té na louku běželi, Krásné trhali kvítí; Věnce sobě tam vinuli, V blahé rozkoši plynuli, V ráji zdáli se býti. Matka z komůrky vyhlédá: Co mi pomohla péče má? Holub pomoh’ jí z klece! Co kdy přijede jezdec sám? Raději mu ji sama dám, Než ji dobude předce. 120
Ryba létací.
Pročbych měla u vodě té plouti, Jenž mi nedá ani prohlédnouti; Křídel dvé mi uděleno jest, Do povětří mi se povynést, Tam jest pravý obyt můj! Takto ryba létací dí u své pýše, A hned nad vodu se výš a výše Zvedá do větrné říše Potupujíc živel svůj: „Hle jak vysoko již lítám, Ptáky co své druhy vítám!“ Moudřejší však její marné hřičce S úsměchem se dívajíce Myslí: Mine krátkozrakou tu, Že čím výš se mrští nad vodu, Tím se podepírá na ni více! 121
Zopír.
Po kořisti dychtě, hrůzu plodě, Vede na Africký břeh své lodě Mekky ctitel Abdallah; A hle již se v mále Žene nenadále Ku Tripoli Arabčanů tah. Však než doderou se ke zděm, branám, Opře slavný Řehoř se jich ranám, S vojem svým jich staví spěch; Na pomoc a radu Poslán ze Carhadu Křesťanům ten vítěz v bojích všech. An se žene po horlícím hejně, Jede vznešnému krokem stejně Po boku dci milostná, Tělo háv, a lbice Kryje zlaté kštice, Něžná ruka v oštěpu se zná. 122 Zvolilať si mužů práci smělou, Máchat kopím, naměřovat střelou, O luky stát, o kuše, U řinčení zdroje, Jako božka boje, A vždy krásná jako Venuše. Otec pozvedna i ohledna se Mysli dodává své branné chase, Jíž mu štěstí svěřeno: Nuže, neváhejte, Muži, končit spějte, Na Abdallah jen buď měřeno! Kdo mi podá hlavu zabitého, Dnes jej obejmu co syna svého, Krásnou Marii mu dám; Vzácná odměna ta, Nad to hojnost zlata Pro ni věnem v pokladnici mám. Aj tím síla křesťanů se zdvojí, Arabčané ledva ještě stojí Jejich proudu hněvnému; Abdalláh tu chvíli, Do stanu se chýlí, Aby ušel hrobu zjevnému. 123 V poli mu však válčí věrnou péčí Zopír, mocný hroma blesk ten v seči, Oupor množí jeho hněv, Zuře dál a dále Udolává stále, Až mu ostruhu již barví krev. K vůdci kvapí: Ty tu meškáš, praví, Abdallah! co chlapec hledě zdraví, Nevšímáš si druhů běd; Tu se v stanu měkém Rmoutíš nad outěkem, Maje Kalifovi dobyt svět. Co, by mohl zmarnit nás a svésti, Křesťan vymyslil, to rovnou lestí Také jeho sílu zkaž; Slib ty bez prodlení Svým to stejné jmění, Také ty se štědrým poukaž! Prohlaš věřícím ta slova směle: Kdokolivěk vůdci nepřítele Setne hlavu bitvou tou, Vzácnou za odměnu Dostane se jemu Krásná Marie dnes nevěstou. 124 Abdallah to hlásaje se zmuží. Slib ten jeho bojovníky tuží, Oni trou se v čerstvou seč; Zopír pádí v čele Na vítězitele, Vetne v Řehoře svůj ostrý meč. Křesťané své spásy v městě dbají, Arabčané na ně dotírají, Ulicemi proudí krev; A již v předu, zadu Ze čtvera tam hradů Věje prorokova korouhev. Dlouho Marie se vrahu zpírá, Ten ji však již kolem uzavírá, Marný všechen její zdor; Jatou v smutném líci Devu plakající Vede k Zopírovi hlučný zbor. Počne jeden v kole shromážděném: „Statný Saracene, vzácným plenem, Marii buď obdařen, Hrdinskou jsi snahou Vydobyl tu drahou, O niž bojováno tento den.“ 125 Odpoví ten žertem pohrdlivým; Kdo mi spílati smí zisku chtivým? Kdo mé srdce stroje svést Lícet na mě sítě? Bojoval já lítě Pro Boha a Mahometa čest! Nevnadí, co vás, mne Řecké panny; UtecUtec, děvo! opusť muže stany, Rozmařilci hov a boč; Nenaděj se blaha Od křesťanů vraha, Otce plakej, na Zopíra soč! 126
Na větýrek.
Poslyš, větýrkuvětýrku, mé rady: Uhlídáš-li děvče mé, Nevěj na ni mírně chlady, Ale žáry plamenné. Jestli hrdá se tě zeptá: „Proč ty na mě žehů těch?“ Ať jí vanutí tvé šeptá: Jeho po tobě to vzdech! 127
Čestmír.
Já pro Čechy život bych v obětu dal, Jak někdy Čestmír slavně to volil, Když na nepřátele vlasti se hnal, A za svého vévodu krev svou prolil. Ty Čestmíre slavný, ještě jsi živ, Tvá paměť u Čechů trvale kvete, Co Jaroslava udatný div, Co boje Žižkovy ctěné a kleté. Já pro Čechy život bych v obětu dal, Jak někdy Čestmír slavně to volil, Když odění Neklana na se vzal, A Vlaslava zakole krev svou prolil. Čech věčně tě za to slav a chval, Žes někdyněkdy, ČestmíreČestmíre, slavně to volil, Žes na nepřátele vlasti se hnal, A za svého vévodu krev svou prolil! 128
Věnečky.
Dívka u praménku sedí, Věnečky dva uplétá, Slze roníc na ně hledí, Po milenci se jich ptá. „Jdi, ty květu bělavéhobělavého, Do potůčka, budiž můj, A ty červenýčervený, buď jeho, Věrně vedlé něho pluj.“ Věnečky tu oba plovou – Tluče srdce toužící; Nepoznal snad lásku novou, Ji ach věčně soužící? „Vida! má mě na paměti! Věnečky se scházejí: O, již nám co neviděti, Na hlavy je sázejí!“ 129
Hradník Bělohradský.
Jak ten hradník Bělohradský Ku srdci hned ruku tisk’, Když byl ponejprvé spatřil Zemanku ze Solopisk! Od té chvíle ustavičně, Kdykoli se zpívat jal, První onen srdce tlukot Jeho zpěvy pronikal. Ale málo prospěl jemu Ves ten sladký zpěvů žel, Nikdá nesmí neboh doufat, Na jejím by srdci dlel. Byť jí mnohá píseň pěkná Něžnou radost plodila: Vážně choti nádhernému Po boku vždy chodila. – 130 Umínil si tedy hradník Prsa v ocel vpraviti, Křížem na něm pou’atým Srdce tlukot staviti. Když byl statně v zemi svaté Mnohý den juž bojoval, Projel šíp mu kříž a krunýř, Až do prostřed srdce klal. „Slyšíš, panoši můj věrný! Jak to srdce doklepá, K zemanínce ze Solopisk Přenést je buď péče tvá! –tvá! –“ V posvěcené, chladné zemi Pochovali tělo ctné; Srdce jen, to unavené Ještě nemá pokoje. V zlatou nádobku se klade Dobře balsamované, A již v korábu je panoš Pečlivě má schované. Bouře hučí, vlny bijí, Stěžně drtí blesk a blesk, Teskně tlukou srdce všecka, Jednoho jen mine tesk. 131 Zlatem září slunce opět, Již se lesknou báně měst, Zaplésají srdce všecka, Jenom jedno tiché jest. A již lesem Solopiským Kvapí sluha s pokladem, Najednou tu zahlaholí Trub a lovců hluky v něm. Ze křovin tu šustne jelen, V srdci mu hrot ostrý tkvěl, Zepne se, a potom sklesna U panoše nohou sšel. Ejhle! zeman ze Solopisk, Který byl to zvíře bod, Klopotá sem s lovci svými, Panošův ti staví chod. Po skvělé té skříni zlaté Ruce chasy sahají; Ale panoš postoupí, Ruku nastavuje dí: „Tuto chovám srdce zpěvce, Který v boji svatém stál, Srdce Bělohradského, Nechte v pokoji je dál! 132 Umíraje on mi velel: Jak to srdce doklepá, K zemanínce ze Solopisk Donest je že péče má.“ Paní ta mi dobře známa! Zeman mluviti se jal, A tu zlatou popelnici Uleklému rychle vzal. Pod svůj plášť ji ukryv jede V záští k činu lstivému, Tiskne srdce mrtvé, chladné Ku vřelému, mstivému. Přiklopotav na hrad káže Kuchařům hned ku peci, Jelena dá připraviti, Srdce vzácné upeci. Potom kvítím obložené Na zlatu je přinesou, Kdyžto zeman ze Solopisk Za stolem je s paní svou. Laskavě je podávaje Žertem ku spanilé dí: „Ode všeho, co si zlovím, Vám vždy srdce náleží.“ – 133 Jak je paní jedva jedla, Do pláče jí bylo tak, Že jí srdce usedalo, Slzami že pošel zrak. Tu se zeman ze Solopisk Do krutého smíchu dá: „O holubím srdci praví, Jedlíka že k pláči má: Čím vícvíc, paní roztomilá, To, čím já vás častoval, Srdce Bělohradského, Jenž tak sladce pěje lkal.“ Když byl zeman takto mluvil, Tu a jinam hanu zlou, Zemanka se vážně zvedne, Praví řečí zvýšenou: „Velkou učinil jste křivdu, Licho vaše domnění; Takové však srdce jídat, Snadno mysl promění. Mnoho na mysl mi mane, Co mi někdy zpívával, Kdo mi za živa byl cizím, Ten co nebožtík mě jal! 134 Já jsem smrti věnována, Hnusí se mi každý kvas, Co jsem došla srdce toho, Nesmím jiné krmě zas. Vám však přeji ku posledu: Boha milost soudem svým!“ – To se někdy přihodilo Se srdcem tím zpěvcovým. 135
Nad potůčkem.
Nad potůčkem Kalina se kývá, Na ní ptáček Nade všecky zpívá Nad potůčkem. Nad potůčkem Skví se střecha bílá, Pod ní mlejnek Všecky nademílá Nad potůčkem. Nad potůčkem Dívka mele v mlejně, Nejkrásnější V celém dívek hejně Nad potůčkem. Nad potůčkempotůčkem, PtáčkuPtáčku, se jí dívej, O mé lásce Milé dívce zpívej Nad potůčkem. 136
Staniště smrtedlné.
Ejhle v kole zlatých klasů Jaká truchlivá to poušť! V ní co zasvěcena ďasu Vyniká jen bezu houšť. Pověz mimi, starče zběhlý, Proč v tom keři sůva lká, Kdo tam náhlou smrti lehlý Živé hrůzou posedá? „Kdo tu mrtev hrůzu plodí, Plodil hrůzu také živ, A kdo po dědech se rodí, Posud jest ho pamětliv. Bratr Žižka Čechů mstitel Na cizáků lichosti, Kalicha i krve ctitel Tamo skonal v tichosti. 137 Všude vítěz v každém boji Dojel s bratry těchto lan, A kdež nyní bez ten stojí, Postaven byl jeho stan. Posud chtěla vůle Páně, By se bičovati bral, Morové ho vzdala ráně, Když byl světu odolal. A hle staniště to trudné Zahajuje mnohý div; Běda mu, kdo mysli bludné, Památky té nebedliv. Kdo se drze osměloval Porušovat místo to, Každý sobě zkázu koval, Nevyšlo mu na dobro. Který rolník lado totéž Zorat drznul v půdu svou, Býci po práci mu po též Padli ranou morovou; Jiný velel bez ten kopat, A kdo kopal, sám se kop’, Zle i toho svízel dopad’, Kdož byl velel tento rob. 138 Proto smutným leží ladem Staniště to ještě dnes, Všecko umírá tam vadem Mimo tento hustý bez. Na jaře vždy v kráse nové Vyráží již mnohý věk, Aby znali potomkové, Kdeže skonal Žižka rek.“ 139
Topol.
„Hle já vysoko se vznes’ Nade stromy všecky!“ Honosil se topol kdes Raduje se děcky. „Není proč ti nádherně Nižší nás tu hanět: Neb se tobě, brachu, je Všemu větru klanět.“ 140
Láska prozrazená.
My se líbali v noci, Nikdo se nedíval, Hvězdy na nebi stály, Kdo by byl na ty dbal! Jedna do moře padla, Šeptla to tomu as, Moře zradilo veslu, Veslo pak plavci zas. Plavec o naší lásce Milé své dívce pěl: Nyní pěje to každý, Nikdo to neviděl! 141
Trest.
Měsíc svítí na hory Kavkaské, Osadu kozáků noc ukryla tichá, Toliko jeden sedí a touhou mře; Po čemčem, kozáku, tvé srdéčko zdychá? Kozáku, co se trudíš zamyšlen Jakoby srdce tluky tesklivě čítal? Hledíš k tichému potoku den jak den, Kde jsi milenku poprvé viděl a vítal? Hodina shlednutí byla již minula, Krásná Čerkeska ještě k potoku nešla, Kde se mu ponejprv okolo vinula, Kdež mu ponejprv na věky do srdce vešla; Kdežto on lásky ohněmi zanícen Sliby se zamlouval v půlnoční době, Že chce věčně žíti své Fatmě jen, Spasitele svého že odvykne sobě, 142 A jak upírá tam k potoku zrak, Čerkesa tichým krokem stoupati zočí; Šerý horal, nevěsty bratr, co mrak Obalen v burku* svou se k chaloupce točí. Čerkes ten byl kozáku pobratřen**, Ale sestřiny lásky tajemství shledl – Běda ti, Čerkesko, že tě kozák ten Nepovážlivě k činu hříšnému svedl! „Sestru ty doufáš u potoka tu zřít,“ Praví Čerkes, „dnes ji nadarmo čekáš. Ty jsi přísahal, ji za ženu vzít, Pojmi ji! Ty mlčíš? Toho se lekáš? Poslyš! tři dni ještě ti volím dát, By jsi s námi se spojil za muže děvy, Ale nebudešli mi ku slovu stát, Třetího dne se Fatma ti zjeví.“ Pravil Čerkes a šel. A po tři dni Kozáka i láska i svědomí souží: Jak má víry se spustit a spasení, Jak má opustit děvu, po které touží! * Plášť plstěný. ** Vlastně Kunak, co u Srbů pobratím.
143 Jak se třetí večer byl dostavil, A se na kozáka neboha snesl, Zoufale líce trpkými slzami myl, A pak zmožen na lože trnivé klesl. Tluče se. Otevře. A strašliv a bled CerkesČerkes šat nesa v rukou k němu se blíží, Vztekem a bolem proměněn jeho je hled, Ve zraku divém se mu bleskové kříží . „Sestra je zde, by s tebou šla v bratření,“ Zamumře v úsměchu a zuřivém stavu Vykulí ze šatu kozáku k patření Obět své pomsty, jeho milenky hlavu. „U nás děvici, která pozbyla cti, Umříti jest! Tys Fatmy klamavý ctitel. Nyní ji polib! Skládej jí přísahy! Já jsem ti pobratřen – však v nebi je mstitel!“ Kozák vyjeven upne divoký zrak Němě na hlavu své milenky svedlé, Padne k ní, a zlořečí osudu pak, Líbá ji ústa, a zasnubuje se zbledlé. Kavkas se září v osvětě růžové, Hetman čte své zástupy u pilném zření, Nalezá svojích všech, jen jednoho ne, Mladého kozáka? – ba toho již není. 144
Hero a Leander.
Vidíte ty zšedivělé Věže slunným zlatem skvělé Jak se proti sobě pnou? Kde se šumně toky Hellské Skrze skály Dardanellské Vysokou tou branou trou? Znamenáte, jak to hlučí, Ouskalím an bouří val? Asii trh’ od Eurropy, Ale lásku nelekal. Leandru a Heře vjela Amorova bolná střela V srdce božskou mocí svou. Hero, jako Hebe tkvoucí, On, rek jarý, honbou vroucí Těkal horem, dolinou. Ale otců zporům hněvným Nebyl jejich sňatek vhod, Protož visel nad propastí Této lásky sladký plod. 145 Na Sestové věži skalné, Na kterou se moře valné Věčně bouříc dobývá, Panna o samotě sedí, Na břeh Abydový hledí, Jehož milý obývá. Ach, tam na pomoří dálné Nemůže most žádný vést, Žádný člun tam nepřeváží, Láska však si najde cest. Z Labyrintha svodných vití Vyvozuje jistou nití, Také blouda chytřit ví; Kloní ve jho šelmy lité, Spřáhá býky plamenité Ve pluh diamantový. Sám Styx devět řek té smělé Kroků nezastavuje, Ona říše Plutonovy, Co jí milo, zbavuje. Také do mořských těch valů Honí u toužebném palu Odvážný Leandra krok; Než se Phoebus skryje celý, Uvrhuje se jun smělý 146 Dolů v tmavý moře mok. Děle vlny silnou paží Plove k břehu milému, Kam ho zůve plamen hlídky Svítíc plavci čilému. Tam smí u náručí měkém Zahřívat se lásky vděkem, Božského čít blažení; Tam mu po umdlivém plutí Blahé chystat obejmutí Amora je snažení. Až Aurora meškavého Trhne ze snů vnadících, A zpět z lůna lásky vpudí Zase do vln chladících. Tak jim třidcet sluncí v letu Zaminulo tajno světu U blahosti rájové, Jako svatebníků slasti Záviděné v bohů vlasti, Věčně mladé, májové. Nikdá štěstí neokusil, Darů kdo, jež nebe dá, Kradmo na pekelné řeky Kraji hrozném netrhá. 147 Hesper střídal ve dní mnoze S Aurorou se na obloze; Ale ve snách medových Blazí stromů padat zdobu Nezřeli, ni blízkou dobu Zimních vichrů ledových. Že den víc a víc se krátí S radostí se dívali, Bloudně za delší slast nocí Zevsu díky zdívali. Den a noc již v rovné váze Na nebeské stáli dráze, Milující panna zří Stojíc na hradecké hoře, Jak se Phoebusovi oře K nebe kraji schylují. Nebe bylo tiché, rovné, Jasné jako zrcadlo, Nižádných se ani vánků Na hladinu nekladlo. Semtam jevíce se oku Bujně u prohlídném moku Delfí-niDelfíni se míhali, Vzhůru ze hlubiny všady Thetidiny šedé řady 148 Pestrých ryb se zdvíhaly; A jen ty jsou znamenaly Tajné lásky znik a zrůst: Ale Hekate jim zamkla Na věky jich němých ust. Ze krásna se těšíc moře K živlu dívka u pokoře S lahodou se mílela: „Bohu! tvář ti neklamlivá! Ona ústa byla lživá, Jenž tvou vírou spílela; Klamné pokolení lidské, Krutý otce mého zpor, Ale ty jsi dobrotivo, Tebou pohne lásky mor!“ „Ve zděch pustých, krytých mechy, Věčně bych tu bez útěchy Uvadala u žele; Tys ten, jenž mi jistě vodí Semo bez mostu a lodí Do náručí přítele; Hrůzy plná jest tvá hloubka, Strašlivý tvých valů tok, Tebe uprosí však láska, Tebe zmůže smělý krok.“ 149 „Neb i tebe, proudu boha, Ranil Amor všecko moha, Když nes’ děvu spanilou, Hellu ve květoucím věku S bratrem jsoucí na outěku, Zlatý beran hloubí tvou. Její rozmilostí zmožen Z mrakové jsi tůně sáh’, A ji s jeho rouna dolů K sobě na dno moře stáh’.“ „Bohyně jsouc s bohem nyní U podmořské u jeskyni Nesmrtelný tráví věk; Nápomocna lásce tklivé Zkrocuje tvé chtíče divé, Chystá plavci přístavek; Helle! bohyně ty krásná! Tebe vzývám o pomoc: Známou přivediž mi dráhou Milence i dnešní noc!“ A již po moři se kalí, Již i plamenníku paly S cimboří je vidět zvát; Tajně mají ku provodu, Znamení přes pustou vodu 150 Milenému smělci plát. Hučí to a šumí z dáli, Vlnu kryje šero chmur, Již i hvězda pohasíná, Již je slyšet hromy bur. Na pláň nedohlednou zraku Lehne noc, a z lůna mraků Přívaly se houštějí; Oblohou se blesky kříží, Ze všech stran se vichry svíží Ze vězení pouštějí, Vyrývají tůně hrozné U bezedné hloubi vod, Že co pekelnou se tlamou Rozšklebuje moře spod. „Běda!“ ústa její zněli: „Kýmu bohu se mne zželí! Ach oč úpěl k nim můj hlas! Jsou-li prosby vyslyšeny, Jestli on se v klamné pěny Vydal v bouřlivý ten čas! Všecko moři zvyklé ptactvo Utíká se z těchto dráh, Všecky v bouři pevné lodě Skrývají se v zátokách. 151 „JistěJistě Mílek, mocný rádce Zase smělého sved’ mládce, Že se plavby dopustí; Sliby dal mi při loučení, Sliby lásky, nad něž není, Z těch jen smrt ho propustí. Běda! v tom ach okamžení Zápolí on s bouří rek, Již jej do své tlamy hltá Rozjitřených tůní vztek.“vztek. „MořeMoře klamlivé, tvá vnada Potutelná byla zrada. Zrcadlu jsouc podobné Licho jsi své vlny krylo, Aby jsi jej vyloudilo Do šalebné říše své. Nyní prostřed proudu tvého, An mu návrat zamezen, Vypouštíš na zrazeného Všeliké své hrůzy ven!“ Víc a víc se bouře srší, Výš a výš se moře vrší, Za valem se žene val, Bije o skalí se čeře, Ano koráb semo měře 152 By se každý ztroskotal. A již větrem zhasnul plamen, Jenž měl plavce k břehu vést: Hrozná plavba vlnobitím, Připlutí též hrozné jest. Nyní k Afroditě oupí, Ohromné by valů sloupy Krotila rty svatými; Větrům nevolným se dálit Přislibuje žertvy pálit, Býka s rohy zlatými. Podzemních všech bohyň vzývá, Na výsosti bohů všech, Aby v moře olej lili, Kterýmby vztek jeho zmeh’. „Překaž vlnobití tomu, Vystup za zelena domudomu, Posvátná Leukotheo! Mírnit zbouřeného toku Začasté se plavce oku Rámě tvoje zjevilo. Poskytni mu roušku svatou, Ana kouzlo do se má, Že co ní jest kryté, zdrávo Z moře hrobů vyniká!“ 153 Již se větrů vzteky tratí, Eosini oře zlatí Zase nebes dálný lem, moře v mír své vlny sklízí, Nebe zjasněno se sklízí V jeho moku prozračném. Klidněji se vlny lomí O skalí se vlajíce, A hle zvolna na břeh plaví Mrtvolu si hrajíce. On to jest! i zbaven žití Dostál slibu na sejití: Láska poznala jej hned. Dívka ticho hlavu skloní, Ani slzy nevyroní, Chladně naň svůj upne hled. Zoufanlivě v hloubku hledí, Hledí v nebe s jasnou tvář, Až pak její líce bledé Ušlechtilá zardí zář. „Znám vás, přísné moci! Strašno, kruto, ve své noci Vymáháte podíl svůj. Dlouho nebyla já žila, Blaha však jsem okusila, 154 Slavný byltě osud můj; Já co kněžka chrámu tvého Trávila dny mladosti: Nyní zemru co tvá obět, Velká Lado! s radostí!“ A již roucho její vlaje, – Uvrhla se s věže kraje Ve vlnivý moře top; Vrchem vln bůh ode skalí Mrtvoly ty svaté valí, a on sám jich jesti hrob; Kořistí tou ukojený Dál se žene vládce řek, Leje z urny nevyberné Proudy proudné věčný věk. 155
Při víně.
Bratří! dokud vínko hřeje, Píme povděčni ten dar; Dobré slunce nám je přeje, Samo koná jeho var, Samo nám je sladí, Proto staří, mladí Chvalme slunéčko! Nad to není na nebesích, Nad to není na zemi; Všecko volá v polích, lesích, Jak je spatří: Blaze mi! Zle se rýva moří, K níli nezahoří Láskou slunéčko! Vše, co na tom světě žije, Blaží jeho tváře svit: Že však jenom vodu pije, To mi nelze pochopit! Samo víno plodí A pit vodu chodí Hloupé slunéčko! 156 Ale nastojte, je tupit, Toťby byla nevděčnost: Ono nám jen nechce upit, Samo majíc tepla dost; Cožpak nám by zbylo, Kdyby víno pilo Dobré slunéčko! 157
Útěcha.
Růže ty krásná, Vždy mi vítej! Památko po níní, Neodkvítej! Ještě jen tebou Se tu blažím, Slzami svými Tebe vlažím. Lidka mi kvetla Též tak čile: Běda, jí zbledly Líčka milé! Ach trvalého Nic tu není: Čeká i tebe Opadení. 158 Oschne i můj zrak V krátké době, S tebou se octnu V tichém hrobě. Toliko pamět Lidky zbude, Pokvete v srdci, Tam i všude. 159
Klasové.
Klasové se jednou velmi katili, Do snopů že uvázaní Svobodu svou ztratili. Cereši, své bohyni a paní Neustále touží, Jak je vazby souží. „Nuže, když si radit nedáte, Máte zvolnosti své míti: Ale brzo shledáte, Jak se s vámi bude díti!“ Po té nadlouho se vítr zdul, Po vší zemi klasy rozhrnul. – Takto mívá měšťan zvůle chtivý Za pouto i zákon dobrotivý. 160
Děva Skadarská.
Plátno bělí děva ze Skadaru Pod Skadaru zděmi vysokými U chladivé řeky u Bojany. Za tou řekou tamo za Bojanou Turků hlukové se rozkládají, Paša hospodář tu na ni volá: „Odeber se, děvo ze Skadaru! Neběl plátno, neplaš koní našich, Neponoukej u voji mých mládců; Snadno najde u vojště se mládec, Který vodu přeplove tam k tobě, Který lapne děvu ze Skadaru.“ Odpoví mu děva ze Skadaru: „Oj pro boha! Pašo hospodáři! Dokud hrdiny mám ve Skadaru, Nestrachuji já se tvojich Turků!“ Vojskem Sultanovým ohlašují: „Což mať žádná nezrodila toho, Coby touto vodou tamo přeploul, Coby lapnul děvu ze Skadaru?“ – Projeví se Turek ze Kaniže: „Ovšem byla zrodila mať toho, Který přeplove tam touto vodou, Který lapne děvu za Skadaru.“ 161 A tak zvolav Turek ze Kaniže Do řeky se vrhne do Bojany Na hnědoni, na koníku dobrém. Zahlédne to děva ze Skadaru, An již Turek u prostřed je proudu, Honem sebere své bílé plátno, Běží ku Skadaru nádhernému. Za ní letí Turek ze Kaniže. Znamená to děva ze Skadaru, Honem odhodí své bílé plátno, Zdaliž by se Turek nepromeškal: Ale Turek nevšímá si plátna, Všímá si jen děvy ze Skadaru. Dohoní ji Turek ze Kaniže, Uchopí ji za bělounké paže. Bratruje mu děva ze Skadaru: Bohem bratře, Turku ze Kaniže, Pusť mě nazpět v nádherný můj domov, Mladáť jsem a teprův zasnoubena Vlašičovi Šestokřídloviči, Statečnému pijci při kvasení, Zchytralému bijci v potýkání, Jest se báti, žeby tobě škodil! Toho nechce Turek ani slyšet, Ale zdvihne za sebe ji na kůň. Třikrát uváže ji pasem svojím, Potom ještě šavle připínadlem, A pak plove Bojanou tou řekou. Když ji přeploul Turek ze Kaniže, 162 Sesednul jest se hnědoně svého; Ale promeškal se Turek nyní Vylévaje vodu do bot vteklou; Aj tu skočí děva ze Skadaru, Skočí dolů do Bojany řeky. Zahlédne to Turecký ten mládec, Sestruje ji pro velkého Boha: „BohemBohem, sestro, děvo ze Skadaru, Slibuji já věrnost tobě pevnou, Daruji ti zlata tři centnýře, Neublížím tobě nejmenšího.“ Odpoví mu děva ze Skadaru: „Oj pro Boha, Turku ze Kaniže! Bratr jsem ti byla prvé zděla, Však mým bratrstvím tys opovrhl: I tvým sesterstvím já opovrhám. V domov tvého hnědoně si vedu, Od domova k mému vyvolenci, Vyvolenci Šestokřídloviči; Když jun zlaté víno bude píti, Honos on se tím svým společníkům, Hnědoně že přivedla mu milá, Jemu přivedla a Turku lapla.lapla.“ 163
Loučení.
Jest mi jíti za hory! Jíti od tebe, milenkomilenko, za hory. Kam slunko se kvapí krýti, Tam nebude oko dlíti Na tobě. Nežalosti, rozmilá! Slunce z otčiny denně tam pozdravím, Jak míle se poukáže, Hned procitnu se ho táže Po tobě. Jeho zvěstem oživu, Že mi, Lidmilo, věrně jsi oddána; Pak odplyne dnová chvíle, V níž duch můj a všecka píle Při tobě. A když slunce zapadne, Dne příštího zprávy se naději; A než se mi s tou zas vrátí, Vždy bude se vděk mi zdáti O tobě. 164
Na hrobě
Kristýny, hraběnky z Deymů na Stříteži.
Na keříku vlasti milém Květlo dny své mladosti Poupě krásné v puku čilém Zraku všemu k radosti. Nebe jemu návidělo Hodnému bláh nevadlých, Samo s ním se těšit chtělo V jaru stálém rájů svých: Vyslalo sem vichr divý Do milostných krajin těch, A ten ztrhl zkázy chtivý Poupě k želu srdci všech! Jeho listové tu vadnou, Překrásného chrámu zbyt: Ale duši jeho ladnou Blaží nebes věčný klid. V lůně lásky odpočívá S kůry duchů spolčená, Ještě po keři se dívá, Ku svojím i tam ze zná: Také u nebeské slasti Zpomíná své milé vlasti! 165
Pastevce píseň žalostná.
Tam na hoře na tom vrchu Se stavím tisíckrát, A dívám na holi sehnut Se dolů v oudolí rád. Pak za svým stádem se vleku, Psu hlídat je nechávám, I octnu s hory se dolů, Jak ale, to nevím sám. Tu stojí louka kvítky Tak pěknými posetá, Má ruka je trhá a nevíneví, Ach komu je dáti má. Déšť, bouři promeškávám Tu pod stromem mnohý den. Jsou dvírka tam zamknuty stále – Než, bohužel, všecko to sen. 166 Ach arci že duhy oblouk Se nad její chyží pne, Však ona odešla odtud, Ven daleko do kraje. Ven do kraje tam a dále, A snad se i za moře dá, O, mimo jen, ovce mé, mimo, Tu srdce mi usedá. 167
Námluvy.
Mládenec.
Rybářko, má rybařinko! Vyslyš pěknou prosbu mou, Polapni mě v síti svou; Rybičky se těšte vodě: Já být nechci na svobodě, O, lap mě v síti svou! Rybářka.
Mládenče, můj mládenečku! Kdyby jsi se lapit dal, Síti bys mi protrhal, A pak ušel na svobodu, Oplakávala bych škodu, Ty by jí málo dbal. Mládenec.
Rybářko, má rybařinko! Bojíšli se o svou siť, Se člunečkem ke mně přijď, Ať se déle neplahočím, Do něho já k tobě skočím, A pak jej domů řiď. 168 Rybářka.
Mládenče, můj mládenečku! Člunek by se potopil, Kdyby jsi ty u mne byl; Počkej mnedle na pořečí, Bratr vezme člunek větší, By nás tam přeplavil. 169
Jarní píseň.
Coť se blaze nám děje! Slunce mílo se směje Na zvůr, luka i háj! Neboť jaro se blíží, Jeho dechové svíží Kraj nám promění zase v ráj! Již se potůček kroutí Sumě veselou poutí, Šípky se vinou oň; Jabloň k němu se sklání, V mírném větérku vání Svého sypaje květů doň. SlyšteSlyšte, hoši a děvyděvy, Vábné slavíka zpěvy, An nás do kola zve! Nuže! plésati spěšme, V tanci z jara se těšme, Rychle do kola dvé a dvé. 170 Ejhle radostí skáče Tady po keři ptáče, Čáp tam okolo řek; Skáčí v rybníku rybky, V lese srnky co šipky, Na výsluní sta muštiček! 171
Ku příchodu
krále Ferdinanda V.
do Prahy 1835.
Vítej, velkomocný králi, vítej Do obradované Prahy své, Vroucí úcty její nezamítej Z věrnosti a lásky jevené! Vítej do srdce Tvé České země, – V srdci Čechů dávnos měl byt svůj, – Pro Tebe jak plane jejich plémě, Praha první Tobě ohlašuj! Ejhle jako nevěsta se zdobí, Bys jí Pane sobě zalíbil, Po vše panování svého doby Věrné lásce její přízniv žil, Aby Ty jí otce vynahradil, Který laskavě jí pěstoval, By Ty dávnou slávu její mladil, Kterouby vnuk vnuku zvěstoval, 172 Zpomínaje na své slavné předky V jejím ladném lůně žitele, Statnosti a víry České svědky, Mravu vlasteneckého ctitele; Zpomínaje na milé své krále, Kteří otcům jeho přávali, Jejich pověsti a dálné chvále Péčí svojí zniku dávali. Tebe, milovaný, bude vděčně S otcem vlasti, s Karlem jmenovat, A Tvé velectěné choti věčně Libušinu poctu věnovat. 173
Král v Luži.
Byl jednou král jeden v Luži, Jenž do hrobu věren žil, A po své zesnulé druži Dar zlatý pohár ctil. Naň s útěchou se díval, Jej prázdnil každý kvas, A kdykoli z něho píval, Vždy pošel zrak mu zas. A maje se odtud bráti, Sčet v říši města svá, Vše dědicům chce přáti, Jen pohár vyjímá. I seděl při slavném Vale, A kolem dvořanů sněm, U otců vysokém sále Tam na hradě pomořském. 174 Tam starý pijan zňatý Pil poslední sílu svou, A hodil pohár svatý V tůň moře bezednou; I vidí, jak padá, pije, Jak topí se níž a níž, Tu zrak se mu mrakem kryje, – Ni kapky nepil již! 175
Náhoda.
Dlouho mračno nebe krylo, Konečně se vyjasnilo Náhodou; Já tu v podvečerní době Na louku mou vyšel sobě Náhodou. Cesta k zahrádce mě vedla, A tam Lidka ještě předla Náhodou; Od země já hlavu zvednul, A hned do očí hlednul Náhodou. Od toho dne ku večeru Na louku se denně beru Náhodou; K zahrádce mě cesta vede, Kdežto Lidka denně přede Náhodou. 176 A tak večerní ta doba Svedla na věky nás oba Náhodou! Nový pro nás domek stojí Po žnich bude Lidka mojí Náhodou! 177
Blažená nešťastnice.
Nesmějte se mému hořihoři, Rozmilé mé družice, Nevíte ach jak mě moří Od něho ta růžice! Co mě na louce ji podal V našem kole veselém, Jest mi, jako červ by hlodal Na nebohém srdci mém. Vám tam posud chvíli krátí K večerou hra společná: Mně však nemůže to dáti, Po čem touží duše má. Já vám toho nezávidím, Aniž vám tu růži dám, Nechť i v samotu se klidím, Vždy jsem ráda, že ji mám! 178
Simonides.
Medon vítězství se chystá slavit, Jehož dobyl v dole Delfickém; O radostném hodě se chce bavit Zpěvy mistra zpěvů v domě svém, Simonida starce lýrou zlatou, Která ze všech nejsladčeji zní, Kdykoliv půtku zpívá svatou, Hrdiny a Bohy velebí. Zpěvec přichází, a kolo hostí Plésá, an ten kráčí do zboru; Neseť posvěcení ku slavnosti, Krásnou poctu za hrdinskou hru. Strun se zpovolna již dotykuje, Prsy pohybá mu Božský dech, Poslouchajíc jeho zvuky pluje Všecko tíše v sladkých pocitech. Vzhůru k nebesům zrak upíraje Mocně na lýře své rokotá, A vždy hlasitěji z úst mu vlaje Dvou těch bohatýrů sláva ctná, K nímž do nebes kruhu vysokého Nikdá smrt se neosměluje, Anto život věčný božství svého Bratr s bratrem střídou zděluje. 179 Zpívá, kterak byla za dnů zdejších Dvojčata ta nerozdvojená, Slávou ze skutků těch nejskvělějších U veškeru Řecku kojená; Však i v závodníků půtce smělé Též si dobývali bohů chval, Proto Zeus co bouře krotitele Odměnou je k nebi povolal. Kterak nyní s bytu se hvězdného Na pláň země dolů zírají, Bojovníka hájí udatného, Plavce, jehož bury svírají: Jak, ač nevidí je lidské oči, Závodníku, co je věrně ctí, Na kolišti milostivě bočí Uvádějíce ho k vítězství. A již písně kmeta utichnuly, Zlatá lýra odpočívala, Všem se vůkol ještě prsa dmuly, Ve které cit božský vlívala; Jenom Medon reptá mysli kalné: „Tedy skončil již svůj dlouhý zpěv? Doufal já, že on mé skutky chvalné Veleslavně provede tu v jev.“ 180 Zpěvec dí: Již mnozí hrdinové Vynikali v boji pro jméno; Vědí o nejlepších pozdní dnové? Jenom bohům nezáviděno! Jejich milost zdaru udělívá, Díků ždají se laskavost svou, A kdo na bohu co božskou ctívá, Slaví nejlíp umu všelikou. Medon však ta úsměšná rce slova: Já bych tebe uctě semo zval, Ne, bych z velebení synů Jova, Ale z vlastního se radoval! Tobě však se zdálo malicherno, Seč je země syn a bojovník, A když bohům jen tvé pění věrno, Čekej odměny od bohů dík. U hněvu se zardí v bohů jméně Zpěvec pobožný a provolá: Nebažil já marný po odměně, – Bohů miláček jí nadbyt má; Nalézá ji u radostech svatých Ze čistého vřídla nadšení: Závidíšli bohům věnců zlatých, Strachuj se i bohů mračení! 181 Tak to stařec jako věštby zděje, An tu kročí sluha, ve mžiku Aby povyšel ho vybízeje: „Čeká tě dvé cizích mladíků; By se uhostili, jsem je žádál, Ale zdráhají se jíti v jev, Prosí tebe, abys neodkládal, Odměnu vzít za ten chvalozpěv.“ Každý se při těchto slovech koří, Blízkost bohů tuše uděšen, Zpěvec bez prodlení do nádvoří spěchá ze sloupové síně ven. Však tu ticho! Sem a tam se blíží, Darmo hledí po mládenců dvém, A jen blíženců dvé hvězdné shlíží S nebes na něj s jasným přívětem, Ještě nechápe div v ustrnutí, Aj tu jme se pevná třásti zem, Sloupy paláce se lomí, sutí, Rada bohů již se jeví všem. Hosté úžasem se sotva v davu Z domu osudného utekou, Ale Medonovu vinnou hlavu Kryje zbořenina zkázou svou! 182
Potěcha.
Slavíčku, ach slavíčku! Rozumím já tobě: Ty mi prozpěvuješ O radostné době. O té době rozmilé, Když mi sem se brali, Ruce sobě tiskli, Tebe poslouchali. Nikdo nás tu neviděl, Jenom hvězdy kalé, Nikdo neposlouchal, Jen tyty, ptáče malé. Proto chodím, slavíčku, S důvěrností k tobě, Na ty hvězdy hledě Mírním hoře sobě! 183
Hymna.
Věčný vládce světů! Zaniků i květů Hospodine! Jestli je vůle tvá, Červík si blaze hrá: Tvůj prst kyne, Národ hyne! Mocný, svatosvatý! Myslí nepojaty Jsou tvé rady: Oblohy hale lesk Poháníš hrom a blesk, Síláš hrady V zásev, sady. A hle po všech děsích Zase na nebesích Duhy stvění; Míru a lásky znak! Poslední mizí mrak, Strach se mění V utěšení. 184 Setíráš nám s lící Slzu sžírající Svými jasy; Díky ti, Pane náš! Dědiny vyslýcháš Žalohlasy: V ní se časí! Po dlouhém již věku Přírody tvé vděků Čech zas cítí; Krutého hoře jed Nekalí jeho hled, Ten se svítí Na tvé kvítí. Nemlkají zpěvy Za nářeků jevy Na cizinu, Pro řeči minutí, Národu hynutí, Pláče synů Pro otčinu! 185
Doboš loupežník.
Láme tamo vítr stromy? Klapotají mlejny kdes? Tlukou dvadcateré lomy, Že tak hlučí les? Netlukou to žádné lomy, Neklapotá mlejn to kdes, Neláme tam vítr stromy, Že tak hlučí les: Doboš tamo s druhy hýrá, Táhne skrze hustý bor, Belhaje se podepírá Cestou na topor. „SlyšteSlyšte, bratří, milý bratří, Kamokoli dohlédám, Všeliký ten les mi patří, Vši tu zemi mám.“ Sestoupil on s horní výše Dolů do vsi od nich dál. Kdež mu od milenky chyše Bílý šátek vál. 186 A on k svým se po tři noci Nenavracel v hustý bor, Oni sešli se vší mocí Dolů do vsi s hor. Hle tu najdou ležet v doli Doboščíka v krvi své, Sedm ran mu v srdci bolí, Sedm na hlavě. A on praví: „Vrbí roste, Kamkoli se zasadí: Bratří! jenom žen se hrozte, Neb vás nasadí. Doneste mě na výšinu, Abych před smrtí svou Hleděl ještě v Ukrajinu A v zem Uherskou.“ A kde Doboščíku mají Tvoji hrob ti vykopat? Chtělbys odpočívat v kraji, Šelbys v horu spat? „Nevolím já v kraji spáti, Aniž o ty hory dbám, Země nemůže hrob dáti Mně a spolu vám. 187 Tělo moje rozsekejte Na drobno, co píseček, Do povětří rozmetejte Všemu větru vděk.“ Doboši, kde nám je dlíti, Když tě více nebude, Na horách a v boru žíti, Nebo v důli té? „Není vám tu dole dlíti, Člověk snuje v důli klam; Na horách ni v boru žíti, Slunce svítí tam. Na šibenici vám pníti, Jak těm starým stromům zde Ve Samborské věži hníti, Až mne nebude.“ 188
Babí léto.
Hřeje slunéčko tak milo, Jako hřálo jarní čas, Nebes mračno zapudilo, Modrají tak jasně zas. O, jak se tu blaze líhá Na trávníku zeleném, Tisíc broučků v kol se míhá Teplým oživeno dnem. Já si libuji tu chtivě, Volněji je v prsou mých, Srdce tluče mi tak živě, Jako za dní minulých. Takováto doba byla, Doba věčně rozmilá, Ponejprv když políbila, Pod květy mě Lidka má. 189 Nastojte! ach listy zvadlé V jaro mé se vluzují, Místo květů na mě padlé Ze snů těch mě zbuzují. Upokoj sese, srdce milé, Jest to babí léto jen, Nezpomínej Vesny bylé, Strpíš snáze zimní den. 190
Smíření.
Zármutku se táže Radost: „Proč ty se mne straňuješ? Proč, by zpěv můj lahodivý Tebe uspal, zbraňuješ? Ruka moje vše, cos ranil, Mileráda zhojuje, A tvé srdce zkamenělé Proti mně tak bojuje!bojuje!“ Zármutek jí odpovídá; „Řeči tvé mou budí zlost. Nesměješ se ty mým želům, Nerušíš mou pokojnost? Jak tě vítají, mám jíti, S Bohem-lis kde dávala, Tam hned musím trní síti, Kams ty růže stlávala.“ 191 K oběma tu Láska praví: „Proč se, milí, hádáte? Dejte na mé naučení, Ať se k sobě řádáte: Zapomeňte dávných zporů, Počněte se ke mně znát: Radosti, tě učím plakat, Tebe, Zármutku, se smát.“ 192
Mojžíšův rozsudek.
Když byl Farao se k otcům odebral, A syn prvorozený se vlády jal: Přihlásil se z kraje dalekého Jiný dědic k trůnu otce svého. Oba div! jsou stejných tváří, vlasů, Tétéž postavy a téhož hlasu, Oba žezlo žádají. An se ještě hádají Vstoupí do hlučného sněmu Mojžíš, milý lidu všemu. Uctivě mu všickni z cesty jdou, By jej poslechnuli, utichnou. „Přineste sem Faraona z hrobu!“ Přikáže, i stane se v tu dobu. „Mrtvý sám to lidu svému zjev, V kom z těch dvou se proudí jeho krev.“ Mrtvola již na odiv se staví, A hle sluha Páně k sokům praví: „Kdo z vás raní šípem srdce jeho, Za krále buď uznán Egyptského.“ Ledva Bohem nadchnutý to řekl, Již ten cizinec šíp v krále vtekl, 193 A co na hrdinství chladně na to zírá, Jak se umrlého srdce rozevírá. Druhý ale, tělo objímaje Prosí, oupí k lidu, hořce lkaje: „Korunu si komukoli dejte, Jenom ubohému pokoj přejte, Nehanobte otce po smrti!“ – A hle Mojžíš k němu dí: „Zdráv buďbuď, králi! pravý králův syne! Toho důkaz tobě z očí line. Při tom vítězovi věrně stůjte, Ale podvodníka kamenujte.“ 194
V dubině.
Aj vy dubce, dubové, Lesní velikáni! Pozvedáte hlavy své K modré nebes báni. Pod vámi zde na mechu Trávím život jarý, Nalezaje potěchu Za zármutek starý. Ovšem pamatujete, Co se Čechům dělo, Jak jim za mnohého dne Srdce krvácelo! Aj vy dubce, dubové! Komu z vás se hodí, Že se pod ním vlasti mé Nový mstitel zrodí? Kýho třísky Čechové V mečů jilce vsadí, Budouc hájit slávy své Proti zlobě hadí? – 195
Nová láska, nové živobytí.
Srdce mé, co to tvé bití? Co to všecko znamená? Jaké cizí, nové žití! Nezná tebe mysl má. Vše to tam, co vděk ti bylo, Tam, co tebe kormoutilo, Tam tvá píle, tam tvůj mír – Ký se do tě vedral štír? Či tě její mládí živé, Podoba ta spanilá, Oko věrné, dobrotivé Vábí ve tenata svá? Chci-li já se od ní chýlit, Zmužiti se, jinám cílit: Vede nebohého hned Cesta má mě zas k ní zpět! 196 Tak mě na kouzelné nitce, Jenž se nedá roztrhnout, Drží ta má svévolnice, Nedá se mi nikam hnout: Ve čarovaném jejím kole Žít mi nevole, neb vole: Ach jak jsem já proměněn! Lásko, láskolásko, pusť mě ven! 197
Nenasycený.
Dokud já byl malý klouček, Chodíval jsem na palouček Trhat květiny; Pak jsem k malé Míně sedal, Nejpěknějších pro ni hledal, Jak jsme dětiny. Mína ode mne je brala, A mě za to chválívala, Že jsem hodný hoch; To mi bylo nade všecko, Blažený já dobré děcko Nosil, co jsem moh’. Když pak teď jí kvítí nosím, O něco ji za ně prosím, Vždy chtě víc a víc; Pakli sama nechce dáti, Mzdu si osměluji bráti Sobě z jejich líc. 198 Jak se dále bude díti, Buduli vždy více chtíti, To již nyní vím; Věru, já za rozmarýnu Budu žádat celou Mínu Pra nic neslevím! 199
Potěcha v slzích.
Čím to, zesžes tak zarmoucen, An se těší všecko? Vidět ti to na očích, Plakal jsi, co děcko! „Nechte lkát mě samotna, Moje jsou to žely, Sladce tekou slzy mé, Srdce rány celí.“ Tvoji druhové tě zvou, Pojď jim do náručí! Celou ztrátou se jim svěř, Jaká tebe mučí. „Bujníte a neznáte, Co mi srdcem hází. Ach ne! já to neztratil, Třeba mi to schází.“ Tedy seber se a spěš Si to přiosobit, Mladý věk jest bujarý, Všeho může dobyt. 200 „Toho nelze dobyti, Dálné jsou tam jezdy, Vysoko se leskne to, Krásně jak ty hvězdy.“ Hvězd se nedožadujem’, Rádi jsouc jich třpytu, S pochotí tam hledíme V jasnou noc k jich bytu. „S pochotí já hledím tam Za dne za mnohého, Noci nechte přeplakat, Milí, druha svého.svého.“ 201
Kletba.
Co se bělá na rovině? Stádo to, či kamení? – Co se bělá na rovině, Stádo jest, i kamení! Za dne dávno minulého Tamo louka zkvítala, Louka Bočka Dechtovského Oku mile vítala. Sem u smělé výtržnosti Ovčák vžene stádo své: Boček zhlídne to, a zlostí Přechvácený zakleje: „Bohdejž ty jsi s ovci svými Na tom místě zkameněl!“ Jak to prones’ ústy zlými Kletbu vyplněnu zřel. 202 Vizte, stádo zkamenělé Jest to pestré kamení, Ovčáka hle v jeho čele, I psa jeho znamení. Palouk v spáleniště pusté Jest se s sebou proměnil: Boček želel louky husté, Pykal kletby, dokud žil! 203
Píseň.
Jak mi chvíle dlouhádlouhá, DívkoDívko, bez tebe! Všude pusta pouhá, Kam se noha hne. Háječek ten lesklý V rouchu zeleném Němý jest a teskný, Ty když nejsi v něm. Sem a tam se loudím, Bych tě uviděl, Po tvé stopě bloudím, V srdci nose žel. Když tě nenacházím, Běduji a lkám, Umdlený se sázím, Slze prolévám. 204 Moje krev se zvírá, Tvůj-li slyším hlas, Ráj se otevírá, Když tě vidím zas. Spásy jest mi přáno V milých rukou tvých, Nebes many dáno Ze rtů růžových! 205
Rozkoš v slzích.
Kdo nikdy nepoznal, Jak slza blažila, Co, čil-li slast a žal, Mu oko svlažila – Ten neví nic, jak sladká jest! Kdo ruku matky své Byl slzou nepolil, Když křivdy všeliké Všech kalily mu chvil – Ten neví nic, jak sladká jest! Kdo nikdy tužbu svou, By milý obraz jal, Byl slzou jasninkou Si neukojoval – Ten neví nic, jak sladká jest! Kdo nikdy v boji zlém Se štěstí neodřek’, A slze v želu svém To nelkal sobě vděk – Ten neví nic, jak sladká jest! 206
Tužba.
Vějí větry, vějí bujně, Až se javor sklání, Ach jak bolí srdce moje, Slza slzu shání! Léta travím v bědování Není cíl mé zlobě, Jenom tím mi pohověno, Poplakám-li sobě! Nevrací mi slza blahost – Srdci ulehčívá, Kdo byl blažen jenom chvílku, Po věk o tom snívá. Závidět mi mého losu, Toby bylo sprosté: Či jest bylinka ta šťastná, Která v poli roste? Bez rosy a na píštině, Kam jen vedro pere – Trudno žíti bez milence, O samotě šeré! 207 Bez milence všecko pusto, Vězení svět celý; Bez milence blaho chladne, Nepokoj je vřelý! KdesKdes, můj milý, černooký? Kde jsi, ozývej se! Jak se bez tebe tu soužím – Pojď a podívej se! Ke komu se přivinouti, Kdo mě touhy sprostí? Kdoby mě chtěl milovati, Těká v dalekosti. Po tobě bych polétala, Ale křídel není; Bez tebe se usužuji V hoři, truchlivění! 208
V cizině.
Vítej,milý měsíčku! Jako rybí oko skvělé Vystupuješ v kráse celé Nade smrky lesíčku. Vítej u pustině mé, Kdežto žalobám mé lýry Srdce upírají víry A se straní ode mne. Od své vlasti oddálen Neboh pozbývám tu všeho, Co mi doma žádaného, Tebou se tu těším jen. Jak jsi jindy shlédával, Tak tu shlédáš na mě zase, Když já v letonočním čase U své Lidky sedával! 209
Samotný.
Soused můj si žito seje, Na něho se pole směje, U mne, a již je tu léto – Nezoráno, nezaseto! U souseda bílá síňka, U souseda hospodyňka: U mne není bílé síňky, Ani štěstí, ani žinky! Návidějí sousedovi Děvčata i mladé vdovy, Za sousedem pohlédají, Jeho všecky rády mají. Jedna mě též milovala, Mou že bude, slovo dala; Potom řekla plná pýchy, Že si tropila jen smíchy. Což jsem zrozen na neštěstí, Že se nechce po mé vésti? Kdo mi štěstí slibovali, Málo prorokovat znali! 210
U praménku.
Pramení se, pramení Voda neustále, Po kmenech a kamení Hučí dál a dále. Nestírejte slzy mé, Tať mi lík a zdraví, Slova vaše laskavé Vždy jí nezastaví. Zde si hoví tužba má O samotě lesní, Volněji tu viniká, Co mě doma těsní. Kdyby pramen nehrčel, Smutno by tu bylo: Kdybych slzu tajit měl, Již by srdce hnilo. 211
Vévoda Leupold před Solodurem
1307.
K Soloduru klopotá hlasatel, Troubí, pak zahrozí ve slova tato: „Trpte, zrádcové, císaři za to, Že k vám Ludvík do brány směl! Tahne Leupold od jihu, severu S vojennou mocí trestat tu nevěru, Hotov ztékati vaše ty valy, By jste je taky k nebesům hnali!“ Ještě zněla slova ta kající, A prapory tlumí se za prapory, A šikové vojanů hrnou se s hory Co les kopinný dolů se vlající. Vévoda Leupold vždycky vítězem Popne se na pnoucím se vranci svém. Bleskem u předu, u středu, zadu, Oblétá bujaře zbrojených řadu. Na břehách Aroly na spěch a chvat Vojska se položí, činí a naví, Tesají vory, jez, ohrady staví, A dřív nekojí žízeň a hlad, Dokud spojený nestojí most, Vojín k vojínu nechodí prost; Brž volá trouba hlaholem svěžím: Vzhůru do zbroje, vzhůru tam k věžím! 212 Nech se řítí na ně kamenů kry, Nech se povětří šípy a oštěpy kalí, Hrdinů mysl ni smrt neumalí, Chytři co hadi, chrabři co lvi Ve příkopě v mrtvoly vstupají; Okolo hradeb berani supají, Rochajíce s neustálými jeky Metají skálu za skalou hazadel vzteky. Kde se věž vysoká vynáší, Ještě vyšší proti ní čelí, Kdo se na vale ukázat smělí, Smrti se v obětu přináší. Vůkol zpousta, hrůza a zmar; Měšťan stojí vždy doufaje zdar, Ale s vrcholů věží neunavně Metá dobývač plamenné hlavně. Střechy se zejmou, zmáhá se jek, Měšťan si zoufá v trýzni a zmatu; Má zanechat hradby lítému katu, Má krotit ohňů odbojný vztek? Do oblak valí se chmurný dým, Smrt kosí daleko během svým, Ryk a hluk na valu, v městě se zvedá, A již i nejudatnější zbledá. 213 Hrabě Hugo k nebesům pozírá, Důvěřuje v mocnosti věčné, Jej ctí a velebí měšťanstvo vděčné, An moudře a právě je dozírá. „Bože! volá, tys naproti nám, Hluček náš podlehne jejich tmám, Zde se ni rekům vítězstvím kojit, Jedno zbývá, – co mužové pojít. Svoboden já vždy ke cti se znal, Před hanným vězením nádherníka Ochrání mne věrná má dýka, Smrti jsem nikdá se nelekal! Dětí, starců osud a ženžen, Tobě HospodineHospodine, buď zůstaven, Chcešli mé prosbě milosti přáti, Bude se konečně pyšnému káti.“ Co ještě k nebesům hledí kmet, Již se hrne sem za chmurou chmura, Odevšad se stahuje bura, Každý se křižuje, hrůzou zbled, Větřící osení chomol loup’, Prach se zvedá u vírný sloup, Blesky a hromy se jitří a brojí, Jakoby nebe i zem byly v boji! 214 A než vojan se nadá a ohlédá Viklí se věže a sují se kotem V rozvaliny hromícím hřmotem, Nadarmo Leupold dohlédá: Volá, velí, hlas jeho však Zanáší sever do oblak, Jakoby neměli očí a ušíuší, Stojí vojané slepí a hluší. Strhne se chmura, val za valem Se zdýmá, a ohromné oblaků srázy Pohlcují vše v nivec a zkázy; Měšťané zmuží se za palem. Neb litinou hasnou plápoly, Tábor však vlnami zápolí, Jezdce na komoních a v hávu Stloukají kroupy pádné co trávu. Krutý osude, jme se Leupold lát, Nemáš mi město svobodno činit: Budu někdy ze slabosti tě vinit, Nechám si vlasy a bradu stát, Dokud nezničím proklenců snah, A nepoložím jich peleš v prach, Smrt a záhuba má je zhladit, Bych měl na to čas života sadit. 215 Arola hučí stěsněna u sluji, Prorazit hráze a jezy se sotí, Balván za balvánem se kotí, Vlny se v povětří rozprašují. To hrozné, co nastoupá na chasu, Znamená Leopold v úžasu; Neboť skalami, kmeny a stromy Vzteklá vlna most viklavý hromí. On ale vše věhlasně bádaje Ruče jej tížným kamením chrání, A zhoubnému návalu bidlemi brání K zábradlí vojany řádaje: Ale proud se duje výš a výš, A peřeje uchvacují vše spíš, Nyní ach most se v sutiny boří, Nebozí s křikem u vír se noří. Svrhne se Leupold s komoně hned, A do vln proudu skočiti plane S návalem zápolit o své branné: Komonstvo věrné mu radí zpět. On upíná tam bolestně zrak, V prsa a čelo bije se pak, A oupí: Bože! smiluj se smiluj, Mě trestej! jenom ty ubohé miluj! 216 Z města hle člun plove za člunem, Srdnatě pouští se ve vír řeky, Bojuje s trámy a valů vzteky, Hrabě Hugo vesluje v čele všem Vlnami zmítán zpírá se hlubinám A prvního vychvátí víru sám; Nepřátel úsilím, nepřátel péčí Všickni se Bohu za život vděčí. Od břehu zavzní radostný hluk, Leupold pohledne k výsosti nebe, A počne: Bože chválíme tebe! I přidá se pohnut ves vojska pluk; A ledva že slavozpěv dokončen, Již myslí on na svých výměnu jen, Aby je záhy otroctví zbavil, K Hugovi Rüdigra vyslati stavil. Velí mu: „Ranným mi jitrem vstaň, Co hlasatel kůň svůj k bráně jich bádej, Od nepřítele zpátky mé žádej, Jež jednák vyvětí vždy moje braň. On sám nech jmenuje výplatek, Není mi o zlato, o statek, Bych dříve je vytrhl trýzni a haně, Rád a poctivě zaplatím za ně. 217 Jestliby město vymínit snad Za svobodu svobodu smělo, Darmoby Leupolda nutiti chtělo, Ten hodlá, co přísahal, vykonat; Vyhrožujíli smrtí mých Potresci ukrutně ukrutných, Za mých zajatých život a zdraví, Kmety, ženy a děti mi staví.“ Když konečně zoře zapudí mrak, Tu od města slyš – zvuk trouby se zvedne, Leupold se vymrštěn na koně sedne, Procitne vše a upře tam zrak. Hrabě Hugo se blíží, ten šlechetný kmet, Ochráněnci jdou ochránci v sled, Ti se vyřinou, líbají bratry své slastně Plésajíce: Shledali jsme se šťastně! Vážně dí hrabě k vévodě řka: „Požehnána buď doba ta svatá! Řeka není s námi ve spolek sňatá, Ctný bezbranných nevrhá do pouta. Mě se zdařilo všecky je zachovat, Všecky vezměte svobodné do svých řad; Co však ochotně oba za pravé mníme, O to dál se, muž proti mužovi, bíme!“ 218 Takto praviv se obrátí, A nemeškaje a neprodleje Rázně ku městu zpátky spěje. Dlouho Leopold co sloup mlče dlí! Pak se vybere ze svého sna, Pobodne kůň po onom hna „Stůj,“ volá, „slovo jen dovol mi zdíti, Já musím se zpupný na tobě mstíti! Ty mi zdorovat hrdě, můj hněv Velikou myslí hodlaje zmařit? Bohdá! to nikdy se nemá ti zdařit! Ve mně vře slavná Rudolfa krev! Vlastní své pomstě výpověď dám; Ha! vítězství již dobyto mám! Já odtahnu nazpátek s vojskem mojím: Ty – přines mír a svobodu tvojím.“ 219 Obsah. Strana Zpěv7 Sláva Ferdinandu králi!8 Přemítání (z Goethe.)10 Český pluk11 Žíznivý14 Drahomíra (z hist. zpěvů od V. A. Svobody.)15 Následovníci (dle Něm.)25 Ctibor26 Opuštěná27 Já jsem Čech!28 Dar carovny Ruské (srbská.)31 Archa Noc (dle Něm.)36 Ojíř38 Kůň a osel44 Bůh a Bajadera (Indská legenda z Goethe.)45 Šťastný cestovatel49 Šongor50 Rukojemství (ze Schilera.)52 Dvojí láska58 [220] Vánoc (pověst.)59 Piják64 Zezulicka66 Lubomírský (dle Uhlanda)67 Pravidlo (ze Silesia.)7170 Heřman z Bubna7071 Píseň dívky (dle Něm.)74 Kurcius75 Marnost nad marnostmi (z Goethe.)79 Jitka82 Na vlast84 Podobenství86 Kletba zpěvce (z Uhlanda.)87 Na basu90 Daření blaží (z Goethe.)92 Bětulinka (dle národní Vlaské.)93 Jiří Popel z Lobkovic95 Nespokojená100 Cikánka (maloruská.)101 Sokol (polská.)103 Sadba106 Jeřábi Ibykovi (ze Schillera.)107 K slavnosti 40let. panování Františka I.115 Učení Parsů117 Holaubkové (dle národn. Lužické.)118 Ryba létací121 Zopír (dle Platena.)122 Na větýrek (novořecká.)127 Čestmír128 Věnečky129 Hradník Bělohradský (dle Uhlanda.)130 [221] Nad potůčkem136 Staniště smrtedlné137 Topol140 Láska prozrazená (novořecká.)141 Trest (pověst Ruská.)142 Hero a Leander (ze Schillera.)145 Při víně156 Útěcha158 Klasové (dle Něm.)160 Děva Skadarská (srbská.)161 Loučení164 Na hrobě165 Pastevce píseň žalostná (z Goethe.)166 Námluvy168 Jarní píseň (dle Vossa.)170 Ku příchodu Ferdinanda V.172 Král v Luži (z Goethe.)174 Náhoda176 Blažená nešťastnice178 Simonides (dle Glanzova.)179 Potěcha183 Hymna184 Doboš loupežník (pověst polská.)186 Babí léto189 Smíření (dle Něm.)191 Mojžíšův rozsudek (legenda.)193 V dubině195 Nová láska, nové živobytí (z Goethe.)196 Nenasycený198 Potěch v slzích200 Kletba202 [222] Píseň (dle Rousseau.)204 Rozkoš v slzích (ze Saphira.)206 Tužba (maloruská.)207 V cizině209 Samotný (maloruská.)210 U praménku211 Vévoda Leupold před Solodurem (z Kollina.)212
E: lk; 2002 [223]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Arcibiskupská knihtiskárna
(Tiskem knížecí arcibiskupské impressí.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 227

Věnování: z Deymů na Stříteži, Mauricius
(Vysoce Urozenému Pánu, Panu Mauriciovi, hraběti z Deymů na Stříteži, c. kr. Milosti skutečnému komorníku, gubernialnímu radovi, řediteli policie, městskému hejtmanovi a t. d. a t. d., blahomyslnému příteli národu svého na důkaz úcty a vážnosti věnuje skladatel.)