Jitka.

Simeon Karel Macháček

Jitka.
„Zastav, divý nevěrníče! Ty jsi Jitku zapomněl, Věčnou oddanost jí líče S věrnou láskou žert si měl. V jejím jméně já tu stojím, Zodpověď se mečem svojím!“ Tu se Lubor hrdě supí: Kdo mé kroky stavit smí, A mé zvolné skutky tupí? Odkrej se mi jízlivý, Kdo tak drze k půtce zoveš, Ve vlastní ať krvi ploveš! „Pohleď na štít, znám jest tobě, Nevěsty tvé bratr jsem, Z Prus já v pravé této době Navrátil se v českou zem; Proto spusť své hledí, pravím, Nech, ať Jitku hoře zbavím.“ A již Lubor v půtce běsné Na mládce svůj soptí hněv, Zbodne jej, ten k zemi klesne, Proudem se mu valí krev; Lubora však hrůza jímá, Trna přilbici mu snímá. 82 Běda! zří, an oko hasne, Jenž ho ctilo nade svět; Slyší usta jindy spasné „Lubore,“ dít naposled; Jitka padla mečem jeho Mstíc a skončíc bolu svého! 83