Bůh a Bajadera.

Bůh a Bajadera.
Mahadé, pán všeho Míra, Po šesté jde v lidí vlast, Složiv dobu bohatýra Čije s námi bol i slast; U nás ráčí bytem dlíti, Na sobě vše zkuse žít; Má-li shovět, nebo mstíti, Musí lidi lidsky zřít. Když pak co pocestný město si prohled’, Veliké skoumal a na malé dohled’: Libo mu k večerou dále zas jít. Když jej krok tak ven zas vedl, Kde ty zadní domky jsou, S líčenou on tváří shledl Děvu krásnou, ztracenou. Zdrávas, roztomilá dcera! „Díky! počkej, hned jsem tvá!“ A kdo jsi ty?– „Bajadera, A zde láska sídlo má.“ Ochotně cimbaly ku plesu tluče, Točí se v kole tak líbě a ruče, Nahne, skloní se, kytku mu dá. 45 Ku prahu jej lichotivě, Do domečku nutí již: „Krásný hoste! hned je živě Osvícena moje chyž! Jsi-li umdlen, chci tě sílit, Mírnit bolest nohou tvých, Jenom k vůli tvé se chýlit, Jednat pokoj, ples i smích.“ Zmirňuje domnělé bolesti čile: Nebeský znamená k zábavě milé Lidské tu srdce i v tenatech zlých. Otrocké on žádá služby, Jí tím pochotnější jsou; Časně vynucené tužby Znenáhla vrou přírodou: A tak brž, kam květ se hostí, Ovoce se zjevuje, Jestli v umu poslušnosti, Na blízku i láska je. Však by ji přísněji skoumal a spíše, Vyvolí hlubiny znatel i výše Rozkoš a hrůzu a trápení zlé. Růžové jí líbá líce, Znej, jak láska bolívá; Sama svá již není více, Ponejprv slz prolívá; Zajatá mu k nohoum padne, O rozkoš ne, o zisk ne, 46 A ty oudy umou vnadné Upírají služby své. A tak ku veselé slavnosti lůžka Hotoví tmavé své líbezné rúška Noc ony tkaniny roztomilé. Pozdě uspaná vždy pílí Vstáti dřív dne bílého; Na srdci tu – nevíneví, sní-li – Najde mrtva milého! Naň se vrhne, slzí proudy, Nezkřísí jej žal ni řev, Brzy nesou tuhé oudy Ve plápolné jámy zev. Ji zbudí pohřební zpěvové kněží, Zuří a lidem se tiskne a běží. „Kdos? co ti žene sem v oupalu krev?“ U mar sklesne, a křik její Proniká vší dědinou: „Manžele mi vzíti chtějí, Ve hrob spásu jedinou! Má mi v popel rozpadnouti Těchto oudů božský jas? Můj byl! ach, jen noc mým slouti! Nic! on na věky mě spas!“ Zpívají kněží: „My nosíme šedé, Po dlouhém umdlení starotou bledé, Nosíme mladé, než myslí, že čas! 47 Poslyš, co tvých kněží věra: Nebyl on tvým manželem. Živas ty co Bajadera, Cizí povinnostem všem. Stín se jenom za svým tělem V ticho smrti ubírá, Druže jen jde za manželem, Povinnost i čest tu má. Zavzněte trouby ku svatému stesku, Vezměte bohové v plamene blesku Mládce, dní ozdobu v obydlí svá.“ Takto zbor, an bez milosti Rozmnožuje její bol: A tuť ona po svém hosti Skočí v žárný smrti dol. Ale božský jun se vznese Vzhůru sloupem ohnivým, Ejhle, v náručí svém nese Milou nad plamen a dým! Těší se bohové z vinniků žalů, Zvedají děti své z hlubokých kalů Žhavýma rukama k nebesům svým. 48