Zopír.

Zopír.
Po kořisti dychtě, hrůzu plodě, Vede na Africký břeh své lodě Mekky ctitel Abdallah; A hle již se v mále Žene nenadále Ku Tripoli Arabčanů tah. Však než doderou se ke zděm, branám, Opře slavný Řehoř se jich ranám, S vojem svým jich staví spěch; Na pomoc a radu Poslán ze Carhadu Křesťanům ten vítěz v bojích všech. An se žene po horlícím hejně, Jede vznešnému krokem stejně Po boku dci milostná, Tělo háv, a lbice Kryje zlaté kštice, Něžná ruka v oštěpu se zná. 122 Zvolilať si mužů práci smělou, Máchat kopím, naměřovat střelou, O luky stát, o kuše, U řinčení zdroje, Jako božka boje, A vždy krásná jako Venuše. Otec pozvedna i ohledna se Mysli dodává své branné chase, Jíž mu štěstí svěřeno: Nuže, neváhejte, Muži, končit spějte, Na Abdallah jen buď měřeno! Kdo mi podá hlavu zabitého, Dnes jej obejmu co syna svého, Krásnou Marii mu dám; Vzácná odměna ta, Nad to hojnost zlata Pro ni věnem v pokladnici mám. Aj tím síla křesťanů se zdvojí, Arabčané ledva ještě stojí Jejich proudu hněvnému; Abdalláh tu chvíli, Do stanu se chýlí, Aby ušel hrobu zjevnému. 123 V poli mu však válčí věrnou péčí Zopír, mocný hroma blesk ten v seči, Oupor množí jeho hněv, Zuře dál a dále Udolává stále, Až mu ostruhu již barví krev. K vůdci kvapí: Ty tu meškáš, praví, Abdallah! co chlapec hledě zdraví, Nevšímáš si druhů běd; Tu se v stanu měkém Rmoutíš nad outěkem, Maje Kalifovi dobyt svět. Co, by mohl zmarnit nás a svésti, Křesťan vymyslil, to rovnou lestí Také jeho sílu zkaž; Slib ty bez prodlení Svým to stejné jmění, Také ty se štědrým poukaž! Prohlaš věřícím ta slova směle: Kdokolivěk vůdci nepřítele Setne hlavu bitvou tou, Vzácnou za odměnu Dostane se jemu Krásná Marie dnes nevěstou. 124 Abdallah to hlásaje se zmuží. Slib ten jeho bojovníky tuží, Oni trou se v čerstvou seč; Zopír pádí v čele Na vítězitele, Vetne v Řehoře svůj ostrý meč. Křesťané své spásy v městě dbají, Arabčané na ně dotírají, Ulicemi proudí krev; A již v předu, zadu Ze čtvera tam hradů Věje prorokova korouhev. Dlouho Marie se vrahu zpírá, Ten ji však již kolem uzavírá, Marný všechen její zdor; Jatou v smutném líci Devu plakající Vede k Zopírovi hlučný zbor. Počne jeden v kole shromážděném: „Statný Saracene, vzácným plenem, Marii buď obdařen, Hrdinskou jsi snahou Vydobyl tu drahou, O niž bojováno tento den.“ 125 Odpoví ten žertem pohrdlivým; Kdo mi spílati smí zisku chtivým? Kdo mé srdce stroje svést Lícet na mě sítě? Bojoval já lítě Pro Boha a Mahometa čest! Nevnadí, co vás, mne Řecké panny; UtecUtec, děvo! opusť muže stany, Rozmařilci hov a boč; Nenaděj se blaha Od křesťanů vraha, Otce plakej, na Zopíra soč! 126