Trest.
Měsíc svítí na hory Kavkaské,
Osadu kozáků noc ukryla tichá,
Toliko jeden sedí a touhou mře;
Po čemčem, kozáku, tvé srdéčko zdychá?
Kozáku, co se trudíš zamyšlen
Jakoby srdce tluky tesklivě čítal?
Hledíš k tichému potoku den jak den,
Kde jsi milenku poprvé viděl a vítal?
Hodina shlednutí byla již minula,
Krásná Čerkeska ještě k potoku nešla,
Kde se mu ponejprv okolo vinula,
Kdež mu ponejprv na věky do srdce vešla;
Kdežto on lásky ohněmi zanícen
Sliby se zamlouval v půlnoční době,
Že chce věčně žíti své Fatmě jen,
Spasitele svého že odvykne sobě,
142
A jak upírá tam k potoku zrak,
Čerkesa tichým krokem stoupati zočí;
Šerý horal, nevěsty bratr, co mrak
Obalen v burku* svou se k chaloupce točí.
Čerkes ten byl kozáku pobratřen**,
Ale sestřiny lásky tajemství shledl –
Běda ti, Čerkesko, že tě kozák ten
Nepovážlivě k činu hříšnému svedl!
„Sestru ty doufáš u potoka tu zřít,“
Praví Čerkes, „dnes ji nadarmo čekáš.
Ty jsi přísahal, ji za ženu vzít,
Pojmi ji! Ty mlčíš? Toho se lekáš?
Poslyš! tři dni ještě ti volím dát,
By jsi s námi se spojil za muže děvy,
Ale nebudešli mi ku slovu stát,
Třetího dne se Fatma ti zjeví.“
Pravil Čerkes a šel. A po tři dni
Kozáka i láska i svědomí souží:
Jak má víry se spustit a spasení,
Jak má opustit děvu, po které touží!
* Plášť plstěný.
** Vlastně Kunak, co u Srbů pobratím.
143
Jak se třetí večer byl dostavil,
A se na kozáka neboha snesl,
Zoufale líce trpkými slzami myl,
A pak zmožen na lože trnivé klesl.
Tluče se. Otevře. A strašliv a bled
CerkesČerkes šat nesa v rukou k němu se blíží,
Vztekem a bolem proměněn jeho je hled,
Ve zraku divém se mu bleskové kříží
.
„Sestra je zde, by s tebou šla v bratření,“
Zamumře v úsměchu a zuřivém stavu
Vykulí ze šatu kozáku k patření
Obět své pomsty, jeho milenky hlavu.
„U nás děvici, která pozbyla cti,
Umříti jest! Tys Fatmy klamavý ctitel.
Nyní ji polib! Skládej jí přísahy!
Já jsem ti pobratřen – však v nebi je mstitel!“
Kozák vyjeven upne divoký zrak
Němě na hlavu své milenky svedlé,
Padne k ní, a zlořečí osudu pak,
Líbá ji ústa, a zasnubuje se zbledlé.
Kavkas se září v osvětě růžové,
Hetman čte své zástupy u pilném zření,
Nalezá svojích všech, jen jednoho ne,
Mladého kozáka? – ba toho již není.
144