Hradník Bělohradský.

Hradník Bělohradský.
Jak ten hradník Bělohradský Ku srdci hned ruku tisk’, Když byl ponejprvé spatřil Zemanku ze Solopisk! Od té chvíle ustavičně, Kdykoli se zpívat jal, První onen srdce tlukot Jeho zpěvy pronikal. Ale málo prospěl jemu Ves ten sladký zpěvů žel, Nikdá nesmí neboh doufat, Na jejím by srdci dlel. Byť jí mnohá píseň pěkná Něžnou radost plodila: Vážně choti nádhernému Po boku vždy chodila. – 130 Umínil si tedy hradník Prsa v ocel vpraviti, Křížem na něm pou’atým Srdce tlukot staviti. Když byl statně v zemi svaté Mnohý den juž bojoval, Projel šíp mu kříž a krunýř, Až do prostřed srdce klal. „Slyšíš, panoši můj věrný! Jak to srdce doklepá, K zemanínce ze Solopisk Přenést je buď péče tvá! –tvá! –“ V posvěcené, chladné zemi Pochovali tělo ctné; Srdce jen, to unavené Ještě nemá pokoje. V zlatou nádobku se klade Dobře balsamované, A již v korábu je panoš Pečlivě má schované. Bouře hučí, vlny bijí, Stěžně drtí blesk a blesk, Teskně tlukou srdce všecka, Jednoho jen mine tesk. 131 Zlatem září slunce opět, Již se lesknou báně měst, Zaplésají srdce všecka, Jenom jedno tiché jest. A již lesem Solopiským Kvapí sluha s pokladem, Najednou tu zahlaholí Trub a lovců hluky v něm. Ze křovin tu šustne jelen, V srdci mu hrot ostrý tkvěl, Zepne se, a potom sklesna U panoše nohou sšel. Ejhle! zeman ze Solopisk, Který byl to zvíře bod, Klopotá sem s lovci svými, Panošův ti staví chod. Po skvělé té skříni zlaté Ruce chasy sahají; Ale panoš postoupí, Ruku nastavuje dí: „Tuto chovám srdce zpěvce, Který v boji svatém stál, Srdce Bělohradského, Nechte v pokoji je dál! 132 Umíraje on mi velel: Jak to srdce doklepá, K zemanínce ze Solopisk Donest je že péče má.“ Paní ta mi dobře známa! Zeman mluviti se jal, A tu zlatou popelnici Uleklému rychle vzal. Pod svůj plášť ji ukryv jede V záští k činu lstivému, Tiskne srdce mrtvé, chladné Ku vřelému, mstivému. Přiklopotav na hrad káže Kuchařům hned ku peci, Jelena dá připraviti, Srdce vzácné upeci. Potom kvítím obložené Na zlatu je přinesou, Kdyžto zeman ze Solopisk Za stolem je s paní svou. Laskavě je podávaje Žertem ku spanilé dí: „Ode všeho, co si zlovím, Vám vždy srdce náleží.“ – 133 Jak je paní jedva jedla, Do pláče jí bylo tak, Že jí srdce usedalo, Slzami že pošel zrak. Tu se zeman ze Solopisk Do krutého smíchu dá: „O holubím srdci praví, Jedlíka že k pláči má: Čím vícvíc, paní roztomilá, To, čím já vás častoval, Srdce Bělohradského, Jenž tak sladce pěje lkal.“ Když byl zeman takto mluvil, Tu a jinam hanu zlou, Zemanka se vážně zvedne, Praví řečí zvýšenou: „Velkou učinil jste křivdu, Licho vaše domnění; Takové však srdce jídat, Snadno mysl promění. Mnoho na mysl mi mane, Co mi někdy zpívával, Kdo mi za živa byl cizím, Ten co nebožtík mě jal! 134 Já jsem smrti věnována, Hnusí se mi každý kvas, Co jsem došla srdce toho, Nesmím jiné krmě zas. Vám však přeji ku posledu: Boha milost soudem svým!“ – To se někdy přihodilo Se srdcem tím zpěvcovým. 135