Jiří Popel z Lobkovic.
Na Ličkově, na svém hradě,
Který z hustých lesů čněl,
Vězeň o žízni a hladě
Slavný Popel zdlouha mřel;
Neb ho králi v podezření
Uvrhnulo mrzké vření
Jeho dávných nepřátel.
Boheš těchto nejkrutější
Si jej na ostrahu vzal,
A že vězeň mdlý a mdlejší,
S radostí se doslýchal.
„Tu kde pozvedal své hlavy,
Ať se staroch ve tmě slaví!“
Říkal, a všech oslýchal.
Mučeného tělo sešlé
Hrobu svého hledalo,
Vědomí však doby přešlé
Duši jeho zvedalo;
Aby slynul přede světem
Opět ctného jména květem,
Skonati mu nedalo.
95
Jediná ta žádost jeho
V žaláři mu ruší sen,
Jakby smířil krále svého,
Přemítá i noc i den:
Tu jest jednou ve svém bdění
Z hlubokého přemýšlení
Blízkým dupem vybuzen.
Věžní závory a dvéře
Rozražuje síla ruk,
Ve spěchu se k němu déře
S pochodněmi drábů hluk;
Ale hledy jejich jasné
Jeví navštívení spasné,
Nenesoucí nových muk!
Hradeckého v jejich čele
Vidí jeho matný zrak,
Věrného vždy těšitele,
Co jej pojal věže mrak;
A než Popel vstana z lůže,
Co mu nese, ptát se může,
Osloví jej onen tak:
„Blaze tobě, milý pane!
Štěstí se ti vrátilo,
Vězení ti křivdou dané
Nenadále zkrátilo!
96
Nepřítele strážce tvého,
Bohše nelítostivého.
Boží rámě schvátilo.
Letěl dnes dle svého zvyku
Objet hradu v ranní čas,
Divý u divokého ryku,
Až byl oře posed’ ďas;
A jak zuřivě jej krotil,
Po skále se s koněm skotil,
Krkavců a vlků kvas!
S nevolí jsme jeho zlobou
Mučena tě věděli;
Zdařilo se dnešní dobou,
Čeho vždy jsme hleděli.
Jeho hlůzu prchlou víme,
S radostí tě pána ctíme,
Padouch, kdo jí nedělí!“ –
„„Zdráv buď! zdráv buď, milý pane!
Opět budem’ tvými slout!““–
Tak lid volá, slza kane,
City plynou v jeden proud;
Všickni se co k otci derou,
Dávní láskou, dávní věrou
Odepat mu tížných pout.
97
Ale Lobkovic jim velí:
„Netkněte se rukou mých!
Žel vám, že jste semo směli,
Zrádci velitelů svých!
Šetřit jest mi slibu svého,
Též mým vrahům podaného,
Nehleděti spiklů zlých.
Vězte! já jsem slavně zrozen
V rodu mého lůně ctném,
Nechci býti vysvobozen
Dobrých lidí zločinem!
Tudíž do Pražského města,
Ku králi buď vaše cesta,
Toho zpravte o tom všem!
Mne však nechte tuto dlíti,
Nevina až vzejde má,
Až mi dáno se ctí jíti
V tovaryšstva bývalá!“
Takto stařec pravil přísně,
Odvrátil se z jejich tísně,
A kles’ na kolena svá.
Hradecký a hejno jeho
S podivem naň zírají,
Muky jejich pána ctného
98
Srdce želem svírají.
Neosmělují se více,
V duchu s ním se žehnajíce
Zpět se odebírají.
99