Před věky zámek jeden tak slavný a vysoký stál,
Lesk jeho v daleko v kraj, až po siné moře plál,
Kolkolem vil se vonných zahrad květnatý kruh,
V tom se prýštily prameny čerstvé v leskotu duh.
Tam stolil král, maje zemí a vítězství nad hojnost,
Zpupně stolil tak škared a bled a útěchy prost;
Nebo co myslí, to hrůza jest, a co hledí, to hněv,
A co mluví, to hoře, a co píše, to krev.
Do toho zámku se bralo šlechetných pěvců dvé,
Jeden měl kadeře zlaté,druh vlasy šedivé;
Starý seděl na koni švárném s harfou svou,
Po boku kráčel mu mladý s myslí ochotnou.
Starec dí mládci: „Nyní, můj synu, připraven buď,
Nejhlubší zpěvy pěj, zvuky nejplnější luď,
Všech seber sil, i želu i radosti plamenné:
Jdem’ dnes pohnout královo srdce kamenné!“
A již vešli v tu vysokou síňci sloupovou;
Na trůně uveleben sedí král tam s chotí svou,
Král tak strašnoskvostně, co krvavá severní zář,
Královna – – jakby v to hleděla Luny milostivá tvář.
Starý se uchopil strun, a ku podivu je bral,
Že zvuk plněj’ a pořád plněji rokotal,
Na to vynikal jasných jinocha hlásků svor,
Mezi to starce zpěv, co temný duchů zbor.
Zpívají jaro a lásku, blažený, zlatý čas,
Svobodu, vážnost muže, tu svatost a víru zas,
Zpívají o všem krásném, kam lidská srdce lnou,
O všem velikém, jímžto se lidská prsa dmou.
Tlupě dvořanů zachází k smíchu a haně chuť,
Bohu se koří králova vítěze pyšná hruď:
Královna plynouci v citech sladkých a žalostných,
Hodí zpěvcům odměnu růži z ňader svých.
„Vy jste mi zavedli lid, a vábíte ženu mou?“
Okřikne král je, třesa se na rukou, na nohou;
Hodí mečem, ten blýskna se v jinocha prsa vryl,
Místo zpěvů z nich pramen krve se vyprýštil.
A jako vichřicí rozprchnut byl slýchač i host,
Jinoch se v náručí mistra odebral na věčnost;
Ten ho obalí v plášť, a položí na oře,
Uváže pevně, a opustí zámek slz umoře.
Ale za branou vysokou zastaví zpěvec kmet,
Chopí se harfy své, jenž uměla divy znět,
O sloup mramorový ji tam na kusy rozrazí,
Potom volá, že hrozně to v zámku a zahradě zní:
„Běda vám, síně pyšné! nižádný více čas
Neproníkej vás písně a harfy lahodný hlas,
Nářek jenom a vzdechy a otroků šept a strach,
Až vás ušlape pomsta v hnilinu, rum a prach!
Běda vám, zahrady vonné, jež růží máje zář,
Patřte na tuto nebožtíkovu bledou tvář,
Abyste vadly, a prameny všecky vás minuly,
Abyste za krátka pusté a zasuté zhynuly!
Běda ti, potvorný zbojce, ty kletbo zpěvectví!
Nazmar buď bažení tvoje po krvavé slávě a cti,
Zabylé jméno tvé noc na věky věků krej,
Prázdný vzduch je co poslední chropot do sebe vej!“
Starý zpěvec to volal, nebe to slyšelo,
Zdě se zbořily, síně se sesuly na celo;
Jediný sloup tam svědčí bývalou slávu a moc,
A i ten již trhlý můž padnout tuto noc.
A v kol na místě vonných zahrad jest dálná poušť,
Žádný strom tam nestíní, pramen nevlaží houšť,
Žádný zpěv jméno krále nejeví, nikde mu čest,
Zhynul a zapomenut! – to kletba zpěvce jest!