Drahomíra.
„Na lov, na lov!
Zde byt jalov,
Kde škared bohuje nyní Bůh cizí,
Kde nehlučí nikdá u kvasu ples,
Kde rozkoše mizí!
Jen ven, jen ven!
Ať prohlaholen
Mi trubami les,
Kde posud starý stoluje bůh;
Mé vraníky sem, a chrty mé kvapné!
Ven z pustoty trapné!
Mou tužbu a zlost
Puď myslivost:
Tou jař a zvedej se mužatky duch!“
„„Vrané, vrané!““
Dvorstvo plane
Dle vůle konati kněžně a paní;
Než, podkoní ve chrámu Páně dlí
A Kristu se klaní,
Kde mše svatá,
Tam duše ctná
Se blažena ví,
15
A Pánu, co zpravuje nebe i zem,
Slast uděluje a zbraňuje hoři,
Se modlí a koří. –
„Boh náš ho klej!
Urvete jej,
A za vlasy vlecte mi padoucha sem!“
Panoš čeká,
Kůň se vzteká
A hrabe, že rozlíhá se to síní,
A divoko z vysoké brány ven
Se vyřine kníní;
Jiskry pálají,
Oři cválají
Přes kámen a kmen,
Že v klopotě paří je žár a pot;
Vždy sopíc na božstvo křesťana jemné
V té mysli své temné
Jen rozkoše ctí,
A v lov krvavý
Žene se Drahomíř na překot.
„Horem, dolem,
Borem, polem!
Hrom a peklo! tu zvonové hlučí!
Dál! kde trůn větrný Mořenin,
Tam líp mi to zvučí!
Oltáře teď
Si bludně hleď
Můj zvrhlý syn:
16
Má duše jinaké pochoti zná!
Co temně tam Strachoty písně vřeští,
Nech rohy mi třeští!
Já bít budu zvěř,
Co tamo ta zběř
Se prosebně k obrazu Kristovu má.“
Cesty blíže
Znak tu kříže,
Před tím se křižuje vůdce koní,
A syna Božího spěje ctít
Se pobožně kloní.
Tu kněžna jme
Tak jizlivě
A vztekle se zlít:
„Dej, zavilý sluho, si na pozor,
A nechtěj kříže vida mi vzlykat!
Zle sic toho pykat
Budeš v úzkostech,
Žes bohů zběh
Mi opovážlivě páchal vzdor!“
„„Žádné zlení,
Ni usmrcení
Mě nepohne k zapření Boha svého!
Neb od něho život můj vyniká,
Ode tvorce mého;
Duch můj k němu jen
Čas veškeren
Se vznášeti má!““ –
17
„Ha, ty smíš se zpírati vládkyni?
Ty velebit boha, jenž se mi hnusí?
Ať neoukusí
Mé žluči tvá krev!
Ty znáš můj hněv,
Ten vyliji na tě, co na tchyni!“
„„O, dbej zdraví,““
Panoš praví,
„„By Páně soud strašný nestihl tebe!
Tys krutě zabila tchyni svou;
Tu velebí nebe,
Její tělo však
Zaluje nad oblak
Na vraždu tvou.
O, kaj se, kaj se, a smiř její krev,
Jenž pomstu věčného soudce vzývá;
On kajícím přívá
Milosti své;
Ale rouhavé
Uvrhá do pekel jeho hněv!““
„Aj, toť bůh valný!“
Dí duch její kalný;
„Znamenej! tu se ti v sutinách drobí,
Mým kynutím druhdy ztroskotán,
Když za lepší doby
Můj vládl čin.
Což ten boha syn,
Což ten světa pán,
18
Jejž ruka má skůle a rozdrtí!“ –
„„Ba svrhnouti obraz, co bohy tvé matné,
S to rámě tvé statné:
Ale oslaven,
Kde věčný den,
Trůní Ježíš, vítěz nad smrtí!““ –
Ona však zuří,
A laje, a buří,
A směje se milostné Krista víře,
Který s nebe se v země mrákotu
Otce se světem míře
Samoděk dal,
By hříchy sňal
A úmluvu tu
By potvrdil na věky krví svou.
Jeť lapena v tenetu satanově,
Jen v divokém lově
Svou hasí zlost,
Jen smyslnost
A modla posedá zvlčenou.
Ve psů štěkot
Zní trub jekot,
Ona bujní a prahne v krvi se koupat.
„Tam do lesa, sluho, se hbitě mi běř,
Kde na mnoze doupat!“
Křičí a štve
Psy sápavé,
By plašili zvěř
19
Jí před kopí ven, co v houšti dlí.
Ořové dusají, kola se řítí,
Kněžna se lítí,
Jen zboje ždá
A klopotá,
Až země se třese, a nebe se tmí!
V lesním mraku,
Ukryt zraku
Stál kostelík pod smrků krovem,
Vystaven v hrozný a truchlivý čas,
Když ohněm a kovem
Zbory křesťanů
Hněv pohanů
A kněžnin ďas
Jest tejral, kamž obec se stavila
Od nepřátel svých postihována
Každého rána
Tajně a přetíše
Ve jménu Ježíše,
A večeři Páně slavila.
Tudy v těku,
Trysku a jeku
Se nyní žene, až s koní se roní.
Aj, zvonek tu čistě a jasně zní,
A kněz se skloní,
A zdvíhá pak,
Co lásky znak
Obci věřící
20
Chléb zbožněný, tělo spasitele.
Jak panoše kleknout v pokoře vroucí
A v prsa se tlouci
Drahomíra zří,
Hned zahoří
Naň u hněv, na duši, na těle.
„Kněze kleji
A Bohu se směji
Života rozkoši rušitelnému!
Vám pošetilci se posmívám,
Kdo se modlíte jemu
Se kajíce
A lkajíce:
Má kletba vám
I mojemu synu! Ať Pron si ho má,
By hrom jej tupce do pekel shodil,
Třeba i zplodil
Jej tento klín:
Mým nebude jmín,
Kdo blbě se Kristu v porobu dá!“
„„Lituj, želaj!
Neklej, nelaj,
Věčnému se nerouhej, smělá!
Obrať se, kaj se, slyš jeho hlas,
Vzdej se mu celá,
Ve spásu se zděl;
Sic pojme tě žel
Na věčný čas!““ –
21
Kněz nyní v kalichu Kristovu krev,
Tu božskou pozvedá ku pozoru
Zbožnému zboru,
An je prolita,
Vina by umyta
A umířen Hospodina hněv.
Tu kněžna srší
A hříchy vrší,
Věrného usmrtit ji to pudí.
„Ha, vstávej, prober se z tupění,
A nech, co mě trudí;
Sic můj ty vrah
Se svalíš v prach;
Pak v úpění
Si po kříži otáčej hlavu svou!
Však nechceš-li na místě otrapy dojít
A bídně pojít:
K mým Bohům se znej,
Bohorodce klej,
A hned se ho odřekni přísahou!“
„„Nikdý! ne, ne!““
Tu kopí se žene
A zafičí v panoše, an k nebi úpí,
A probodne srdce mu věřící!
Tu oři se supí –
Tělo mu mře,
Ale duše vře,
Do nebe měřící;
22
Tam obcuje s Božími ctiteli
A skví se ve věčném lásky lůnu
U jasného trůnu,
Tam odměna jí
Ta nejkrašší,
Že by tak věrna spasiteli.
Jak to ztropí,
Trest ji chopí!
Slyš – vůkol v povětří strašně to hučí!
Země se třese, vkol hromuje.
Tu hrůza ji mučí:
Ale pozdě jest!
Již Boží trest
Ji zlomuje
A lítice bere odplatu,
An strašně ji ze sna to leká a budí;
Přichází sudí
V hrůzách svých
Trestati pych;
Míra jest vrchem, a pomsta tu!
Les v kol hoří,
Země se boří,
Až dolů do tůně horoucí puká;
Zbor pomstných duchů z ohenných jam
Vzhůru se zhluká!
Jich zrakové žhou,
A plameny jdou
Z jich šeredných tlam!
23
Drahomíře se třese všecken oud,
A již berou myslecí ještě zpouru
Ji do pazourů
Mstitelé zlob
V pekelný hrob.
Tak stíhá svévoli Páně soud!
24