Kráčejte po zemi tiše,
zesnulých duchové Čechů.
Noc, hle, mohútná rozepjala křídla
a tiše se nad zemí vznáší.
Tajemná noc, hodina odbila dvanáctá!
Tajemná noc, kdy duchové vstávají z hrobů,
a dlouhá jich vlající roucha
v měsíce svitu se bělí.
Duchové otců! Nás neleká podoba Vaše,
aniž ten hrob, ten temný, ten chladný nás děsí!
Kráčejte po zemi tiše,
zesnulých duchové Čechů!
Šlépěje Vaše, když milené žehnáte vlasti,
zrosila kvítka, jak slzy by kanuly vděků.
Žehnáte nám? Aj šelest ten jemný to šepce
a potůček bublá tak sladce,
jak pozdrav by od Vás nám nesl.
Duchové otců! Nám žehnání Vaše když kyne,
nová i naděje s ním
na perutích lásky se nese!
Kráčejte po zemi tiše
a milené žehnejte vlasti!
Jeť třeba jí žehnání Vaše,
když zhouba se hltavá zdvihá
a nepřítel člověk když k bližnímu zapomněl lásku!
Nešťastný děj, když soběctví národy sápe,
když člověk se hrdinou zve,
že člověka rozkotal blaho!
Nešťastný děj však lidských to vášní jsou skutky
a žel Bohu buď, že vůle je hnusnější činů!
Duchové otců! Vy žehnejte milené vlasti!
Jeť třeba jí žehnání Vaše,
by zhoubná minula skaliska
a k šťastnému přistala cíli.
Kráčejte po zemi tiše,
zesnulých duchové Čechů!
Tajemná noc, hodina odbila dvanáctá.
Snesl se sen na luhy a posvátné háje!
Mine i noc a růžný den povstane z lůžka,
žehnej mu Bůh a milené požehnej vlasti!