Mahadé, pán všeho Míra,
Po šesté jde v lidí vlast,
Složiv dobu bohatýra
Čije s námi bol i slast;
U nás ráčí bytem dlíti,
Na sobě vše zkuse žít;
Má-li shovět, nebo mstíti,
Musí lidi lidsky zřít.
Když pak co pocestný město si prohled’,
Veliké skoumal a na malé dohled’:
Libo mu k večerou dále zas jít.
Když jej krok tak ven zas vedl,
Kde ty zadní domky jsou,
S líčenou on tváří shledl
Děvu krásnou, ztracenou.
Zdrávas, roztomilá dcera!
„Díky! počkej, hned jsem tvá!“
A kdo jsi ty?– „Bajadera,
A zde láska sídlo má.“
Ochotně cimbaly ku plesu tluče,
Točí se v kole tak líbě a ruče,
Nahne, skloní se, kytku mu dá.
Ku prahu jej lichotivě,
Do domečku nutí již:
„Krásný hoste! hned je živě
Osvícena moje chyž!
Jsi-li umdlen, chci tě sílit,
Mírnit bolest nohou tvých,
Jenom k vůli tvé se chýlit,
Jednat pokoj, ples i smích.“
Zmirňuje domnělé bolesti čile:
Nebeský znamená k zábavě milé
Lidské tu srdce i v tenatech zlých.
Otrocké on žádá služby,
Jí tím pochotnější jsou;
Časně vynucené tužby
Znenáhla vrou přírodou:
A tak brž, kam květ se hostí,
Ovoce se zjevuje,
Jestli v umu poslušnosti,
Na blízku i láska je.
Však by ji přísněji skoumal a spíše,
Vyvolí hlubiny znatel i výše
Rozkoš a hrůzu a trápení zlé.
Růžové jí líbá líce,
Znej, jak láska bolívá;
Sama svá již není více,
Ponejprv slz prolívá;
Zajatá mu k nohoum padne,
O rozkoš ne, o zisk ne,
A ty oudy umou vnadné
Upírají služby své.
A tak ku veselé slavnosti lůžka
Hotoví tmavé své líbezné rúška
Noc ony tkaniny roztomilé.
Pozdě uspaná vždy pílí
Vstáti dřív dne bílého;
Na srdci tu – neví, sní-li –
Najde mrtva milého!
Naň se vrhne, slzí proudy,
Nezkřísí jej žal ni řev,
Brzy nesou tuhé oudy
Ve plápolné jámy zev.
Ji zbudí pohřební zpěvové kněží,
Zuří a lidem se tiskne a běží.
„Kdos? co ti žene sem v oupalu krev?“
U mar sklesne, a křik její
Proniká vší dědinou:
„Manžele mi vzíti chtějí,
Ve hrob spásu jedinou!
Má mi v popel rozpadnouti
Těchto oudů božský jas?
Můj byl! ach, jen noc mým slouti!
Nic! on na věky mě spas!“
Zpívají kněží: „My nosíme šedé,
Po dlouhém umdlení starotou bledé,
Nosíme mladé, než myslí, že čas!
Poslyš, co tvých kněží věra:
Nebyl on tvým manželem.
Živas ty co Bajadera,
Cizí povinnostem všem.
Stín se jenom za svým tělem
V ticho smrti ubírá,
Druže jen jde za manželem,
Povinnost i čest tu má.
Zavzněte trouby ku svatému stesku,
Vezměte bohové v plamene blesku
Mládce, dní ozdobu v obydlí svá.“
Takto zbor, an bez milosti
Rozmnožuje její bol:
A tuť ona po svém hosti
Skočí v žárný smrti dol.
Ale božský jun se vznese
Vzhůru sloupem ohnivým,
Ejhle, v náručí svém nese
Milou nad plamen a dým!
Těší se bohové z vinniků žalů,
Zvedají děti své z hlubokých kalů
Žhavýma rukama k nebesům svým.