V POLEDNE.
Na pusté dílně teskno leží,
Utichnul dávno kladiv ruch –
Jen kola ještě hrčíc běží
A stále žene páry duch;
Ten strašný velikán jak děcko
Dá člověkem se vést, mu slouží –
Jenž svoboden by zřítil všecko,
Na rozkaz na sta kol tu krouží.
V ohromném kotli pára bouří
A topič klidné přikládá.
Ač se to v kotli, rourách spouří,
Myšlénky tiše sepřádá;
Klidným se okem v oheň dívá,
Jen někdy mžikne – sebou trhne,
Kdy zpomínka mu asi divá
Do duše strašný blesk svůj vrhne.
[38]
A tak dí přitlumeným hlasem:
„Ty nahoře tam, tys můj pán,
Jsi bohat – já jen bídným ďasem.
Nevážen nikým, sotva znán.
Na tebe cti a hodnosť kladou –
Já neslýchám leč trpká slova:
Tvůj život krášlen všeckou vnadou –
A můj – toť bída povždy nová!
A přec byl čas, kde mysl nesla
Lehce ten rozdíl tížící,
Že ty si leháš v měkká křesla –
A já na tvrdou lavici.
Že šíré statky patří tobě –
Mou ani hrstka země není,
Že v trpké žije ve porobě
Celé to práce pokolení.
Já ženu měl – věčná jí škoda!
Já měl ji z celé duše rád,
U nás vždy pěkná byla shoda
A nikdá zlosti ani vád.
My žili nuzně – peněz málo.
Však oko její přec se smálo.
A šlo to – ona byla pilná,
Já ramena měl k práci silná.
Já šetřil, nepil, doma seděl,
Bych na něco se zmoh’
Učil se ledacos a zvěděl –
Já nebyl zcela beze vloh.
39
Já dělal plány na zlepšení –
Bůh dal nám dítko! – ach, jak zhusta
Se požehnání v kletbu mění –
Že za radostí – žalosť pustá! –
Co kojila – to stále vadla,
Já dítko brzy pochoval –
Však ona den ode dne chřadla,
Ač jsem jí lékaře hned vzal.
Já nechal práce – sám jí sloužil,
Nás lékař vždycky těšil jarem,
Já pořád doufal, pořád toužil –
Až poslední groš vydán zmarem.
Já k tobě utek’ se v tom žalu –
Tys začal krutě hubovat,
Abych ji odnes do špitálu
A raději šel pracovat.
Což naplat – muselo se státi,
Já se s ní rozloučil, však v noci
Se s pláčem začla po mně ptáti,
A ráno – – nu – bylo po pomoci.
Odzvonili – pár prken sbili
A odvezli ji bez zpěvu. –
Já myslil, lítostí mi puknou žíly –
V ničem jsem neměl úlevu.
V dílně jsem na piano jen bušil,
Až topičem mne udělali –
Večír jsem pitím lítosť hlušil –
A plány mé – ty ďasi vzali!“ – –
40
Umlknul – v dílně hrůza leží.
Vždy větší v kotli var a ruch,
Jak by o závod kola běží,
Jak běsi žene páry duch.
Však na to málo topič hledí,
On klidně, beze strachu sedí,
Kus po kuse do pece hází –
Nad ním se panstvo k hodům schází.
A vztyčiv se zas topič volá:
„Jen hoduj – bohat jsi – jsi pán!
Vždyť bdím tu já – já bída holá!
Zda víš, žes v moc a soud mi dán?
Jen ruky mé jedinké hnutí –
A krásný palác tvůj se sboří; –
Mníš, že jen páni směj’ být krutí
K té chátře, co se posud koří?
Mníš, že nepřijde probuzení,
Že nepozná za krátký čas,
Jak její pot se tobě v zlato mění
A jí jen v novou bídu zas?
Ač z lidu – ztratils srdce k němu,
Lid není bližním ti – jen strojem bídnýmbídným,
Tys zapřel jeho řeč, v níž jemu
Jen láti znáš, ne mluvit slovem vlídným.
Tak slepá je ta tvoje pýcha,
Že v lidu lásky nehledáš;
Nevíš, že v člověku hněv dýchá,
A cit, jichž aspoň šetřit máš.
41
Ty z nich, jak šneků, tuk jen ssáti,
Pak odhodit tu skořepinu,
Co jejich jest, jim nechceš dáti –
Již zrozeni jsou pro mizinu!
Hoj! jak to v kotli bouří – víří,
Jen ještě jeden okamžik –
A stejná záhuba nás smíří.
Mé vykoupení a tvůj dík! – –
Však žij! ne všech to vykoupení,
Jednoho tyrana-li v světe není!“ –
Otevřel ventil – klidně sedne –
Zdaž nad sykotem tím pán zbledne?
42