Kdys láska k vlasti byla na cestách.
Byl svátek všude, kudy bloudila,
a truchlo, odkud pryč se loudila,
po chatrčích, po vsích i po městách.
Tu s jásotem ji vroucím vítali
a z palem kvítí, věnce splítali;
jinde pak dvéře, okna zavřená
hlásala němě, co to znamená.
Ona pak s klidným v tváři výjevem
nedbajíc šklebného se mračení,
v srdcích dobrých budila nadšení
a srdce zlá krotila úsměvem.
Nebylo chýše, již by minula,
ni hradu, byť i hrdý sebe víc;
každičký strůmek k srdci vinula
a každé dítko políbila v líc.
Když pod večer pak zazněl zvonku hlas,
za blaho všechněch modlila se zas.
Dne jednoho k samému večeru
cit bouře prochvěl stvůru veškeru.
Za mrakem hnal se mrak a s rachotem
snoubil se blesk tu s deště srkotem.
Již bouře hrůzy pádí odevšad –
nikde pak chýše ani přístřeší;
jen tamo na skalnatém návrší
v děsivé rumy rozvalený hrad
hrdě odráží kruté bouře vztek.–
Tam láska k vlasti hledá útulek.
Co to? – Ve tmavém koutě věže ochranné
dvé ženských postav k zemi skrčených;
na bedrách roucho věkem sedrané
a výraz bídy v tvářích svraštěných.
Ta první temný kryje v oku blesk
a v bledé rty své zuby zatíná;
svou hlavu hrdě k nebi vypíná
a její hlas zní jako kání vřesk.
Sotva že lásku k vlasti pozočí,
již vztekem šíleným tu vyskočí
a děsně sípajíc strojí se šat –
by sebe přikryla – jí s těla drát.
„Kdo jsi – ?“ – ptá s hrůzy děsné návalem
se oběť ubohá – „že tak se ke mně máš?“
Ona pak vzkřikne: „„Ó však ty mne znáš –
jáť zášť jsem v boji s Tebou zoufalém.““
„A Ty?“ k druhé se ženě obrací
i v ochranu se její potácí –
„Kdož Ty jsi, mluv a jak se jmenuješ?
Zdaž také ty se na mne hotuješ?“
Ta pak v své hadry hloub se zavine,
pryč odvrací se s chladným úšklebem –
jen líně ze rtů se jí vyvine:
„Jsem netečnost a ciza v srdci Tvém.“
Tu lásce k vlasti bolný z ňader vzdech.
zazní a zalká v hradu prostorech.
Na prsa ruce složí sobě v kříž
a krokem smělým stoupá k ženám blíž;
hlasem pak, jenž i bouři přehluší,
počne jim takto mluvit do duší:
„Proč ženy vy se na mne sápete?
Proč chuďas já tak nemila jsem Vám?
Snad že své vlasti v srdci nosím chrám?
Či snad, že bytost mou nechápete?
Ty ženo, jež se záští nazýváš,
rci, jaký sen se rodí v duši Tvé,
když s temena se hory vábivé
v rozkošný ráj mé vlasti podíváš?
Rci, zdaž neloudí se Ti v ňadra cit,
jak bys se měla v lásku proměnit?“
A mrzká zášť tu prudce odpoví:
„„Nemluv mi tak, ty tvore bláhový!
Jáť slepa jsem a ráj Tvůj nevidím,
ni krásy jeho tobě závidím.““
Netečnost pak se tváří mrzutě
a k lásce takto vece nadutě:
„Těch rájů v světě víc a kdo je zná,
o každém řekne z nich: toť vlast je má!
Zem Páně všude jest a vlast je tam,
kde chléb a mléko dává půda nám.“
Znovu se chápe slova láska pak:
„Nemáš pro krásy rájů mých-li zrak,
tuť aspoň slýcháš řeči naší tón,
ten lahodný, jak hlahol varyta,
jak hromu zvuk, jak tiché harfy ston,
v němž všecka mluvy kouzla ukryta?
Tuť slýcháš bodrý můj i přímý lid
a jeho zpěvnost světem uznanou
a jeho sdílnost nepřekonanou
i chápavost a moudrý v duši klid.
Či také hlucha jsi pro národ můj?“
„„Zadrž – dí zášť – ten chlubný jazyk svůj!
Co slýchám já, to zcela jinak zní –
řeč lidu Tvého se mi protiví.““
Netečnost ospale pak zabručí:
„Tvé mluvě s tíží kdo se přiučí.“
A opět zalká láska k otčině:
„Nuž rcete vy mně, ženy, jedině,
proč dlíte v zemi, jižto návidět
Vám nelze aniž komu závidět?
Proč touláte se mezi lidem mým,
jenž mluvou svou je Vám tak protivným?
Proč nejdete, anť všude Páně zem,
jinde se hnísti v krutém hněvu svém?
Proč mne, jenž s chloubou tu se bytuji,
ty Vaše děsné stíny stopují?
A mrzká zášť odcekne divoce
a její hlas jak havran skřehoce:
„„My dlíme tu, že nechcem jinde dlít –
my Tobě ne – Ty nám máš s cesty jít!
Jsiť beztoho jen stvůra strojená,
bez podstaty, co fantom mlhový;
v Tě věří jenom slepec bláhový,
v jehožto hlavě jsi Ty zrozena.
Lid nezná Tě a nechce Tebe mít;
onť na hrudě po otcích proto lpí,
že může z ni si chleba vydobýt.
Nad ním Ty mocí žádnou nevelíš,
v něj Ty se, bloude, nikdy nevtělíš;
Tyť žiješ jen co přízrak hrobový –
a chceš-li o jiném nás přesvědčit,
nuž jdi a zavolej svůj zpěvný lid,
zdaž na zvolání Tvé ti odpoví.““
A láska v duši své se zatřese
a hlavu hrdě k nebi povznese –
nemluví již, leč krokem zrychleným,
postaví se před hradem zbořeným. –
Již ticho všad. – Utichnul bouře jek
a hromu rachot v dálných skalinách;
již slunce prchlo mraků útulek
a zlatou leje zář po lučinách.
Zefyr roznáší vůni z kalichů,
jež znovu skví se v krásy přepychu
a z věži tam, co z vísek šedých hlav,
zní zvonků hlasy světu na pozdrav.
Tu láska k vlasti rozjaří se v jas
a jako stříbra zvon zní její hlas:
„Ó jak tu volno ňadrům stísněným!
Jak okřeje tu duše sklíčená
a v život vzplane naděj zničená!
Již bolům ulevte teď písně mým
a než se navždy lid můj utiší,
nechť pěje se mnou, až je uslyší.“
Pak hlasem tklivým počne píseň pět,
jak by ní chtěla skály rozechvět. – –
A slyš! Jak prutem by okouzleným
v jezera hladinu kdos udeřil
a v nesčíslné vlnky rozčeřil
je od břehu až k břehům vzdáleným –
tak píseň její tichým večerem
tu počne znít po kraji veškerém.
Tisíce hrdel hlasem po hlasu
počne ji zpívat v libém souhlasu
a píseň roste jako na vlnách
a nové budí hlasy v skalinách.
Kdo slyší – trne. – Láska k vlasti pak
vítězně nazpět obrací svůj zrak
k oněm, jež měla takto přesvědčit.
Zdaž budou dosud v koutě svém se krýt?
Zdaž ohromil je čarovný ten zjev?
Či nezlomen je dosud jejich hněv?
Ó nikoliv. – Pozdálí stojí tam
němy a studem těžkým zarděny,
hle, zášť i netečnost. – Zahanbeny
hledí ku dálným vlasti končinám,
A jak by je byl stihl Boží soud,
již ve prach klesají na kolena –
a dál se valí mocný písně proud –
a dál jde láska k vlasti vznešená.