Hero a Leander.
Vidíte ty zšedivělé
Věže slunným zlatem skvělé
Jak se proti sobě pnou?
Kde se šumně toky Hellské
Skrze skály Dardanellské
Vysokou tou branou trou?
Znamenáte, jak to hlučí,
Ouskalím an bouří val?
Asii trh’ od Eurropy,
Ale lásku nelekal.
Leandru a Heře vjela
Amorova bolná střela
V srdce božskou mocí svou.
Hero, jako Hebe tkvoucí,
On, rek jarý, honbou vroucí
Těkal horem, dolinou.
Ale otců zporům hněvným
Nebyl jejich sňatek vhod,
Protož visel nad propastí
Této lásky sladký plod.
145
Na Sestové věži skalné,
Na kterou se moře valné
Věčně bouříc dobývá,
Panna o samotě sedí,
Na břeh Abydový hledí,
Jehož milý obývá.
Ach, tam na pomoří dálné
Nemůže most žádný vést,
Žádný člun tam nepřeváží,
Láska však si najde cest.
Z Labyrintha svodných vití
Vyvozuje jistou nití,
Také blouda chytřit ví;
Kloní ve jho šelmy lité,
Spřáhá býky plamenité
Ve pluh diamantový.
Sám Styx devět řek té smělé
Kroků nezastavuje,
Ona říše Plutonovy,
Co jí milo, zbavuje.
Také do mořských těch valů
Honí u toužebném palu
Odvážný Leandra krok;
Než se Phoebus skryje celý,
Uvrhuje se jun smělý
146
Dolů v tmavý moře mok.
Děle vlny silnou paží
Plove k břehu milému,
Kam ho zůve plamen hlídky
Svítíc plavci čilému.
Tam smí u náručí měkém
Zahřívat se lásky vděkem,
Božského čít blažení;
Tam mu po umdlivém plutí
Blahé chystat obejmutí
Amora je snažení.
Až Aurora meškavého
Trhne ze snů vnadících,
A zpět z lůna lásky vpudí
Zase do vln chladících.
Tak jim třidcet sluncí v letu
Zaminulo tajno světu
U blahosti rájové,
Jako svatebníků slasti
Záviděné v bohů vlasti,
Věčně mladé, májové.
Nikdá štěstí neokusil,
Darů kdo, jež nebe dá,
Kradmo na pekelné řeky
Kraji hrozném netrhá.
147
Hesper střídal ve dní mnoze
S Aurorou se na obloze;
Ale ve snách medových
Blazí stromů padat zdobu
Nezřeli, ni blízkou dobu
Zimních vichrů ledových.
Že den víc a víc se krátí
S radostí se dívali,
Bloudně za delší slast nocí
Zevsu díky zdívali.
Den a noc již v rovné váze
Na nebeské stáli dráze,
Milující panna zří
Stojíc na hradecké hoře,
Jak se Phoebusovi oře
K nebe kraji schylují.
Nebe bylo tiché, rovné,
Jasné jako zrcadlo,
Nižádných se ani vánků
Na hladinu nekladlo.
Semtam jevíce se oku
Bujně u prohlídném moku
Delfí-niDelfíni se míhali,
Vzhůru ze hlubiny všady
Thetidiny šedé řady
148
Pestrých ryb se zdvíhaly;
A jen ty jsou znamenaly
Tajné lásky znik a zrůst:
Ale Hekate jim zamkla
Na věky jich němých ust.
Ze krásna se těšíc moře
K živlu dívka u pokoře
S lahodou se mílela:
„Bohu! tvář ti neklamlivá!
Ona ústa byla lživá,
Jenž tvou vírou spílela;
Klamné pokolení lidské,
Krutý otce mého zpor,
Ale ty jsi dobrotivo,
Tebou pohne lásky mor!“
„Ve zděch pustých, krytých mechy,
Věčně bych tu bez útěchy
Uvadala u žele;
Tys ten, jenž mi jistě vodí
Semo bez mostu a lodí
Do náručí přítele;
Hrůzy plná jest tvá hloubka,
Strašlivý tvých valů tok,
Tebe uprosí však láska,
Tebe zmůže smělý krok.“
149
„Neb i tebe, proudu boha,
Ranil Amor všecko moha,
Když nes’ děvu spanilou,
Hellu ve květoucím věku
S bratrem jsoucí na outěku,
Zlatý beran hloubí tvou.
Její rozmilostí zmožen
Z mrakové jsi tůně sáh’,
A ji s jeho rouna dolů
K sobě na dno moře stáh’.“
„Bohyně jsouc s bohem nyní
U podmořské u jeskyni
Nesmrtelný tráví věk;
Nápomocna lásce tklivé
Zkrocuje tvé chtíče divé,
Chystá plavci přístavek;
Helle! bohyně ty krásná!
Tebe vzývám o pomoc:
Známou přivediž mi dráhou
Milence i dnešní noc!“
A již po moři se kalí,
Již i plamenníku paly
S cimboří je vidět zvát;
Tajně mají ku provodu,
Znamení přes pustou vodu
150
Milenému smělci plát.
Hučí to a šumí z dáli,
Vlnu kryje šero chmur,
Již i hvězda pohasíná,
Již je slyšet hromy bur.
Na pláň nedohlednou zraku
Lehne noc, a z lůna mraků
Přívaly se houštějí;
Oblohou se blesky kříží,
Ze všech stran se vichry svíží
Ze vězení pouštějí,
Vyrývají tůně hrozné
U bezedné hloubi vod,
Že co pekelnou se tlamou
Rozšklebuje moře spod.
„Běda!“ ústa její zněli:
„Kýmu bohu se mne zželí!
Ach oč úpěl k nim můj hlas!
Jsou-li prosby vyslyšeny,
Jestli on se v klamné pěny
Vydal v bouřlivý ten čas!
Všecko moři zvyklé ptactvo
Utíká se z těchto dráh,
Všecky v bouři pevné lodě
Skrývají se v zátokách.
151
„JistěJistě Mílek, mocný rádce
Zase smělého sved’ mládce,
Že se plavby dopustí;
Sliby dal mi při loučení,
Sliby lásky, nad něž není,
Z těch jen smrt ho propustí.
Běda! v tom ach okamžení
Zápolí on s bouří rek,
Již jej do své tlamy hltá
Rozjitřených tůní vztek.“vztek.
„MořeMoře klamlivé, tvá vnada
Potutelná byla zrada.
Zrcadlu jsouc podobné
Licho jsi své vlny krylo,
Aby jsi jej vyloudilo
Do šalebné říše své.
Nyní prostřed proudu tvého,
An mu návrat zamezen,
Vypouštíš na zrazeného
Všeliké své hrůzy ven!“
Víc a víc se bouře srší,
Výš a výš se moře vrší,
Za valem se žene val,
Bije o skalí se čeře,
Ano koráb semo měře
152
By se každý ztroskotal.
A již větrem zhasnul plamen,
Jenž měl plavce k břehu vést:
Hrozná plavba vlnobitím,
Připlutí též hrozné jest.
Nyní k Afroditě oupí,
Ohromné by valů sloupy
Krotila rty svatými;
Větrům nevolným se dálit
Přislibuje žertvy pálit,
Býka s rohy zlatými.
Podzemních všech bohyň vzývá,
Na výsosti bohů všech,
Aby v moře olej lili,
Kterýmby vztek jeho zmeh’.
„Překaž vlnobití tomu,
Vystup za zelena domudomu,
Posvátná Leukotheo!
Mírnit zbouřeného toku
Začasté se plavce oku
Rámě tvoje zjevilo.
Poskytni mu roušku svatou,
Ana kouzlo do se má,
Že co ní jest kryté, zdrávo
Z moře hrobů vyniká!“
153
Již se větrů vzteky tratí,
Eosini oře zlatí
Zase nebes dálný lem,
moře v mír své vlny sklízí,
Nebe zjasněno se sklízí
V jeho moku prozračném.
Klidněji se vlny lomí
O skalí se vlajíce,
A hle zvolna na břeh plaví
Mrtvolu si hrajíce.
On to jest! i zbaven žití
Dostál slibu na sejití:
Láska poznala jej hned.
Dívka ticho hlavu skloní,
Ani slzy nevyroní,
Chladně naň svůj upne hled.
Zoufanlivě v hloubku hledí,
Hledí v nebe
s jasnou tvář,
Až pak její líce bledé
Ušlechtilá zardí zář.
„Znám vás, přísné moci!
Strašno, kruto, ve své noci
Vymáháte podíl svůj.
Dlouho nebyla já žila,
Blaha však jsem okusila,
154
Slavný byltě osud můj;
Já co kněžka chrámu tvého
Trávila dny mladosti:
Nyní zemru co tvá obět,
Velká Lado! s radostí!“
A již roucho její vlaje, –
Uvrhla se s věže kraje
Ve vlnivý moře top;
Vrchem vln bůh ode skalí
Mrtvoly ty svaté valí,
a on sám jich jesti hrob;
Kořistí tou ukojený
Dál se žene vládce řek,
Leje z urny nevyberné
Proudy proudné věčný věk.
155