Staniště smrtedlné.
Ejhle v kole zlatých klasů
Jaká truchlivá to poušť!
V ní co zasvěcena ďasu
Vyniká jen bezu houšť.
Pověz mimi, starče zběhlý,
Proč v tom keři sůva lká,
Kdo tam náhlou smrti lehlý
Živé hrůzou posedá?
„Kdo tu mrtev hrůzu plodí,
Plodil hrůzu také živ,
A kdo po dědech se rodí,
Posud jest ho pamětliv.
Bratr Žižka Čechů mstitel
Na cizáků lichosti,
Kalicha i krve ctitel
Tamo skonal v tichosti.
137
Všude vítěz v každém boji
Dojel s bratry těchto lan,
A kdež nyní bez ten stojí,
Postaven byl jeho stan.
Posud chtěla vůle Páně,
By se bičovati bral,
Morové ho vzdala ráně,
Když byl světu odolal.
A hle staniště to trudné
Zahajuje mnohý div;
Běda mu, kdo mysli bludné,
Památky té nebedliv.
Kdo se drze osměloval
Porušovat místo to,
Každý sobě zkázu koval,
Nevyšlo mu na dobro.
Který rolník lado totéž
Zorat drznul v půdu svou,
Býci po práci mu po též
Padli ranou morovou;
Jiný velel bez ten kopat,
A kdo kopal, sám se kop’,
Zle i toho svízel dopad’,
Kdož byl velel tento rob.
138
Proto smutným leží ladem
Staniště to ještě dnes,
Všecko umírá tam vadem
Mimo tento hustý bez.
Na jaře vždy v kráse nové
Vyráží již mnohý věk,
Aby znali potomkové,
Kdeže skonal Žižka rek.“
139