Holoubkové.

Simeon Karel Macháček

Holoubkové.
Vždy jak neděle svítala, Máti dcerušce zplítala V rulík prameny zlaté, Vždy jak neděle svítala, Máti dcerušku vítala: Zase očinka zňaté! Zle ji pokaždé trestala, Nosit v mysli by přestala Jezdce, který je v boji; Posléz popadne matku zlost, V nové komůrky samotnost Zazdit dceru se strojí. Cihly v okénko stavuje, Žalář výhledu zbavuje, Na práh pomyká truhly; Chléb ji dá tam a vody žber, Šití na léta místo her, Lampu také a uhlí. 118 „Seď tutu, nezdaronezdaro, rok a den, Až ti z mysli on vyjde ven, Zde ti láska ta zajdi!“ „„Z mysli nikdy ho nepustím, Že mě milujemiluje, dobře vím: Věrnou on mě tu najdi.““ Lítli, vylítli z kotců svých Holoubkové dva jako sníh Užit volného dechu; Vzhůru k nebi se zvedali, Pak zas dolů si sedali Na panenčinu střechu. „Co námnám, dívčinodívčino, za to dáš? Okno vyklube zobec náš, Abys viděla mílka?“ „„Co když jej zde i uvidím, Avšak nemohu mluvit s ním!““ K tomu najde se chvílka! Klubou holoubci první noc, Vynakládají všecku moc Svými mladými zoby; V spojky uměle dloubají, Hrabou, klubou a ďoubají, Oba do krve robí. 119 Vápno pade, a cihla dlí, Dívka slyší a vykle ní, Podá okno se lomu; Skokem dívčina z něho ven, Milý právě se tento den Vracel od Prahy domů. Hned si v náruči leželi, Po té na louku běželi, Krásné trhali kvítí; Věnce sobě tam vinuli, V blahé rozkoši plynuli, V ráji zdáli se býti. Matka z komůrky vyhlédá: Co mi pomohla péče má? Holub pomoh’ jí z klece! Co kdy přijede jezdec sám? Raději mu ji sama dám, Než ji dobude předce. 120