Sokol.

Sokol.
Čáp se vrátil z ciziny, Hnízdí na stodole, Ale bojovník se domů Nenavrací z pole. U husté však dubiny Vidět čerstvých rovů, Vidět kříže dubového Na hrobu tam novu. Sokol jeden z ciziny Na ten kříž si sedne: Truchlivý se hlas tu k němu Z nova hrobu zvedne: PovězPověz, věrný sokole, Viděls děvu čilou? Viděls druha dověrného, A mou matku milou? Sokol:
Viděl milou matku tvou, Děvu, druha viděl: Ale ze všech jen tvůj sokol Hledal těchto sidel. 103 Teplí vanou větrové, Tresť se větrům kloní, Děva tvá jest zasnoubena, Švárný muž stál o ni. Hlas z hrobu:
Májový byť roztál sníh, Ještě potok zbývá: Vezmi meč můj, nes jej tamo, Kde druh věrný dlívá. ViřiďViřiď, sokole, že Turek Zabil druha jeho, Smrt mou pomstí on, a matce Sleví hoře zlého. – Sokol:
Lukami se řine potok, Dokud neoddělen: Matku vyhnal druh tvůj z domu, Od ní jen jsi želen. A tvou děvu – tu si vzal Za svou věrnou choti, Sokol tvůj se o samotě Širým světem sotí. 104 Hlas z hrobu:
Kloní-li se měká tresť, Potok-li se dělí, Májový-li sníh i taje, Vždy mne země želí! S košilí mou krvavou Zaleť k matce mojí, Pověz jí, že s ní i v hrobě Její syn se kojí. A když ona na oba Klnouc zývá běsa, Turka pak a meče jeho Volá před nebesa: O, toť jistě sirný déšť S oblaků se leje, Země zlobochům těm nikdá Hrobu nepopřeje! 105