Jeřábi Ibykovi.
Ku závodům vozíků a zpěvů,
Ješto Řeky k pokrevnosti jevu
Pojí na Korinthských oužinách,
Také přítel bohů Ibyk táh’.
Apoll s milostným naň hledl okem,
Sladké rty mu dal, a písní um;
O lehké se holi, jarým krokem
Bohem nadšen bere z Rhegium.
Již se od daleka na vysoku
Jeví Akrokorinth jeho oku,
A v Poseidonova háje chlad
Vstoupí pobožnými city jat.
Vůkol ticho vše, a jenom tlupa
Jeřábů se nad hlavou mu tmí,
An se povětřím, co chmurná kupa,
K teplejšímu jihu stěhují.
„Vítán buď, ty zpřízněný mi roji,
S nímž mě tu i mořem cesta pojí,
Za znamení dobré tebe mám!
Neboť podobný jest osud nám:
Ze vzdálených krajů přicházíme
Hostinský si žádajíce dům:
Kéž o takém hostimilu zvíme,
Který nedá křivdit cizincům!cizincům!“
107
Hbitě bera dále se a dále,
Jest již u prostředu lesa v mále:
Tu se vidí, an jde pěšinou,
Zastoupena ode zbojců dvou.
Postaviti se jim musí k boji,
Brzo ach mu klesá ruka mdlá;
Neb jen struny ladit na nástroji,
Ne však luky napínati zná.
O pomoc on lidi, bohy vzývá,
Darmo však se po obraně dívá,
Třeba zvedal hlasu tklivého,
Nikdež nevidí co živého.
„Tedy opuštěný musím pojít,
Od svých neoželen, v cizině.
Rukou zákeřníků smrti dojít,
Kdež ni mstitele v mé mizině!“
Dí, a těžce raněn padne k zemi:
Jeřábi tu šustnou perutěmi,
Zaslechne – neb již ho minul zrak –
Letadel těch blízkých strašný kvak –
„Vámi, jeřábové u výšině,
Neozveli nižádný se hlas,
Svědčeno buď o mých vrahů vině!“
Provolal, a život jeho zhas’.“zhas’.
108
Nalezeno mrtvé tělo nahé,
A že to je druha líce drahé,
Korinthský hned pozná hospodář,
Ač byl raněnu zřel jeho tvář.
„Musím já se takto s tebou sjíti!
Věnec smrkový jsem doufal zde
Ob vítězitele skráně víti,
Jeho slávy leskem zjasněné!“
Plakají jej hosté všeho rodu
Shromážděni k Poseidona hodu:
Celé Řecko jímá vroucí žel,
An zpěv jeho v každém srdci zněl.
Lid se bouří na Prytana svého,
Dráždit jeho přísnosti se trou,
Aby litoval stín zabitého
A ho smířil krví vrahovou.
Však kde stopy, nížby z toho davu,
Z lidstva sezvaného na zábavu,
Z pronárodů proudících se řad
Zlého zbojce bylo rozeznat?
Zabili ho skety loupežníci?
Zbavil se ho tajný vraha pych?
Jenom Helios to může říci,
Jasnitel všech skutků pozemských.
109
Snad tu opovážným krokem právě
Mezi tmamy Řeků kráčí zdrávě,
A co po něm slídí pomsty hrot,
Blaží ho tu jeho pychu plod;
Snad i na samého chrámu prahu
Tamo drze bohům vzdoruje,
Přimísí se směle k tomu tahu,
Jenž se do divadla sboruje.
Lid tam sídlo na sídlu se vlaje –
Mnohý praská chrám se prohýbaje –
Hosták z daleka i z blízka Řek
Čeká klidně na hry začátek;
Temně jen co dálné moře šumí,
Budova se výší ze všech stran,
V oblouku vždy výš a šíř se chlumí
Až tam po blankytný nebe stan.
Kdo zná pronárody, zpočte jména,
Co jsou hostinsky tu shromážděna?
Od Athen a břehů Oulidských,
Od Sparty a od hor Fokidských,
Od Asie kraje vzdáleného,
Ze všech ostrovů se sešli v jev,
Ticho poslouchají z místa svého
Hrůzu plodícího zboru zpěv.
110
Kterýž tamo starobylým zvykem
Povážně a rozměřeným šikem
Ze dna divadla se projeviv
Znenáhla se vine na odiv.
Ženy pozemské tak nekráčejí,
Nižádný to smrtelníků plod,
Míry obrovské těl jejich čnějí
Daleko nad každý lidu rod.
Černý pláštěc o jich bedra šlehá,
Vyzáblá jich ruka máchem žehá
Pochodně své tmavorudou zář;
Krve žádné nezná jejich tvář,
A kde milostná se kštice vije
Plápolajíc kolem lidských čel,
Nadýmají ještěři a zmije
Tam svých jedem napuchnutých těl.
A již rozstupují kolo strašné
Počínajíc písně žerty plašné,
Které prsa lidská trhají,
a na zlého pouta vrhají.
Smyslů zbavuje, a v srdci plaje
Zní zpěv Lític hříchu původu,
A žha všechny žíly pronikaje
Netrpí ni lýry průvodu.
111
„Blaze tomu, kdo prost viny, vady,
Chová dětské, čisté duše lady!
Toho nedostihne naše msta,
Svoboden jdi dráhou života.
Ale běda tomu, běda díme,
Kterýž tajně spáchal vraždy zlé,
Tomu na paty se zavěsíme,
Noci plemeno my strašlivé!“
„A když míní uprchnouti trestu,
Na křídlech se octnouce mu v cestu,
Oka o nohy mu vrháme,
A tak do prachu ho trháme;
My jej proháníme neustále,
Nesmíří žel žádný naši zlost,
Až do stínů říše dál a dále,
A i tam muk našich není prost.“
Takto zpívají se točíc v kole; –
Tichota, co v sídle smrti dole,
Tíží celý divadelní kruh,
Jakoby se sám sem blížil bůh,
A pak zase starobylým zvykem
Kolo roztoupivše v pořadě,
Povážně a rozměřeným šikem
Tratí z divadla se u zadě.
112
Duch se třesa v pochybnosti tápe,
Zdaž to mam či pravda ledva chápe,
Koří se té moci strašlivé,
Která skrytě soudí skutky zlé,
Žádným posud vystíhnutá zpytem
Sudby klubko tmavé vinoucí,
Jsouc jen v hlubokosti srdce bytem,
Světla slunečního minoucí.
A tu od lavice od nejvyšší
Najednou se kohos volat slyší:
„Ejhle, Timothei, tlupa ta!
To jsou jeřábové Ibyka!“ –
Tu se nenadále nebe mračí,
A hle ve pochmurném chomole
Četné hejno jeřábů se zračí
Táhnouc nad divadlem o kole.
„Ibyka!“ – To drahé, milé jméno
S novým hořem od všech uslyšeno,
A jak v moři vlna za vlnou
Ústa od ust otazové jdou:
„Ibyka, jejž litujeme posud?
Jejž nám nelítostný zabil vrah?
Co tím míní? ký mu vědom osud?
A co znamená ten ptačí tah?tah?“
113
Hlasně a vždy hlasněji se ptají,
Důmínky již bleskem prolétají
Všecka srdce; již se jasní noc.
„Znamenejte Eumenidek moc!
Tyto pomstí pádu básníkova,
Od vraha jim darmo doláno!
Chopte jej, kdo provolal ta slova,
A i toho, na nějž voláno.“
Ten, co vyjel slovy takovými,
Rádby se byl nevytasil jími!
Darmo však! Neb zaleklý ten hled,
Tvář ta bledá značí lotry hned.
Již je oba k soudci přimýkají,
Soudnicí jest herní lešení;
A ti zbojci ku vraždě se znají,
Hromovou msty střelou zděšeni.
114