„Jste literát? no to je od vás hezky,
že jste si zvolil krásný ten náš stav.
Nám třeba bude mnoho moudrých hlav
a zvláště těch, jenž správně píšou česky.
Neb dobře psát a správně při tom myslit,
to tuším, že je první naše péče:
nemám to rád, když slovo pokulhává,
a myšlénka se za myšlénkou vleče! –
Já také časem honím na Parnase,
když citů proud mi v noci nedá spát,
a nadšen smočím péro nastokrát
a píšu pak – a smočím péro zase. –
Ba věru, je to divná věc,
jak bujná mysl nakyše,
a divnější je mnohem víc,
co člověk potom napíše!
Tu mysl má se rozhárá,
ba tak, že na svět zapomene,
můj duch se k výši nebes žene,
a ruka báseň načmárá! –
Že čmárám jen, aj tomu nedivte se,
jsem jako všickni velcí literáti,
těm krasopis vždy vedlejší je věcí,
jen když je v spisu kousek ducha znáti.
Ó, duch ten svatý, když je na papíře
a za arch tisku v kapce honorář,
tu silen v lásce, naději a víře
rád zasmušilou povyjasním tvář.
A celý svět bych vroucí láskou zlíbal,
i kdyby ještě stokrát větším byl,
ba v sladký sen bych vesmír ukolíbal
a písní svou je potom probudil“ – –
Dva literáti – Bůh je živ,
sic umrou oba hladem dřív,
než blahý svět se zbudí!
A věru líp je sto let spát,
než špatné písni naslouchat,
i když nás darmo nudí! –