Sokol.
Čáp se vrátil z ciziny,
Hnízdí na stodole,
Ale bojovník se domů
Nenavrací z pole.
U husté však dubiny
Vidět čerstvých rovů,
Vidět kříže dubového
Na hrobu tam novu.
Sokol jeden z ciziny
Na ten kříž si sedne:
Truchlivý se hlas tu k němu
Z nova hrobu zvedne:
PovězPověz, věrný sokole,
Viděls děvu čilou?
Viděls druha dověrného,
A mou matku milou?
Sokol:
Viděl milou matku tvou,
Děvu, druha viděl:
Ale ze všech jen tvůj sokol
Hledal těchto sidel.
103
Teplí vanou větrové,
Tresť se větrům kloní,
Děva tvá jest zasnoubena,
Švárný muž stál o ni.
Hlas z hrobu:
Májový byť roztál sníh,
Ještě potok zbývá:
Vezmi meč můj, nes jej tamo,
Kde druh věrný dlívá.
ViřiďViřiď, sokole, že Turek
Zabil druha jeho,
Smrt mou pomstí on, a matce
Sleví hoře zlého. –
Sokol:
Lukami se řine potok,
Dokud neoddělen:
Matku vyhnal druh tvůj z domu,
Od ní jen jsi želen.
A tvou děvu – tu si vzal
Za svou věrnou choti,
Sokol tvůj se o samotě
Širým světem sotí.
104
Hlas z hrobu:
Kloní-li se měká tresť,
Potok-li se dělí,
Májový-li sníh i taje,
Vždy mne země želí!
S košilí mou krvavou
Zaleť k matce mojí,
Pověz jí, že s ní i v hrobě
Její syn se kojí.
A když ona na oba
Klnouc zývá běsa,
Turka pak a meče jeho
Volá před nebesa:
O, toť jistě sirný déšť
S oblaků se leje,
Země zlobochům těm nikdá
Hrobu nepopřeje!
105