Věnečky.

Simeon Karel Macháček

Věnečky.
Dívka u praménku sedí, Věnečky dva uplétá, Slze roníc na ně hledí, Po milenci se jich ptá. „Jdi, ty květu bělavéhobělavého, Do potůčka, budiž můj, A ty červenýčervený, buď jeho, Věrně vedlé něho pluj.“ Věnečky tu oba plovou – Tluče srdce toužící; Nepoznal snad lásku novou, Ji ach věčně soužící? „Vida! má mě na paměti! Věnečky se scházejí: O, již nám co neviděti, Na hlavy je sázejí!“ 129