Staniště smrtedlné.

Simeon Karel Macháček

Staniště smrtedlné.
Ejhle v kole zlatých klasů Jaká truchlivá to poušť! V ní co zasvěcena ďasu Vyniká jen bezu houšť. Pověz mimi, starče zběhlý, Proč v tom keři sůva lká, Kdo tam náhlou smrti lehlý Živé hrůzou posedá? „Kdo tu mrtev hrůzu plodí, Plodil hrůzu také živ, A kdo po dědech se rodí, Posud jest ho pamětliv. Bratr Žižka Čechů mstitel Na cizáků lichosti, Kalicha i krve ctitel Tamo skonal v tichosti. 137 Všude vítěz v každém boji Dojel s bratry těchto lan, A kdež nyní bez ten stojí, Postaven byl jeho stan. Posud chtěla vůle Páně, By se bičovati bral, Morové ho vzdala ráně, Když byl světu odolal. A hle staniště to trudné Zahajuje mnohý div; Běda mu, kdo mysli bludné, Památky té nebedliv. Kdo se drze osměloval Porušovat místo to, Každý sobě zkázu koval, Nevyšlo mu na dobro. Který rolník lado totéž Zorat drznul v půdu svou, Býci po práci mu po též Padli ranou morovou; Jiný velel bez ten kopat, A kdo kopal, sám se kop’, Zle i toho svízel dopad’, Kdož byl velel tento rob. 138 Proto smutným leží ladem Staniště to ještě dnes, Všecko umírá tam vadem Mimo tento hustý bez. Na jaře vždy v kráse nové Vyráží již mnohý věk, Aby znali potomkové, Kdeže skonal Žižka rek.“ 139