Mojžíšův rozsudek.

Simeon Karel Macháček

Mojžíšův rozsudek.
Když byl Farao se k otcům odebral, A syn prvorozený se vlády jal: Přihlásil se z kraje dalekého Jiný dědic k trůnu otce svého. Oba div! jsou stejných tváří, vlasů, Tétéž postavy a téhož hlasu, Oba žezlo žádají. An se ještě hádají Vstoupí do hlučného sněmu Mojžíš, milý lidu všemu. Uctivě mu všickni z cesty jdou, By jej poslechnuli, utichnou. „Přineste sem Faraona z hrobu!“ Přikáže, i stane se v tu dobu. „Mrtvý sám to lidu svému zjev, V kom z těch dvou se proudí jeho krev.“ Mrtvola již na odiv se staví, A hle sluha Páně k sokům praví: „Kdo z vás raní šípem srdce jeho, Za krále buď uznán Egyptského.“ Ledva Bohem nadchnutý to řekl, Již ten cizinec šíp v krále vtekl, 193 A co na hrdinství chladně na to zírá, Jak se umrlého srdce rozevírá. Druhý ale, tělo objímaje Prosí, oupí k lidu, hořce lkaje: „Korunu si komukoli dejte, Jenom ubohému pokoj přejte, Nehanobte otce po smrti!“ – A hle Mojžíš k němu dí: „Zdráv buďbuď, králi! pravý králův syne! Toho důkaz tobě z očí line. Při tom vítězovi věrně stůjte, Ale podvodníka kamenujte.“ 194