Kurcius.

Kurcius.
Slunce bledne, nebe se kalí, Žáry uvadá palouk i strom, Vše se vůkol ve smutek halí, Pod zemí temný hromuje hrom; Plaché ptactvo upadá s výše, Hrůzou mře, co na zemi dýše. Kvirína město slavné se děsí, Bohů to sídlo posedá strach; Země se třese, peklo se běsí, Z bezedna hledá si nových drah. V kol se sloupy a chrámové boří, Svaté i nesvaté záhuba noří. A hle, v jekotu, prasku a kouři Prostřed Říma se rozpukne zem, Rozšklebí propast, a tou se bouří Nahoru zkáza u vzteku svém; Plamen nad plamen k nebesům šlehá, Ohenným vedrem moří a žehá. Morové páry ten hltan zeje, Daleko metá skály a pýř, Veškero město pohltit spěje Rozdíraje se široko, šíř. Čeho se uchopí jeho šíle, Upadá obětí mu té chvíle. 75 Římanín bohů umířit spěší, Do chrámu tlumí se polekán, Plnými žertvami Kvirína těší, Jenž jest města stavitel, pán; Ke všem milostným bohům se schází, By jej i tenkrát zbavili zkázy. Kněži se věštkyně neomylné, Sibylly samé již tázají, A po třídenní prosbě pilné Tuto odpověd kázají: „Řím ať do propasti té hodí, Cokoli nejvzácnějšího plodí!“ Konsul hned znaky vlády tam vrhá, Ženy drahých klenotů svých, Vojín kořisti se stěny trhá, Neželí vínků si dobytých; Čeho kdo nejvíc byl žádostivý, To vše hltá jícen ten chtivý. A vždy páry morové zeje, Daleko metá skály a pýř, Všecko město pohltit spěje Rozdíraje se široko, šíř; Čeho se uchopí jeho píle, Upadá obětí mu té chvíle! 76 Po lásce bohů a po lítosti! Neznikneme těch pekla tlam! Kdo nás černého Styxa sprostí, Když jsou i věštby bohů klam? Odvracejí se od lidu svého Po věky dlouhé jim mileného! Myslí všech se zoufalost jímá, V divokém hluku se z města trou, Reptání proti Kvirínu hřímá, Že chce vyhubit obec svou. Hle, tu jezdce viděti v skoře, An k té propasti pobodá oře. Vizte Kurcia udatného, Kam jej nese ten drzý cval? Nenasazuj života svého, Nedobudeš tam obrany chval! Neb kdež odtáhli bohové paží, Tam se smrtelník nadarmo snaží! Vítěz postane u tlamy kraje, K lidu se obrátí zvolaje tak: „Bohy by smířil, nedozraje Všeliké vlády velebný znak, Ani zlato, ni kamení skvostné, Ani kořist ukojí zlostné. 77 Kvirín jen na toho laskav hledí, Kterýž miluje obec svou; Pro ni a pro bratry krev svou cedí, Rád pro ně ve tmu jde žalostnou: Věztež! ten že i v nehodě zdejší Jestli Římu ten nejvzácnější!“ Hláše, a ochotně Orku se oddá, Jakoby k vítězké slávě hnal, Zpurného oře k propasti bodá, Vrhne se v dýmů a plamenů val, Za ním se pýř a kamení hrne – Užasne lid, a v obdivu trne! A hle! propast se nad ním celí, Zavřena tůně moru a par; Říman se plesu oddati smělí, Děkuje bohům záhuby zmar. Pamět Kurcia hrdinného Nevyšla po věky ze srdce jeho! 78